NP č.404 > Téma číslaKde všude vyroste Budapešť?Jiří Koubek

Vůdce polských konzervativců Jaroslaw Kaczyński prohlásil na podzim 2011 po šestých prohraných volbách: „Přijde den, kdy se nám podaří, abychom měli ve Varšavě Budapešť.“ Narážel tím na četnost porážek i rozhodné vítězství konzervativců v blízké zemi.

 

Viktor Orbán, maďarský premiér s ústavní většinou, imponuje mnohým konzervativcům. Většinou však v Evropě vyvolává spíš pozdvižení až úlek. Chtělo by se zvolat: Evropou obchází strašidlo orbánismu. Má to ovšem dvě ale. Ne každý si té potulné příšerky všimne. A také – mnohem víc platí, že orbánismem prostupuje strašák Evropy. Stačí jen vzpomenout na roztržku z počátku letoška, kdy Orbán na masovém shromáždění v Budapešti otevřeně napadl Evropskou unii, že s jeho vlastí zachází jako s kolonií (na mítinku, pravda, nehořela vlajka EU jako na demonstraci ultrapravicového Jobbiku).

Navíc, ona obluda putuje různými částmi kontinentu jinak: v jedné je to strašidlo (či spíše kuriózní folklór z Orientu), ve druhé „duch“ či přímo inspirace. Evropa je opět rozdělena. Co je novou železnou oponou? Za studené války to byly dva ismy: komunismus i antikomunismus. Dnes jen antikomunismus. Tehdy bylo dělítko více mentální než geografické, dnes naopak.

Ne, nespletl jsem se. Jakkoli byly ostnaté dráty „fyzické“, komunisté, antikomunisté a „nezúčastnění“ byli na obou stranách opony. Dnes na Západě politicky relevantního antikomunistu prakticky nepotkáme, žije se tam jinými problémy. Na Východě je antikomunismus na vzestupu.

 

Zabetonovat vítězství

Jaká je vlastně spojnice mezi četností porážek a konečným vítězstvím? Osoba vůdce. To platí pro Orbána i pro Kaczyńského. Jsme znovu poraženi? Je třeba vytrvat! Odstřihnout zrádce. Semknout se kolem Nejvyššího. Lid nás jednou pochopí.

Co se četnosti porážek týče, maďarský Fidesz – vždy pod faktickým Orbánovým vedením – prohrál volby 1990, 1994, 2002 i 2006. A z jediného úspěchu (1998) se musel regenerovat dlouhá dvě volební období. To vše ale korunuje triumf roku 2010 – absolutní většina hlasů a dvoutřetinová většina mandátů.

Ústavní většina se nevyhrává jen tak, každé druhé volby. Jedním z prvních počinů nových vítězů tak byl zcela logicky pokus o konzervaci a „uzamčení“ vlastního triumfu: nová ústava. Jejím problémem přitom nejsou až tak okolnosti přijetí. Těžko si představit, že podobná situace mohla dopadnout jinak – tedy podle scénáře různých moralizujících demokratických idealistů: vítěz disponující ústavní většinou prý veden vyššími ušlechtilými pohnutkami dobrovolně ustoupí a v hlubokém konsenzu s parlamentní opozicí dospěje k nadstranické shodě nad novým ústavním dokumentem. Zazvonil zvonec a pohádky je konec.

Kámen úrazu leží jinde a je dvojí. Spočívá v silném ideologickém náboji ústavy a v celé řadě pastí a pastiček, které mohou posloužit právě k uzamčení jednorázového mimořádného vítězství.

Samozřejmě, i „standardní“, „nekontroverzní“ demokratické ústavy jsou ideologické – odrážejí například různé verze liberálně- -demokratických ideologií. Zpravidla ale nevymezují národ s přesahem do všech sedmi sousedních států. Nečteme v nich o „nelidských zločinech spáchaných proti maďarskému národu a jeho občanům za národně socialistické a komunistické diktatury.“ Orbánova ústava načrtává of iciální výklad dějin: revoluce 1848–49 a 1956 jsou společně „Válkami za nezávislost“. Období 1944–90 je pak epochou ztraceného národního sebeurčení. Tak to dopadá, když politici píší dějiny: nacistické řádění Szálasiho šípových křížů, Rákociho stalinismus 50. let i Kádárův „gulášový socialismus“… vše v jednom pytli.

Ústava z roku 1949 je prohlášena za neplatnou, jelikož se stala „základem tyranie“. V roce 1989 se přitom tento „základ tyranie“ po jednáních u kulatého stolu stal základem maďarské demokracie. Novelizovaná ústava z roku 1949 vydržela v platnosti až do jejího nahrazení (a symbolického retroaktivního zrušení) stávající Orbánovou ústavou k 1. 1. 2012. V zájmu očistného „zrušení zlého času“ je tak zrušena i ústavnost dvou dekád novodobé maďarské demokracie!

Jinde ústava odkazuje k „jedinému maďarskému národu, který patří dohromady“ a zavazuje se k ochraně Maďarů žijících za hranicemi Maďarska. Preambule naznačuje rozpojení (či přinejmenším asymetrii) mezi ústavodárným maďarským národem (odvolávajícím se mimo jiné na křesťanství, boha a monarchickou svatoštěpánskou tradici) a „národnostmi žijícími s námi“.

Pastmi je velké množství odkazů k oblastem, které mají být upraveny ústavními zákony vyžadujícími dvoutřetinovou většinu. Díky nim může Orbán v příslušných oblastech prosadit vlastní nová pravidla hry „natrvalo“, respektive do další ústavní většiny. Tak mají ústavní zákony udržet politiku Fideszu ohledně zdanění, důchodového systému či třeba rodin a národnostních menšin. Nově se zavádějí dlouhá funkční období některých jmenovaných či parlamentem volených funkcí (např. soudci ústavního soudu na 12 let). Současná garnitura tak bude moci obsadit klíčová místa svými lidmi i za horizont svého funkčního období.

 

Živnostníci proti kosmopolitům

Orbánismus stojí na čtyřech hlavních pilířích. Kromě antikomunismu jsou to maďarský nacionalismus, křesťanský konzervativismus a prazvláštní, velmi selektivní neoliberalismus. Na jednu stranu Fidesz za poslední vlády socialistů úspěšně mobilizoval proti poplatkům ve zdravotnictví, podobným jazykem jako čeští sociální demokraté (zdraví není soukromý statek). Také v úspěšné kampani 1998 atakoval socialistickou vládu ekonomicky „zleva“. To však nejsou ani tak důkazy svědčící o neoliberalismu Fidesz, jako spíš doklad o ještě výrazněji neoliberálních tendencích maďarské levice (dle mého mínění jedna z příčin jejího zhroucení).

Fidesz hodlá zavést rovnou daň, ač s tím nijak nespěchá (se syrovým odůvodněním, že progrese beztak není maďarskou realitou a bohatí zkrátka daně neplatí). Zároveň však zuby nehty hájil bankovní daň, a to i ve střetu s mezinárodní neoliberální ortodoxií. Ideologickou výbavou Fidesz je čím dál více obraz podnikavého drobného živnostníka, zdravé duše národa, který potřebuje především nízké daně a „přirozené“ deregulované prostředí. Tento živnostnický neoliberální populismus má celou řadu ostnů: proti elitám, politické třídě, obecně strukturám, ale také bankám, kosmopolitním korporacím (i kosmopolitním intelektuálům), ať už je jejich základnou Budapešť, Brusel nebo třeba Washington.

Pro Orbána byla vždy příznačná jistá fluidita a vágnost. Krásně ukazuje platnost staré pravdy: není pružnějších a proměnlivějších stran než ty konzervativní. Leckdo ví, že dnešní stárnoucí maďarští konzervativní nacionálové začínali na sklonku 80. let jako mladí liberálové (různé paralely s „politickým zestárnutím“ a zkonzervativněním Václava Klause ale i polského Donalda Tuska se samy nabízejí).

Maďarský autor Máté Szabó ale ukazuje, že skutečnost je ještě barvitější. Píše až o pěti proměnách Fidesz. Antikomunistické protestní hnutí mládežnicko-disidentského undergroundu ze sklonku osmdesátých let se kolem roku 1992 proměnilo – jak by řekl Václav Klaus – ve „standardní politickou stranu“ liberálně- -konzervativního střihu. Ta však v letech 1992–98 zmutovala ve stranu „středopravou, křesťanskou a populistickou“ a postupně se stala hlavní silou maďarské pravice. Po vítězství v roce 1998 Fidesz přistupuje k mobilizaci shora formou lidových vládních kampaní. Po porážce a odchodu do opozice 2002 se mění směr (tentokrát se mobilizuje zdola), logika i dějiště mobilizace. Ta se stává mnohem živelnější, vrcholem byly známé říjnové pouliční bouře na 50. výročí povstání 1956. Svou formou (napojení velké opoziční strany na spřízněné nevládky a segmenty občanské společnosti, tzv. „občanské kroužky“) je tato fáze předobrazem současného polského „smolenského hnutí“ s jeho pochody, vzpomínkovými shromážděními, „boji o kříž“ a promítáním filmů o smolenském „atentátu“. Pokud by tato paralela byla trefná, pak lze Kaczyńskému jen vzkázat do jeho vysněné „varšavské Budapešti“, že zatím poslední, pátou mutací Fidesz byla proměna v absolutně (ústavně)-většinovou vládní stranu po volbách 2010.

 

Umíme to taky

Možná jsou pokusy vymezovat orbánismus ideově marné a pošetilost takového počínání nám plně dojde až po desáté mutaci Fidesz s ještě prošedivělejším Viktorem Orbánem v čele. Možná jde spíš o specifické generační hnutí, formované stmelující zkušeností a zasazené do velmi specifického (a kulturně, přiznejme, poněkud izolovaného) kontextu.

András Bozóki a Eszter Simon připomínají, že ve svých počátcích byl Fidesz především projektem vzdoru mladší generace antikomunistů pocházejících z periferie a vymezujících se proti mnohem slavnějším a dobově úspěšnějším budapešťským opozičním elitám, ať už těm sociálně-liberálním (Svaz svobodných demokratů), nebo konzervativním nacionálům z Maďarského demokratického fóra ( jejichž místo později dokonale obsadili). Ambiciózní mladíci z maloměsta a venkova, často pocházející z dělnických rodin, navázali na budapešťských univerzitách mimořádně silná přátelství. Například dnešní europoslanec Fidesz Tamás Deutsch tehdy studia nedokončil. Vrátil se na ně až jako ministr sportu první Orbánovy vlády (diplom byl podmínkou výkonu ministerské funkce). Stačilo jen „poohnout“ jisté procedury a složit několik zbývajících zkoušek…

Tento příběh je ostatně výmluvnou ukázkou Orbánových neformálních metod. Za své první vlády (1998–2002) pravicová většina zkrátka a jednoduše prosadila měsíční frekvenci zasedání parlamentu namísto týdenní a v roce 2000 dokonce odhlasovala rozpočet na dva roky! Premiér též nastolil zvláštní osobní režim vládnutí. Koaliční partnery odstavil jednoduše – ponechal jim bezmála absolutní volnost na ministerstvech výměnou za rezignaci na veto v klíčových rozhodnutích. Vlastní stranu obešel tím, že do ministerských funkcí jmenoval řadu „nestranických odborníků“, rozuměj přátel ze studií.

Orbán byl také vždy mistrem komunikace a manipulace. Jak píší Bozóki a Simon, proslul svými „krátkými, jednoduchými a repetitivními“ formulkami. Ty dokázal prodávat médiím neméně zdatně než Klaus. Podobně jako český prezident však rovněž pochopil, že v politice nelze spoléhat pouze na média. Obě disciplíny, mediální manipulaci i masovou mobilizaci, ale k větší dokonalosti dovedl Orbán. Klausovi se přece jen nepovedlo, aby i jako vůdce opozice každoročně přednášel svůj „projev o stavu národa“, stylizovaný ve státnickém formátu. Také Klausovy mobilizace i jeho cestovatelské vypětí po „sarajevu“ či před prezidentskou volbou, marná sláva, nesnesou srovnání s grandiózními masovými mítinky aranžovanými jako velkolepé zelenobíločervené manifestace národního ducha. K tomu zkrátka malému českému klausovskému pragmatismu schází pořádná porce polsko-maďarského heroického romantismu. Přesto však mají naši vůdci mnoho společného: oba rádi zdůrazňují svou soutěživost (totéž i třetí zestárnuvší liberál Donald Tusk) a nevynechají jedinou příležitost, aby se veřejně ukázali s některým populárním sportovcem. Další nápadnou podobností je euroskepticismus a selektivní neoliberalismus (v obou ohledech se Klaus zdá být doktrinářsky důslednější, o to však politicky méně úspěšný).

Českým partnerem Fidesz na evropské scéně je TOP 09 a ne ODS. Orbánovo tažení k moci je však inspirativní pro celou českou pravici. Co jí chybí? Neformální postupy a ohýbání procedur zvládá bravurně (viz „nadužívání“ legislativní nouze), konzervativní obrat ve smyslu polonizace- hungarizace české politiky byl již také zahájen (politika paměti, rostoucí důraz na „morální otázky“ apod.). Schází tedy „pouze“ vnitřní jednota a vůdce typu Viktora Orbána. Kdo ví, při troše „štěstí“ třeba přijde den, kdy i my budeme mít nad Vltavou Budapešť.

 

Autor je politolog, působí na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy.

 


autor / Jiří Koubek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv