Píše uživatelka Inka na webu Modnipeklo.cz. Tento a jemu podobné módní blogy nabízejí inspiraci čtenářkám, které přemýšlejí, co si vzít na sebe. Své si tam užijí i milovníci nelítostného pranýřování špatně oblečených spoluobčanů nebo lidé se sklony k fetišistickému uctívání různých částí oděvu obuví počínaje a náušnicemi konče.
Móda propůjčuje pocit jedinečnosti, ale jak upozorňuje filosof Georg Simmel, je zároveň sdílená a kolektivní. Kdybychom se všichni oblékali naprosto stejně nebo naopak zcela odlišně, nemělo by smysl hovořit o módě. Móda také vždy sloužila jako prostředek vyčleňování se. Sociolog Pierre Bourdieu řadil estetický vkus, který si jednotlivci osvojí v procesu socializace, mezi principy dělení společenských tříd. To, co jedna třída považuje za krásné, se jiné třídě obvykle příliš nezamlouvá, nebo dokonce hnusí. Podle Bourdieho „může být estetická netolerantnost velmi násilná“. Simmel se pak pozastavuje nad paradoxní situací, kdy módní lidé, kteří se vybraným stylem povznášejí nad ostatní, právě tyto další lidi potřebují, aby na nich založili své sebevědomí.
Dnes se móda považuje stále do velké míry za ženskou záležitost. V historii tomu tak ovšem vždy nebývalo, jak upozorňuje francouzský filosof Gilles Lipovetsky. Dříve plýtvání a soupeření v různých oblastech včetně odívání neslo všechny znaky mužské nadvlády. Na konci středověku to byli stále muži coby držitelé moci, kteří se vyžívali v přehnané okázalosti a nápadných proměnách módy. I v 17. století se ženy oblékaly mnohem skromněji a střízlivěji. Proces feminizace přepychu začal podle Lipovetského až v 18. a 19. století. Žena se v té době začala chápat jako „výkladní skříň“ svého manžela, zatímco on nosil jednoduchý černý oblek v souladu s novými hodnotami asketismu, rovnosti a práce.
Móda a emancipace
Současná móda zůstává podle některých kritiček stále oborem tvořeným převážně muži (návrháři) pro muže a jejich hodnoty. V takovém prostředí pak vznikají imperativy jako nošení vysokých podpatků nebo podprsenek wonderbra bez ohledu na nepohodlí či zdravotní újmu nositelek. Zejména tzv. Druhá vlna feminismu viděla v diktátu různých stylů odívání formu útlaku. Dnes se už pro mnohé ženy emancipace a móda vzájemně nevylučují. Prý zdaleka nejde jen o to, líbit se mužům, ale spíše o touhu cítit se krásně a sebevědomě. Německá módní blogerka Poet, která se považuje za feministku, říká: „Na první pohled se vám může zdát, že se neoblékám ani trochu feministicky – mám dlouhé vlasy, nosím podpatky, sukně, make-up. Vaše klišovitá představa feministky by mi asi přisoudila kalhoty, krátké vlasy, boty bez podpatku a brýle.“ Podle Poet feminismus v oblékání spočívá spíše ve vědomé volbě oblečení – hlavním kritériem může být pohodlí, ale také ohled na ekologii, vlastnoruční tvorba, výběr oblečení s historií – po mámě a babičce.
Poetin blog je jeden z mnoha webů s autorskými, emotivně zabarvenými články o módě. Některé z nich spočívají ve fotografování a popisu vlastního stylu, další se zaměřují spíše na komentování šatníku celebrit nebo lidí z ulice. Z českých módních blogů se velké popularitě těší Módní peklo, nominované na Křišťálovou lupu 2011. Nalezneme zde fotografie lidí, jejichž odívání shledává autorka webu jako nevyhovující. Připojené komentáře a rady se pak vyznačují značně kritickým a moralistickým charakterem. Autorka mluví dokonce o „osvětové činnosti“. Poučení čišící z jejích příspěvků by se dala shrnout ve stručném poselství: „Obleč se pořádně, ať se na tebe dá koukat – to, že jsi matka, nebo zrovna vynášíš odpadky, tě neospravedlňuje.“
Pracující hříšnice
No fóru Módního pekla se žena ženě často stává vlkem, ale spíše než o střet individuálních stylů a smyslu pro vkus se jedná o třídní konflikt. Mnoho terčů jízlivých poznámek na vystavených fotografiích působí dojmem pracujících matek z nižší střední třídy. Autorka kritizuje jejich nedostatek vkusu, vyzývavost nebo upřednostňování pohodlí na úkor elegance. V podstatě se tak snaží vnutit středotřídní pojetí vkusu matkám z dělnických rodin, jejichž životní styl se od toho jejího diametrálně liší. Za vzor by jim nejspíše doporučila manželku prince Williama Kate Middleton, jež si díky svému původu a vzornému, korektnímu stylu vysloužila přezdívku Kate Middleclass. I tato módní světice se však na jiných módních fórech ocitá pod palbou kritiky kvůli svému konzervatismu a nudnosti.
Obsah Módního pekla tak dává za pravdu Bourdiemu a Simmelovi, podle nichž móda souvisí s mocenským zápolením. Pro další příklady bychom nemuseli chodit daleko. Třídní konflikt zavání i z většiny pořadů o přeměně stylu, v nichž návrháři a kosmetičtí specialisté radí příslušnicím nižší střední třídy, jak pečovat o svůj vzhled. Neproblematizují však už, že drahé oblečení a kosmetické procedury jsou účastnicím pořadů po návratu do reálného života finančně nedostupné.
Autorka je doktorandkou antropologie na FHS UK. Autor je novinář.
