NP č.376 > Kultura | DivadloSíť se včelkou MájouMarta Harasimowicz

Přidal by si Tomáš Baťa do přátel Josepha Goebbelse?

 

Kniha Gottland z pera polského novináře Mariusze Szczygieła sklidila v době svého vydání poměrně velký úspěch. Zájem zdejší veřejnosti příliš nepřekvapí – už jen proto, že zahraničních autorů, kteří by se soustavně věnovali zkoumání reálií Čech a Moravy, je málo. Na Szczygiełově knize navíc zcela jistě zaujme její faktografická propracovanost a specifický přístup k formě. Snad i proto byl Gottland hned prohlášen za objev, navzdory tomu, že – pokud bychom měli obsah publikace poněkud triviálně shrnout – se v něm jedná v podstatě o známé životní příběhy českých osobností 20. století.

Zdá se, že právě samotný motiv vyprávění příběhů a nazíraní do cizích životů nejvíc zaujal tvůrce nejnovější divadelní adaptace knihy (již druhé, po představení v ostravském Divadle Jiřího Myrona). Autoři scénáře, Petr Štindl a Dodo Gombár, našli přitom pro tradiční biografie zajímavou paralelu. Příběhy z jejich Gottlandu jsou vyprávěny v žargonu sociálních sítí a konstrukce děje svou formou navazuje na strukturu Facebooku.

 

MODRO-BÍLÉ ŽIVOTY

Stroze pojatá scéna připomíná bunkr nebo betonový interiér průmyslové haly. Vepředu se nacházejí stolky a židle, na kterých je položeno několik notebooků. Přicházející herci odhrnou igelitovou oponu a uprostřed jeviště uvidíme velkou, rozsvícenou obrazovku. Bude nás doprovázet celé první dějství představení a ukazovat rozmanitá upozornění, komentáře a „statusy“ v modro-bílém, pro většinu diváků poněkud povědomém layoutu.

Obrazovka tvoří pozadí odehrávaných příběhů, rozhodně ale není pouhou rekvizitou. Dění na jevišti se prolíná se svou virtuální obdobou – promítaná oznámení někdy plní roli komentáře a doplnění k osudům hrdinů, jindy je ilustruje, ještě jindy prezentuje zcela jiné, paralelní vyprávění. Sledujeme velké množství postav: Tomáše Baťu s rodinou, Lídu Baarovou, sochaře Otakara Švece, členy skupiny Golden Kids, Egona Erwina Kische. Jejich příběhy mají mnohdy narušenou chronologii. Herci si skáčou do řeči, vzájemně se přerušují, míchají epizody z jednotlivých životopisů dohromady stejně tak, jako se na facebookových „zdech“ mísí útržkovité zprávy ze života uživatelů. Je příznačné, že jedinou postavou, která z této složité konstrukce trochu vybočuje, je Zdeněk Adamec – mladistvý sebevrah, jehož život (alespoň podle toho, co o něm víme) skutečně ovlivnila závislost na internetu. Tento student z Humpolce se pro nás v prvním dějství stává jakýmsi průvodcem po světě Gottlandu.

 

STRAŠIDLO GOTTA

Jesliže samotný nápad na dramatizaci Szczygiełovy knihy zaujme svou originalitou, jeho provedení jen těžko můžeme prohlásit za zdařilé. Sledování inscenace doprovází dojem chaosu a nedotaženosti, říznutých překombinovanými záměry režiséra a scénaristů. Ve všehochuti se ztrácejí jak dobré herecké výkony – především Patrika Děrgela, Apoleny Veldové a Kamila Halbicha, tak velká část komiky i tragiky textu. Po zhlédnutí první části inscenace se nabízí dojem, že původní zajímavý koncept tvůrce Gottlandu viditelně přerostl autorům inscenace přes hlavu.

Bohužel nám ovšem smíchovští divadelníci připravili i druhé dějství. To je Szczygiełovou předlohou inspirováno jen volně a zdá se, že má plnit funkci jakéhosi dovětku ke dříve prezentovaným osudům. V praxi ale zaráží svou dramaturgickou laciností a prvoplánovou snahou o zalíbení se publiku (pobaví snad pouze parodie na Karla Gotta – ani včelka Mája v němčině však není natolik legrační, abychom se jí smáli pokaždé, když s ní Tomáš Pavelka vyskočí). Říci, že by se představení bez oné druhé části obešlo, by bylo příliš mírné. S ne zcela zdařilým prvním dějstvím tvoří svérázné post scriptum vskutku vražednou směs.

Líbilo by se toto uživateli Náročnější Divák? Inu, divák Marta Harasimowicz se z události Gottland odhlásil s úlevou.

 

Mariusz Szczygieł: Gottland. Masky tragické bezradnosti, premiéra 19. března 2011, Švandovo divadlo na Smíchově

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv