NP č.400 > Téma číslaSetkání na ČeskéVasil Chlopikir

Každé město má uzel, na němž si místní dávají svá rendez-vous. Jak to žije
v Brně na České?

 

Je středa dopoledne, začíná krásný den. Slunce svítí, ptáci zpívají, šaliny cinkají, prostě den jak stvořený na špehování lidí. S potěšením dosedám na lavičku u kavárny. Házím nohu přes nohu, vytahuji poznámkový blok a na nos nasazuji sluneční brýle. I když vím, že mi to lidi stejně nesežerou. Vždyť stačí třívteřinový pohled na to, jak neustále na někoho upírám zrak, načež skláním hlavu do sešitu a zuřivě něco píšu, aby všem bylo jasné, že pozoruji a k tomu fotím právě je. Svými pohledy mi to také dávají jasně najevo. Stejně jako ten chlap v krátkých džínových kraťasech a růžové košili, který právě prochází kolem. Toho jsme sledovali už v sobotu. (Romana)

 

Spěchající a čekající

Každé město má svá místa, která nejsou zvýrazněna na oficiálních turistických mapách, ale přesto hrají důležitou roli v jeho životě. Jedním z nich je to, kde si místní domlouvají schůzky. Může to být třeba v Praze pod koněm, v Budějicích u kašny, v Ostravě Elektra a v Brně na České pod hodinami. Místo, kde se lidé potkávají před tím, než vyjdou do kavárny, divadla či jen tak na procházku. Které člověk nezná, dokud opravdu k danému městu nepřičichne, dokud se v něm na chvíli neusadí a alespoň jednou tam nečeká půl hodiny na zapomnětlivého přítele. Jsou to místa, která vytvářej identitu svého města, jeho genius loci, a svým způsobem k němu neoddělitelně patří.

 

Naší první obětí je chlapec v zeleném. Může mu být tak sedmnáct, osmnáct let. Na hlavě frajerskou kšiltovku, ruce volně podél těla. Na první pohled vypadá klidně. Jeho outfit by v módním magazínu dostal slušné body. Zelená kostkovaná košile ladí s barvou kšiltovky a skvěle padnoucí kalhoty prozrazují, že mladík čeká asi na dívku. Mírně se pohupuje v kolenou, že by nervozita? Po pár minutách si začíná hrát s přístrojem v ruce. Dvě minuty na to se rozhostí na jeho tváři široký úsměv. Zpoza našich zad se blíží krásná mladá slečna. Sama je také částečně oblečena do zelené. Zkrátka, dvojice k sobě ladí úplně dokonale. Chlapec ji přivítá poznámkou v tom smyslu, že slečna evidentně nezná hodiny, načež mu mladá, krásná dáma, lehce se vznášejících po dlažebních kostkách, odpoví: „Soráč.“ (Zuzana)

 

Jako každé jiné místo, i toto pulzuje vlastním životem. Ráno je plné spěchajících lidí a má především tranzitní funkci. Když se slunce zvedne výš, začnou se mezi spěchající mísit pomalu kráčející maminky s kočárky a ke stromům si pro chvilku odpočinku sedají starší lidé. V tu dobu získá Česká i rozměr klidu, jenž je kolem dvanácté narušen neustále projíždějícími vozy zásobování. Mezi druhou a čtvrtou odpolední pak Česká živě pulzuje. Načež mezi pátou a šestou dosáhne ruch vrcholu. Střed města opouští davy lidí vracející se z práce. Místo je hlučné, nepříjemné k bytí, nejen proudem lidí, ale i kvůli okolní dopravě. S přicházejícím večerem ruch utichá, ubývá lidí spěchajících domů a na České začínají převládat čekající. S každou celou se vytvoří několik hloučků dohadujících se, kam vyrazí za večerní zábavou, vymění se pár polibků, setkají se tu známí. Kolem desáté se scházejí už jen večerní vrány mizející rychle na párty. Do dvou se Česká oživuje ještě s každým blížícím se rozjezdem, ale pak už patří jen taxikářům sedícím ve svých vozech. Než zase s ránem se začnou lidé vracet do centra za prací.

 

19.15 – Vybíráme si muže v obleku (cca 20 let), vzpřímeně tu sedí asi deset minut, noha přehozená přes nohu. Před nějakým časem k němu přisedl žebrák a snažil se z něj vymámit drobné – odmítl jej.

19.19 – Kroutí nohou a prohlíží si mobil.

19.22 – Prohledává oblek a vytahuje smotané cigárko.

19.35 – Začíná si poklepávat nohou.

19.39 – A teď už si poklepává prsty na obličej.

19.40 – Zvedá se a odchází směrem k Veveří.

pozn.: Být v jeho kůži, nevydržím sedět a dávno se procházím okolo. Taky bych dávno volal. Na to, jak tady byl dlouho, se choval jako indián bez pohybu. Velmi klidný. (Petr)

 

Zrcadlo města

Po několika dnech pozorování na České z nás pomalu opadává nervozita spojená s nepříjemným pocitem „velké nenápadnosti“. Sklouzáváme do stereotypu zapisování si poznámek o postojích, výrazech a chování jednotlivých lidí a skupinek. Už se ani nesnažíme o tajné fotografování zpoza stolů nebo květináčů. Přesto se pořád objevují nečekané události a zajímavé situace, které již nepokrytě fotíme ze všech stran – za několikahodinové sezení na tvrdých lavičkách to rozhodně stojí.

 

9.35 – Na České vlevo od stříbrného sloupu se zastavují dvě maminky s kočárky a povídají si. O deset minut později se k nim přidává další maminka s kočárkem a kamarádkou. Kdo by si myslel, že tři kočárky zaberou tolik místa? Lidé, kteří z náměstí Svobody směřují k Moravskému náměstí, se stlačují do úzkého pruhu pod sloupem. Ostatní je obcházejí vlevo – jsou tak stlačeni mezi maminky a plot vinárenské zahrádky. Když přijedou tramvaje a vyhrne se proud i z druhé strany, musí všichni zvolnit krok, aby do sebe nevráželi. V deset hodin se situace stává zajímavější. Ke sloupu přichází třída středoškoláků, přes dvacet dětí, a zastavuje se. Cesta pod sloupem je tím ucpaná a pro ostatní prakticky neprůchodná. Učitelka spouští výklad. Maminky reagují tak, že se přesouvají do středu České. Prostor je najednou výrazně zahuštěn. Díky tomu, že zavřená zahrádka vinárny blokuje druhou půlku České, tak lidé už nemají volný průchod. Musí kličkovat mezi kočárky a dětmi. Krize vrcholí o pět minut později, kdy přicházejí k maminkám poslední dvě ženy s kočárky. Navíc se někteří studenti staví do řady pro rohlík s párkem. Česká je v tu chvíli prakticky ucpaná. Procházející volí různé strategie – protahují se tanečním krokem, oslovují stojící, někteří se zastavují a rozhlíží se jak projít. Na obou stranách České se pomalu vytváří hrozen lidí, který postupně zvětšuje špunt. Všichni jsou však tolerantní. Naštěstí situace netrvá moc dlouho a po dvou minutách se maminky rozcházejí. Dav postupně řídne a za chvíli může Česká opět dýchat. (Andrej)

 

Můžeme si myslet, že situace vznikla kvůli bezohlednosti čekajících, jenže je otázkou, zda měli na výběr. Prostor před Českou je totiž kvůli výraznému hluku z projíždějících tramvají nevhodný pro promluvu, pokud tedy nechcete na sebe křičet. Lze si představit, že spícím dětem v kočárku by hluk nedělal moc dobře. Navíc, přestože se jedná o pěší zónu, prakticky každých pět minut tudy projíždějí auta – taxíky, popeláři, PPL atd. Takže pokud se nechcete neustále přesouvat a uhýbat autům, nejde prostor dost dobře využít. A mezi strom u hospody a zahrádku kavárny se prostě více kočárků vedle sebe nevejde. Je otázkou, zda je na tomto místě zahrádka nezbytná. Případně, zda musí být oddělena od okolí květináči – zvláště pokud se otvírá až později.

 

02.04 – Česká se už před půl hodinou proměnila v odbavovací terminál směr všechny městské části a zároveň atletickou dráhu pro opozdilce. Na zastávce směr Grohova se štosuje okolo sto padesáti lidí, zřejmě studentů. Na protější zastávce je jen pár sklopených hlav, autobus jim ujel, a tak nezbývá než čekat další hodinu. Když se přiblíží autobus pro studenty, začínám si připadat jako na indickém nádraží: naskakuje se ještě před zastavením a dávání si přednosti při nástupu nehrozí. Po odjezdu se zastávka skládá z lahví, asi pěti odmítnutých mužů a třech párů v láskyplném objetí, pravděpodobně odcházejících domů.

02.10 – Lavičky na Joštově ulici jsou všechny obsazené. Tři z nich drží pravděpodobně lidé bez domova, lavičky jsou vyskládané igelitovými taškami. Lavičku před večerkou okupují tři zjevně opilí kluci a jedna slečna, čtvrtý kluk tvoří spojku mezi nimi a večerkou. Řeší se chybějících třicet korun.

02.15 – Po třetím klukově vniknutí do večerky se dotyčný vrací se třemi PET lahvemi s pivem. Začíná noční doražení, jeden ze sedících zalomil hlavu a usnul. Ostatní mu nevěnují pozornost. Kluk spojka se zrychleným krokem vydá požádat o cigaretu procházející pár. Uspěje a vrací se. Na slečninu prosbu o kousek kouře nedá a cigaretu sjíždí v rekordním čase dvou minut. (Tomáš)

 

Česká má v Brně zvláštní pozici a funkci, která ji činí v rámci města jedinečnou. Můžeme ji vnímat jako symbolické zrcadlo, které vypovídá o životě Brna. Dopravní chaos u ústí České připomíná souboj mezi lidmi a dopravou před vlakovým nádražím, zahrádka okupující její střed zase dominanci ekonomického a soukromého zájmu nad veřejným, poblíž stojící informační kiosek pak vstřícnost a otevřenost vůči turistům. Každé město má svá zrcadla, svá místa setkání. Paralel s jeho životem na nich můžete najít víc. Záleží jen, jak moc se budete chtít rozhlížet, až zítra budete čekat tam u vás na Čáře.

 

Text vznikl metodou kolektivního psaní. Podíleli se na něm Zuzana Václavíková, Petr Sič, Romana Pištěková, Andrej Kiripolský a Tomáš Chlopčík.

 


autor / Vasil Chlopikir VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv