NP č.379 > Dějiny přítomnostiNo limitRaveboy

Přiznejte se! Kde jste poprvé zaslechli rapování, monotónní elektrorytmus nebo snad dokonce výrazy „techno“, „house“ či „extáze“? Pokud jste v osmdesátých letech nepřijímali západoevropské vysílání, museli jste se s těmito fenomény setkat v hudebních skladbách, které rozvibrovávaly hitparády na počátku devadesátých let a pro něž se následně ujal výraz „eurodance“.

 

Slovo „museli“ je zvýrazněno záměrně, protože jak již to v populární kultuře bývá, když je něco trendy a má potenciál přemístit hromady peněz z kapes rodičů čerstvě dospívajících dětí na účty společností zábavního průmyslu, prostě se tomu nevyhnete. Každá taková módní vlna bývá natolik všeprostupující, že vás nakonec zasáhne, i když nechcete. Můžete bydlet v lesích, nemít televizi ani rádio (ano, i takoví jsou mezi námi), nechodit do školy nebo do práce, ale vždy vás dostihne. Neutečete.

Inu, a na jedné z takových vln k nám připlul i eurodance. Vysoké počty jeho příznivců byly vyrovnávány neméně vysokými počty odpůrců. Milovníci jemných klasických kompozic, swingující jazzmani, romantičtí trempové i rockoví tvrďáci zapomínali na letitou řevnivost a svorně si rvali vlasy nad kolovrátkovými hitovkami, které jim do života vrátily noční můru diskotékových parketů. Hranice nesnesitelnosti hudby vyznávané mladší generací se pro ně opět posunula o řád výš a donutila je si definitivně přiznat, že to šílené osmdesátkové disco zase nebylo až tak špatné – vždyť bylo alespoň provozováno lidmi, kteří umějí hrát na kytaru nebo alespoň chodili na základce do pěveckého kroužku.

A když se této hudby chopili místní producenti a z reproduktorů se začaly ozývat perly jako Pražský haus, Karel Gott nemá funky rád nebo Slizkej had, je možné, že si někteří příznivci výše uvedených žánrů začali raději přát snad i návrat Depeche Mode.

 

RIDE ON TIME

Přízvisko eurodance získal tento typ hudby až později. Ze začátku se mu v různých částech Evropy říkalo různě – u nás hlavně „dancefloor“, jinde pouze stroze „dance“ a obzvláště v raných pionýrských dobách se označoval podle žánrů, ze kterých tento hudební styl původně vycházel, takže třeba i „euro house“, „technopop“ nebo dokonce „techno-rap“.

Nejdůležitější příměsí byla určitě house music – elektronická taneční hudba vzniknuvší v USA, jež byla charakteristická zjednodušením rytmické stopy disca a postupně se vrstvící kompozicí založenou na opakujících se syntezátorových motivech. Ne náhodou se jednalo o první žánr, kterému se začalo podle dominantního rytmického motivu říkat „duc-duc“. Poté, co se house začal mísit s okolními žánry, hlavně s funkem a hip-hopem, vznikly první velké houseové hity snesitelné i pro široké posluchačstvo. Jejich rytmická složka byla často doprovázena ženským zpěvem a mužským rapem, což vše dohromady utvářelo základní stavební kameny budoucího úspěšného eurodanceového šlágru.

Evropa byla přímo nažhavená na nový našláplý zvuk přicházející ze západu a ještě na konci osmdesátých let vznikla všechna důležitá ohniska budoucí pohromy mozkových závitů hudebních kritiků – švédské (Leila K., Dr. Alban, Army of Lovers), italské (Black Box, 49ers, Cappella), německé (Snap!, Mysterious Art, Masterboy, Culture Beat) a také zřejmě nejvlivnější holandské (Technotronic, Twenty 4 Seven). S příchodem let devadesátých lze pak definitivně o eurodance mluvit jako o samostatném žánru, jehož archetypálním představitelem se téměř okamžitě stává holandská skupina 2 Unlimited, kterou zcela jistě znáte, i kdyby vám až dosud předchozí názvy nic neřekly. Stačí říci kouzelné zaklínadlo „no no limit“, jež se v roce 1992 prostě ozývalo odevšad.

Co bylo tedy pro eurodance typické? Hopsavý (ale nepříliš tvrdý) taneční rytmus, jednoduché syntetické melodie (které by urazily snad i bratry Nedvědy) a náctiletým přístupná bezstarostná témata, nejčastěji prezentovaná bělošskou sexbombou a černošským rapperem. To poslední neplatilo vždy (někdy byl rapper bílý a sexbomba černá), na tragičnosti celého výsledku to však samozřejmě nic neměnilo. Jazyk byl nezávisle na původu interpretů téměř výhradně anglický, v některých textech dokonce tak zjednodušený, že rodilému mluvčímu mohl unikat smysl už tak mdlého sdělení. A s diskoscénou eurodance spojovalo i to, že za hudební produkci byl zpravidla zodpovědný nějaký impresário v pozadí, který si najmul dostatečně erotogenní frontmany, dodal jim hudbu a texty napsané někým úplně jiným, nezaplatil jim skoro nic a pak nepovšimnut shrábl většinu zisků z prodeje.

Na podobných principech byla posléze vybudována i česká scéna. Lídry zdejší produkce se stali bratři Jindřich a Eduard Parmové, matadoři českého hudebního průmyslu, kteří po počátečním koketování s civilizovanými hudebními formami zakotvili u Jiřího Korna, následně „udělali“ sólového Petra Kotvalda a posléze vytvořili první český eurodanceový projekt Hipodrom s peckami Noční proud nebo Pražský haus. Podíleli se i na dnes již zapomenutém projektu Cutmaster & MC Groove a také na výběru Rap-hip-hop-house-music, na němž se mimo jiné objevily také první nahrávky dnes již funkové kapely J.A.R. a rovněž debutový singl jednoho z jejích zpěváků a zároveň diskžokeje Michaela V. alias Vrtulníka. V roce 1992 pak ve spolupráci s tehdejším moderátorem rádia Bonton Radkem Velechovským vydávají naši bratři v triku asi největší bombu tehdejší scény – projekt Rave Model se singlem Karel Gott nemá funky rád, jenž byl o rok později následován albem Elektrickej proud.

 

ČÁGO BELO, ŠÍLENCI!

Důležitými baštami scény eurodance se staly dva formáty – rozhlasové hitparády a obří halové taneční festivaly. V roce 1994 se s oběma těmito záležitostmi doslova roztrhl pytel. Vrtulník Michael V. si vychoval celou generaci posluchačů svými pořady na dnes již neexistujícím Rádiu Golem, po jeho zániku se pozornost chtivých fanoušků přenesla na zkušeného harcovníka Karla Knechtla a jeho eurodancu věnovanou hitparádu na Rádiu City a následně na Rádiu Zlatá Praha. V únoru 1994 se taktéž rozjíždí opravdová legenda – televizní hitparáda ESO na TV Nova, která láme rekordy hlavně díky své ujeté moderátorce – vyspeedované Tereze Pergnerové. Kdo tehdy neslyšel její charakteristický pozdrav „čágo belo“, jako by nebyl (nebo spíše neblil). Záplava videoklipů od 2 Unlimited, Twenty 4 Seven, 2 Brothers on the 4th Floor a dalších šílenců pak připravuje půdu pro obří Mega Dance Festivaly, jež proběhly ve Sportovní hale na pražském Výstavišti a na kterých se objevily všechny veličiny žánru.

V polovině devadesátých let však zájem o eurodance postupně opadá – přeci jen musí styl postavený na relativně primitivních základech podlehnout rychlé erozi, která je obzvlášť u nás uspíšena příchodem kvalitnější taneční hudby ze západní Evropy a USA. Model zpěvačka-rapper- -táborákové akordy je prostě neudržitelný, a ač se ještě v polovině devadesátých let najdou veliké hvězdy (u nás například Rapmasters, Style, Blondes nebo Maxim Turbulenc), na diskotékách převládne nová vlna komerční taneční hudby, pro kterou se vžije termín „hard dance“ a mezi jejíž představitele se počítali například Sash!, DJ Quicksilver nebo Da Hool.

 

EVERYBODY IN THE HOUSE OF LOVE

V současné době ale prožívá eurodance svůj velký návrat. Generace těch, kteří si dávali své první pusy do rytmu Eins, Zwei, Polizei, totiž dorostla do produktivního věku a je schopna si své vzpomínky potajmu nahrávané z rádia materializovat v podobě nákupu hudebních nosičů. Z rádií se opět ozývá Rhythm Is a Dancer nebo What is Love a co je ještě neuvěřitelnější, líbí se to dokonce i současným adolescentům. Zapomenutí interpreti shazují pavučiny a vylézají opět na denní světlo, aby strašili malé děti na obnovených tanečních festivalech, které jsou snad ještě větší než tehdy. V Holandsku boduje frančíza I Love the 90s a vyprodává ne stadiony, ale celá náměstí. Jednou z příštích zastávek eurodanceových hvězd minulosti budou i Košice, kam se v listopadu chystá přímo smetánka s prošlou záruční lhůtou v sestavě Culture Beat, Snap!, 2 Unlimited, Technotronic a Captain Hollywood Project.

Eurodance se přenesl dokonce i na divadelní parkety. V pražském A-Studiu Rubín vznikl v dramaturgii Petra Kolečka třídílný seriál s názvem House of Love: Příběh discokrále, který vtipnou formou vypráví o radostech a strastech zkrachovalého majitele diskotéky z devadesátých let, jenž je v podstatě děsivou sondou do mentality vymetačů diskoték i jejich manažerů a zároveň připomenutím tehdejší atmosféry, ze které všem zúčastněným ještě dnes běhá (z různých důvodů) mráz po zádech.

Ať již je to tak či onak, eurodance zanechal ve veřejném prostoru nesmazatelnou stopu. Na začátku devadesátých let vytvořil hlubokou brázdu celonočních tancovaček a nevkusu, na začátku druhé dekády 21. století hluboká orba stále pokračuje. Jedny eurodance baví dodnes, druhé bohužel také. Dobře jim všem tak. Bom digi digi digi bom digi bom.

 

Autor je diskžokej.

 


autor / Raveboy VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv