NP č.420 > Téma číslaV Zamilovaném hájkuTomáš Havlín

Loni zimovala v zemljance a upekla v ní buchty. Dnes bydlí Marta Gockertová z Brna v zahradní chatce a přemýšlí, jak zateplit čerstvě vybudovanou verandu.

 

Jak jste se dostala k zahradní chatce?

Její majitel ji nabídl přes Nový Prostor. Pak jsme ještě jednali, protože pozemek patří někomu dalšímu a musela se nastolit důvěra. Ale nakonec jsme se dohodli na pronájmu na pět let. První rok za údržbu a od ledna za 1400 měsíčně. Na to, že tu není elektrika a voda, je to celkem dost. Za pět let uvidíme, co bude dál. Je to jistota i nejistota.

Jak jste ji zvelebila a co s ní zamýšlíte dál?

Když jsme sem loni v srpnu přišli, byla tak zarostlá, že ani nebyla vidět – chmel, břečťan, ostružiny, rostlo tu všechno. Měsíc jsme jenom čistili a uklízeli. Zarovnali jsme dva kopce, obnovili skalku i rohové jezírko. Chatku jsme rozšířili o přístavbu s verandou a uvnitř zbudovali krbová kamna. Na zimu by to ještě chtělo zateplit a ucpat všechny díry. Přemýšlíme i o přístavku se sociálním zařízením, zatím máme jen chemický záchod.

Víte, kdo bydlel v chatce před vámi?

Zjišťuji to až postupně. Věděla jsem, že tu bez povolení pobývali bezdomovci a nedávno jsem se od jednoho prodejce Nového Prostoru dozvěděla, že tu také kdysi přespával. V Zamilovaném hájku, jak se tady tomu říká, je toho víc. O kousek dál bydlí v karavanu bývalá operní zpěvačka. Za mostem přes Ponávku jsou zase čtyři domky, které už roky marně nabízí realitka k prodeji. Loni jsem viděla policejní komando, jak odtud vystěhovává squattery. Domky jsou dál prázdné…

S bydlením načerno máte také zkušenost, vím, že jste bydlela v zemljance…

Ano, to bylo na rozhraní Komárova a Heršpic, předtím, než jsem přišla sem. Bylo to hezké místo, dnes tam staví čističku. Odlehlejší, blízko u vody, a když zazelenaly stromy, ani ho nebylo vidět.

Jak vznikl nápad postavit zemljanku?

V Rusku se v tom normálně žilo, ještě ve škole jsme se o tom učili. A zemljanky se také stavěly u každé chalupy a sloužily jako sklípek. V létě je v nich chladno a v zimě tam nemrzne. My jsme měli v zimě uvnitř i 27 stupňů.

Potýkali jste se s nějakými konstrukčními problémy?

Neměli jsme mnoho nástrojů a stavěli metodou pokus-omyl. Dnes už bychom to dělali jinak. Nejdřív se vykopala metr hluboká jáma a na ní přišla šikmá konstrukce z klacků, plachta, trochu hlíny a pak takové dlouhé rákosovité rostliny, kterých tam rostla spousta. V zimě stavbu zatáhl mráz, ale v létě se začala drolit a provrtávali ji krtci a potkani. To nám nevadilo. Vytáhli jsme stany a postavili ohniště s grilem. Také jsme tam měli zeleninovou zahrádku.

Jak byla zemljanka velká, kolik vás v ní žilo?

Měla v podstatě tři místnosti. Jednu vstupní s věšáky, pak druhou, ve které byla kamna, lavice a stolek, ve třetí se spalo. Bydleli jsme tam čtyři.

To je netradiční dělení prostoru. Nechtěl mít každý „svůj pokoj“?

Přes zimu to bylo náročné, každý chtěl soukromí a přicházela ponorka. Všichni jsme ale prodávali Nový Prostor, takže jsme ráno šli do práce a vraceli se až večer.

Bydlela jste někdy na ubytovně?

Dvakrát na pár dní, aby se člověk dal do kupy. Už bych tam ale asi nešla. Systém ubytoven je šílený, spousta pravidel, podmínky hrozné… Myslím, že když člověk žije venku sám, klidně i pod stanem, je to důstojnější než na ubytovnách.

Ze zemljanky jste přešla do zahradní chatky, je to změna k lepšímu?

Nebydlím v podzemí, ale nad zemí. Jestli to takhle půjde dál, za dvacet let budu v mrakodrapu (smích). Ale vážně: já vyrůstala na Oravě v dřevěnici, kde se svítilo petrolejkou. I dnes si myslím, že nejlíp by mi bylo na samotě u lesa. Jen jednou za měsíc bych se šla podívat do města na ten chaos, jak lidé šílí, že jim půl dne neteče voda nebo nejde elektřina. Člověk toho opravdu nepotřebuje moc, musí se ale smířit sám se sebou.


 


Tomáš Havlín autor / Tomáš Havlín VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv