NP č.398 > Téma číslaZelený pochod institucemiArnošt Novák

Cesty environmenrálního hnutí od jeho vzniku po dnešek jsou pozoruhodně klikaté.

 

Environmentální hnutí je tím nejúspěšnějším sociálním hnutím druhé poloviny 20. století, tvrdí optimisticky naladění sociologové. Podle jejich pesimističtějších kolegů se environmentální hnutí, které na počátku 70. let přišlo s důležitou kritikou průmyslového kapitalismu, poslušně začlenilo do kritizovaného systému a stal se z něj jen další bezzubý, tentokrát neziskový sektor společnosti. A podle experta na vše Václava Klause zase environmentální hnutí představuje dokonce větší hrozbu než Al-Kajda. Nabízí se tak otázka, co to environmentální hnutí vlastně je. Protože zájem o ochranu přírody či životního prostředí je z historického hlediska poměrně nová záležitost.

 

Otázka přírody, otázka společnosti

Počátky moderního zájmu o ochranu přírody lze vystopovat do 19. století a mají několik kořenů. Jednak je to romantismus, který reagoval na negativní důsledky nastupujícího průmyslového kapitalismu oceňováním přírody, zejména té divoké, ještě nedotčené zkaženou civilizací. Dalším důležitým impulsem k ochraně přírody pak byl paradoxně lov. Právě při honech si totiž lovci všímali úbytku zvěře, souvisejícího mimo jiné i s úbytkem jejich přirozeného prostředí, tedy lesů, a to vedlo k jejich ochraně. Na jedné straně tak stojí romantismem ovlivněný přístup, který mimolidskému světu připisoval jeho vnitřní hodnotu a oslavoval divokou a nedotčenou přírodu jako alternativu k neduhům průmyslové civilizace, na straně druhé utilitární péče o přírodu jako zdroj pro další rozvoj, její ochrana před neuvážlivým drancováním.

Na přelomu 19. a 20. století tak již existují různé ochranářské spolky a organizace, často politicky poměrně konzervativní, jejichž členové se rekrutují často z řad šlechty či měšťanů, a které chrání některé vybrané druhy zvířat, zakládají rezervace či obory. Objevují se ale už i reformní snahy o ochranu čisté vody či kampaně proti znečištění vzduchu v průmyslových a urbanizovaných regionech. Spíše než o hnutí jde ale o snahy reformátorů, které usilují o prosazení jednotlivých zákonů, než že by usilovaly o zásadnější sociální změny. Po druhé světové válce dochází k razantní modernizaci a rozvoji. Růst blahobytu v Evropě a Severní Americe s sebou přináší i nárůst negativních důsledků, které mají dopad nejen na přírodu, ale i na životní prostředí člověka. Když v prosinci 1956 umírají v Londýně v důsledku smogové situace čtyři tisíce lidí, vede to k přijetí Zákona o čistotě ovzduší. Ve společnosti pomalu roste povědomí o negativech a rizicích, což souvisí i s tím, že se zvyšuje počet lidí s vyšším vzděláním a porozuměním environmentálním problémům, které vyžadují vědecké posvěcení. K zájmu společnosti o tato témata přispívá i rozvoj masových médií, která zprostředkovávají a přenášejí obrazy a informace o různých environmentálních nehodách a katastrofách. Ale tím, co bylo pro vznik a rozvoj moderního environmentálního hnutí skutečně důležité, byly studentská revolta a Nová levice, které v 60. letech otevřely nový politický prostor.

Přestože pro studentské hnutí a Novou levici nebylo ničení životního prostředí centrálním tématem, přišly s kritikou konzumního kapitalismu a zejména Nová levice zdůrazňovala systémové zdroje environmentálních problémů, čímž se dostávala do konfliktu s tradičními, konzervativními ochranářskými spolky. Tento rozdíl jak v používaném jazyce, tak i v zaměření na příčiny a řešení, vyznačoval nový environmentalismus, ovlivněný myšlenkami a praxí Nové levice a kontrakultury. Otázka přírody se již nadále neměla oddělovat od otázky společnosti samotné. Z apolitické přírody se stalo politické životní prostředí.

 

Od vyzývatele ke kulatému stolu

Environmentální hnutí nikdy nepředstavovalo jednolitý celek a spíše než o hnutí v jednotném čísle je lepší o něm uvažovat v čísle množném. Když se na přelomu 60. a 70. let formovalo, zdaleka nebylo jasné, jaký směr nabere. V Anglii, Německu i Spojených státech se střetli environmentalisté prosazující autoritářská opatření s těmi, které ovlivnila právě Nová levice a alternativní kontrakultura a kteří prosazovali radikálně demokratickou politiku. V průběhu 70. let převládl tento proud, a tak značná část environmentálního hnutí získala do jisté míry antiautoritářskou a rovnostářskou podobu. Hnutí kladlo důraz na participační povahu politiky, namísto často jen formální demokracie zastupitelské prosazovalo přímou demokracii, usilovalo o sociální rovnost a solidaritu, upozorňovalo na limity růstu a na selhání vědy, která ztrácí ze zřetele vzájemné souvislosti a propojení nebo je provázaná se světem byznysu a politiky. Jedním z hlavních argumentů při masových protestech proti jaderné energetice byla právě nedemokratická povaha této technologie, která vedle potenciální radiace vyzařuje především reálnou totalitu. Odtud také sousloví atomový stát. Environmentální hnutí tak představovalo vyzývatele kapitalistickému systému.

Díky environmentálnímu hnutí se témata životního prostředí etablovala v průběhu 70. let nejen ve veřejném prostoru, ale i v institucích. Vznikala nová akademická pracoviště, nové vědecké obory, nová ministerstva, nové úřady, nové poradenské agentury pro firmy, nové mezivládní konference. Kritizovaný systém průmyslového kapitalismu do sebe začal zelenou výzvu začleňovat, mnozí environmentální aktivisté se opět jako studentští revolucionáři z 60. let vydali na pochod institucemi, jen se z ulic, lesů a přírody přesunuli ke kulatým stolům.

A tak 80. léta přinesla umírnění environmentálního hnutí. Kdysi poměrně radikální organizace jako Greenpeace a Friends of the Earth, které vznikaly na počátku 70. let právě jako odpověď na umírněnost a hierarchičnost konzervativních ochranářských spolků, se nyní rázem ocitly před podobnou kritikou. Greenpeace se čím dál více začaly podobat v organizační struktuře nadnárodní korporaci, která si spíše než aktivně se zapojujících lidí cení členů s platební kartou nebo šekem. A Friends of the Earth zase opouštěli nekonvenční formy politického jednání a distancovali se od těch radikálních a „nezodpovědných“. Ty environmentální organizace, které začaly „hrát podle pravidel“, dostaly místa u kulatých stolů, která je zpětně umravňovala jakožto seriózní partnery.

 

„Zpátky na stromy!“

To, že jsou environmentální organizace v průmyslových zemích poměrně nedílnou součástí systému, někteří interpretují jako známku úspěchu environmentálního hnutí, jiní zase jako projev jeho slabosti. Proces začleňování environmentálních organizací typu Greenpeace, Friends of the Earth nebo Hnutí Duha do systému a proměna převážné většiny hnutí z vyzývatele systému na jeho opraváře, však nebyla jednosměrným totálním procesem.

Od počátku 90. let se tak především v prostředí britského environmentálního hnutí formovala kritika jeho začleňování. Vzniká tak hnutí environmentální přímé akce, které kritizuje mediační roli nevládních organizací a prosazuje, aby se sami lidé stali aktéry dění. Dochází tak k renesanci participace, k odmítnutí neudržitelného systému založeného na neustálém růstu a hodnotách nenasytnosti, výkonu a soutěžení. A především dochází k renesanci protestu, často formou imaginativních nových taktik. Lidé blokují ulice, výstavby dálnic a supermarketů, rozšiřování letišť a dalších developerských projektů, kterým do cesty často staví protestní kempy a někdy i tree-houses, domy ve stromech, jakoby vyslyšeli výzvy svých odpůrců: „Zpátky na stromy!“. Podle sociologů Castellse a Melucciho hrálo toto hnutí přímé akce důležitou roli v tom, že opět politizovalo témata, která se dostávala do sféry expertního rozhodování, a tím v podstatě demokratizovalo veřejnou debatu.

Pro tuto část environmentálního hnutí není přímá akce jen taktikou, poslední možností, když se vyčerpají všechny možnosti v rámci systému, ale preferovaným způsobem jednání, ve kterém se snoubí jednota ideálu a cíle, tedy společnosti udržitelné, založené na sociální svobodě, přímé participativní demokracii, sociální rovnosti, solidaritě a sdílení. Přestože toto hnutí environmentální přímé akce je v menšině, skrývá určitý potenciál, že v současnosti spíše bezzubé environmentální hnutí může jednou vycenit zuby a kousat.

 

Autor působí na Katedře sociální a kulturní ekologie FHS UK v Praze.

 


autor / Arnošt Novák VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv