NP č.418 > Kultura | DivadloSvětec v pláštěnceMarta Harasimowicz

Inscenace Společnosti Dr. Krásy hledá cestu do Assisi.

 

V tuzemsku působí mnoho ochotnických divadelních souborů, ovšem - i přesto, že se nemálo z nich dokáže propracovat ke kvalitní scénické úrovni - jen některým se podaří udržet v povědomí publika více než několik sezon. Společnost Dr. Krásy, která se původně vydělila z ochotnického spolku v Úpicích, patří k souborům, které si i přes poněkud svérázný styl působení (k němuž, zdá se, neodmyslitelně patří odkládání realizace avizovaných projektů, několikaleté prodlevy mezi jednotlivými premiérami, či dokonce prohlašování ukončení činnosti) udržely jistou rozpoznatelnost a renomé. Na začátku května soubor po více než třech letech uvedl na půdě pražského Divadla v Celetné své nové představení pro dospělé s názvem Svatá inscenace. Jeho tématem je život a osobnost svatého Františka z Assisi.

 

Mezi legendou a dneškem


Svatý František rozhodně patří k nejznámějším a stále inspirativním katolickým světcům. Již samotné shromáždění všech kulturních odkazů vážících se na jeho osobu by vydalo na několik tlustých svazků. I Svatá inscenace toto bohatství zdrojů, jak ve svém námětu, tak i ve výsledné podobě, odráží. Režisér Petr Lanta a dramaturgové Barbora Ortová a Jindřich Veselý zpracovali úctyhodný počet poměrně různorodých textů, mezi nimiž se vedle nejranějších františkánských legend a klasických textů svatého Bonaventury či Tomáše z Celana ocitli i soudobí autoři, jako například Samuel Beckett, Dario Fo či Nikos Kazantzakis. Výsledkem je poměrně dlouhé představení, které i přes patrné limity - vyplývající z nepříliš velkého počtu herců a omezených možností práce s rekvizitami a kulisami - spojuje poměrně velké množství motivů a příběhů.
Dění záměrně není zasazeno do konkrétní doby a stejně tak i prostředí města Assisi a italské Umbrie se zdá být spíše univerzálním dějištěm. Zpracování příběhu tak balancuje mezi jakýmsi legendistickým bezčasím, dobovým zakořeněním a snahami o aktualizaci - někdy úspěšnými (působivé obrazy bratra Lva, prohrabávajícího se popelnicemi, či františkánů, oděných do igelitových pláštěnek), někdy dost rozpačitými (Bernardonovy řeči o podnikání, papež píšící smsky).

 

Bez tečky


Nejsilnější stránkou inscenace je bezpochyby herecký výkon Kryštofa Nohýnka v roli Františka. Ať se jedná o scény mystického vytržení, prožívání vnitřních pochybností či osobní proměny, Nohýnek vždy dokáže najít tu správnou emocionální polohu, a učinit tak i inscenačně méně povedené scény poutavými a dojímavými. Dá se říci, že právě jeho role je tím, co představení dává jednotný ráz.
Lantova hra nabízí totiž několik velmi povedených obrazů, celkově je z ní ale poměrně výrazně cítit jistá absence ucelené koncepce, která se odráží především ve zbytečné rozevlátosti příběhu a estetické nesourodosti. Františkův příběh se tak jeví spíše jako sekvence různorodých scének bez jasného dramaturgického ukotvení a pointy. Přitom zde není na obtíž místy velmi zjevná „ochotnickost“ přednesu, nýbrž spíše jistá neschopnost rozhodnout se, co všechno z obsáhlého rezervoáru motivů a prostředků do inscenace zapojit.
Nebyla by to ovšem skupina Petra Lanty, kdybychom za hodnocením Svaté inscenace mohli snadno udělat tečku. Na webu společnosti se dočteme, že vzniká nová podoba představení - prý „výrazně odlišná od premiérové“. Inu, zdá se, že u některých souborů je i samotné jejich fungování svého druhu performancí.


Petr Lanta a kolektiv: Svatá inscenace (Obrazy ze života Františka z Assisi), česká premiéra 9. května 2013
Společnost Dr. Krásy

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv