NP č.379 > Kultura | LiteraturaMít vždycky v záloze láhev vodkyTereza Marečková

Bohémové, imigranti, alkoholici, intelektuálové, přízraky postmoderní a postindustriální Evropy v povídkovém souboru ukrajinského básníka Serhije Žadana, Big Mac.

 

Serhij Žadan se narodil roku 1974. Období dospívání prožil na konci osmdesátých let na Ukrajině. Dnes žije střídavě v Berlíně a Charkově. Je to básník křižující mezi Západem a Východem, žijící klasik, divoká krev. Bic Mac vytvořil v roce 2003 jako svou prozaickou prvotinu.

 

NA CESTĚ

Nikdy nekončící mejdany. Serhij Žadan kreslí svět, kde je hodně alkoholu, drog, kde se nespí, kde se nepracuje, kde je člověk pořád někde na cestě, i když nikam nesměřuje. Cíle nejsou důležité. Důležité jsou okamžiky, obrazy, záblesky situací. Svět, ve kterém má velký půvab neustálé potkávání nových lidí, protože jim na rozdíl od starých přátel můžete napovídat cokoliv. Nízké se míchá s vysokým. Mladý básník z východu bezcílně bloumá mezi Berlínem a Vídní a vypráví obskurní alkoholické historky: mrtvý Ind, prozvracená cesta vlakem, migrantka přijímající návštěvy ve vaně, Turci ve sprše, rumunská hudební modla se shnilými dásněmi.

Rozvíjí beatnickou tradici literatury „na cestě“, ale svůj zpěv šlechtí z překypující postmoderní šlichty na bázi vodky. Fantastické tahy plné lehkosti, nespoutanosti, ale také drásajícího smutku a zhnusení. Občas se chce člověku říci, že tohle všechno už známe, že tohle všechno už jsme zažili, četli. Slova se rychle míhají, obrazy se mění a občas se z textu vyloupne myšlenka, slovní spojení, které zamrazí, zastaví tok běžných, navyklých myšlenkových řetězců. Třeba když Žadan přemýšlí o stáří, píše: „Chtěl bych mít vždycky v zásobě láhev vodky v šatní skříni a pár vypraných spoďárů.“ Nic víc. Smířil se s opuštěností, s nudou, s bezvýchodností, vykořeněností. Nečeká od svého stáří nic víc než malou místnost, samotu a nudu. Přijímá i to nejhorší a lehce tančí Evropou. Beze smyslu.

 

PORNO JE „DOMA“

V posledních třech povídkách se něco stane. To už není nekončící gigantický mejdan. Serhij Žadan se ve své mysli vrací domů. Nejsilněji v povídce Porno. Začíná dialogem o pornu. Není z něj jasné, kdo s kým mluví, co slovem „porno“ Žadan myslí. V dalším odstavci už vypráví o svém dospívání, o době, kdy tlumočil starším spolužákům německé porno, kdy se svým kamarádem množili sprosté fotky. A pak přicházejí další vzpomínky: jak fandili fotbalu; pak další, už ne tak radostné, a pak se vrací do dospělosti, do trpkého pochopení souvislostí. Serhij Žadan je najednou jiný autor, když píše o domově: niternější, poetičtější. Hraje tu jistě roli stesk, pocit ztraceného ráje. Ví, že popisuje něco, co nemohou lidi ze Západu pochopit, v podtextu připouští osamělost. Odhaluje, co vytvářelo optiku, kterou se v prvních povídkách dívá na Evropu.

Pozoruhodné je, že s nejniternějšími vzpomínkami z dětství, z mládí, je u něj spojené porno. Leží v kořenech jeho světa a má ho asi rád. Jako taková hřejivá, neškodná zábava, dětská hra. Žádné řeči o lásce. Jen o pornu. V Žadanově světě se láska proměnila v porno, hodnoty ve frašku, ale pod šklebem zůstává smutek po tom, co odešlo, co už je mrtvé.

Serhij Žadan se neobejde bez flašky vodky, jeho svět je až příliš prolezlý trpkostí. I při tom je to však nevšední básník, schopný objevovat krásu v ošklivosti, v čemkoliv.

 

Serhij Žadan Big Mac překlad: Miroslav Tomek, Alexej Sevruk Fra, 2011

 


autor / Tereza Marečková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv