NP č.376 > Kultura | FilmKrásný film o konci světaDominika Prejdová

Hned po své mezinárodní premiéře v soutěži festivalu v Cannes je poslední snímek kultovního Larse von Triera v českých kinech. Po kontroverzním Antikristovi, jehož přijetí se často zbytečně zastavilo na obrazech násilí a sexu, přichází Trier se svojí vizí konce světa, se svojí Melancholií.

 

Melancholie je v lecčems oproti Antikristovi i autorovým předchozím snímkům konvenčnější film. Neburcuje, neprovokuje tématem, neposouvá hranice filmového jazyka, nedává nový pohled na vztah mezi mužem a ženou jako Antikrist. V Melancholii je Trier nezvykle ukázněný, vyzrálý, elegický. Převratný je ale už jen v nápadu, jímž ke „sci-fi“ tématu přistupuje. Bez velkého humbuku, okázalých vizuálních a zvukových efektů, které jsou u tohoto typu filmů zvykem. Ne, že by ve filmu nebyly, využívá je ale nebývale střídmě.

Ke konci světa se Trier vztahuje hlavně přes jednoduchý náčrt příběhu. Ten je vlastně spíš sledem několika scén, na jejichž pozadí režisér buduje kontemplativní atmosféru. Podobně jako v Antikristovi pracuje s lidskými archetypy a rozděluje film do kapitol, které se liší formálně, tematicky i náladou. V první části, natočené po vzoru Dogma 95, se soustředí na svatbu Justine, která se s velkou pompou odehrává na sídle její sestry Claire a jejího bohatého manžela. Během oslavy se ocitají na povrchu charaktery hlavních aktérů a to, jak se zhošťují svých sociálních rolí. Justine má být „šťastná“, jak jí všichni říkají. Moc šťastná se ale necítí, celou dobu se snaží někam utéct. Pomoc hledá u otce i u matky, která nevěří na manželství a jejímž krédem je „užijte si to děti, dokud to trvá“. Jako by první část byla Trierovou rekapitulací lidského světa – jenž chatrně stojí na vyprázdněných rituálech. Také se tu buduje jednoznačná opozice: zatímco Justine jdou sociální hry špatně, zdá se oproti dalším postavám jako jediná, která se nebojí být v kontaktu sama se sebou. Jako by tu Trier pesimisticky naznačoval, že obojí nelze skloubit.

 

ROLE SE OBRACEJÍ

V druhé části se hlavní pozornost přesouvá na Claire, která pečuje o nemocnou sestru, zatímco se k Zemi blíží planeta Melancholie, jež podle vědeckých propočtů údajně nemá Zemi ohrozit. Zatímco Claire má čím dál větší strach, „nemocná“ Justine je klidná a nejistou budoucnost přijímá bez hysterie. Role se tu tak převracejí, nejprve byla slabá Justine a Claire jí poskytovala podporu, teď je to naopak. Justine jako by byla na konec světa připravená. Nepotřebuje k němu rituály, obranné krunýře, aby mu dokázala čelit, stačí jí být v kontaktu s přírodou v sobě a kolem sebe.

Trier tak téma atakuje jednoduchým příběhem, kde jsou role rozdány jasně, možná až příliš jasně. Justine představuje divošku, která jedná podle svých instinktů, Claire se nedokáže vymanit ze společenských pout. Každý se pohybuje v rámci své role, z níž nedokáže nebo nemůže vykročit. Zatímco v Antikristovi byly mužské a ženské archetypy v zajetí radikálního příběhu, který odhaloval spodní proudy pod civilizačními nánosy a psychologické mechanismy partnerských vztahů, v Melancholii stojí archetypy už samy o sobě. Jako by Trier směřoval k větší a větší oproštěnosti. Buduje náladu pomalým tempem, pár obrazy, jež se svým použitím ve filmu stávají ikonickými. Efektně používá také hudbu, opakovaně preludium k Wagnerově opeře Tristan a Isolda – německým romantismem se jasně inspiruje. Konec světa v jeho podání je tak přípravou na něj i jeho přijetím, mísí smíření se smutkem, a odstiňuje tak hluboký pocit melancholie. Na jedné straně uzavřením lidského světa, kterého není zase tak škoda, a na druhé straně svého druhu katarzí – k jedinému propojení mezi lidmi dochází právě tehdy, když jejich svět končí...

 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv