NP č.400 > Kultura | LiteraturaHaiku psaná pamětíTereza Marečková

Důchodce Tony Webster, protagonista románu Vědomí konce Juliana Barnese (1946), dlouho věří, že si celý svůj spořádaný, byť nudný život nalinkoval, jak nejlépe mohl. Až ono vědomí konce mu otevře oči.

 

Vědomí, že jednou zemřeme, je konstanta našeho života. Absolutní výzva. Prostupuje vědomím i svědomím každého až po konečky prstů. Na začátku románu je všechno jednoduché a přehledné. Na papíře umného vypravěče Juliana Barnese se zručně a nepřekvapivě rýsuje vyprávění o dětství, probouzení ega a sexuality v pubertě. Tomuto a následnému období rané dospělosti plné nadějí patří první část knihy. Vše v hrdinově životě má svou logickou následnost. Nejednoho čtenáře by mohlo napadnout: „To bude celá kniha tak nenápadně iritujícím způsobem bravurní a uhlazená? Co je to za leklého literárního hrdinu?“ Vypravěč Tony Webster se jeví jako postarší páprda, který musí mít na stole i v životě vše urovnané. Ale v okamžiku, kdy už má člověk chuť knihu odložit, Barnes zkušeně zasekne háček a stojaté literární vody se promění v peřeje vhodné pro dobrodruhy.

Matka Tonyho přítelkyně z mládí zemřela. Odkázala mu určitý obnos a především deník Tonyho kamaráda ze studií Adriana. Tato nečekaná událost, propojující osoby z jeho života, jejichž souvislost mu nedává smysl, spouští řetězec shledání, omylů a okamžiků vhledu i poznání. Díky své pedantské povaze a částečně i nepřílišné důvtipnosti jde Tony jako ohař za tím, co se vlastně stalo, jakoby ve stínu Adrianova života. Zavětřil stopu a cítí, že by ho mohla dovézt nejen za vyřešením „detektivní“ záhady ze života jeho blízkých, ale i k nahlédnutí vlastního příběhu.

 

Korýš v labyrintu

Jak je v první části Barnesova kniha opatrná a nezáživná, je v té druhé strhující. Dovolit si takový hazard ke čtenáři je odvážné a hodné mistra (znám ale takové, kteří se neprokousali k onomu zlomu, po kterém už kniha nejde odložit). Autor tímto riskantním způsobem důkladně seznámí čtenáře s hlavním protagonistou, aby mohl pochopit to, co bude následovat.

Všemi obdivovaný kamarád Adrian se těsně po studiích dobrovolně vzdal života. Vztyčil tak na životních cestách svých kamarádů mezník, k němuž se chtě nechtě musejí vracet a ptát se, kdo z nich se vydal tou správnou cestou. Byl hyperinteligentní filozof, který se tak vyhnul zabřednutí do rutiny života? Jeho čin trčí jako obří otazník za větami, kterými se pozůstalí kamarádi s patřičnou velkohubostí mládí pokoušejí zformulovat smysl bytí. Jak čistě, nekompromisně a velkolepě to provedl! Tak se to alespoň Tonymu jeví. Ale odkaz zemřelé „tchýně“ mu otevřel cestu k nové skutečnosti. Aby se k ní prodral, musí svést souboj se svou vlastní pamětí. A to je asi ten nejdráždivější moment Barnesovy knihy. Představuje sondu do systému lidské paměti. Do jejího nespolehlivého způsobu ukládání dat a do spirálovitých skrýší, které na své dno stahují to, co si nechceme nebo z důvodu sebeobrany či zachování sebeúcty nesmíme pamatovat. Tony se jako vytrvalý korýš rozhodne prorazit do těchto končin. Z útržkovitých náznaků, které v mysli člověka zbyly z prožité skutečnosti, je později každým jedincem rekonstruován prožitý čas tak, jak se mu to právě hodí. A jak to odpovídá jeho osobní mytologii, která může obnovovat smysl jeho života. Tato strohá haiku psaná pamětí najednou přestala Tonymu dávat smysl. Sám pro sebe se stal hádankou. Pochopil, že postavy, které si ve vlastním scénáři označil za „ty zlé“, si to možná nezasloužily, a naopak mnohé s nálepkou „těch dobrých“ se chovaly opačně. Když se celý scénář sesype, není podle čeho hrát. Musí se začít znovu. A to se netýká jen hrdinů „velké literatury“, které Tony celý život obdivoval, ale i nudných páprdů schovaných v pancíři průměrnosti.

 

Julian Barnes, Vědomí konce Překlad Petr Fantys Odeon, 2012

 


autor / Tereza Marečková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv