NP č.374 > Téma číslaDetektivové bohu na stopěOndřej Slačálek

Na zádech internetu se teorie spiknutí vyšplhaly až do vrchních pater veřejného zájmu. Nekoketovat s některou dnes znamená být za naivku žijící za závojem iluzí. Proč jsou ale spiklenecké teorie tak atraktivní?

 

Je březnové odpoledne a v přeplněné aule pražské právnické fakulty se tísní několik set lidí. Přišli na diskusi s Janem Kellerem a Václavem Bělohradským, moderovanou poslancem Zaorálkem. Po několika ohlasech se pro mikrofon natáhne tmavovlasý muž z publika. Je sebevědomý a hned na úvod vytkne řečníkům, že nepochopili nebezpečí, které spočívá v „novém světovém řádu“. Pak se opře do českých médií, čímž si vcelku snadno získá většinu sálu. I ti, kteří spokojeně přikyvovali slovům o zaujatosti a cenzuře v českém denním tisku, sebou ale trhnou, když muž začne vysvětlovat, že v důsledku toho už se nedozvíme, „proč spadly v New Yorku ty dva baráky.“ On to na rozdíl od obecenstva ví a tak končí ne právě překvapivě: „Světu vládne hrstka Židů.“ Většina publika včetně panelistů zůstala opařená, zhruba pět posluchačů ale bojovníkovi proti světovládě zatleskalo. Až pak se ozval mnohem silnější pískot. Slovo si k ulehčení publika vzal někdo jiný a odvedl řeč jinam.

Jen o pár měsíců dříve se mohlo s teoriemi spiknutí setkat odlišné publikum. Na pražské Novotného lávce se loni v prosinci konaly Hovory na pravici, kde promluvil novinář Adam Bartoš, svého času propuštěný z iDnes. cz a krátce před diskusí veřejně pochválený prezidentem Klausem. Vystupuje jako skromný mladý muž, kterého od ostatních diskutérů dělí rozdíl věku i „životní moudrosti“. Tato skromnost, rozpoznatelná i v hlase, mu ale nebrání ve formulaci dalekosáhlých závěrů a varování. „Čelíme útoku na náš národ jako takový. Určitá skupina vyvolených lidí, světových elit z řad finančníků, mezinárodních bankéřů, vlivných rodin, záměrně neříkám politiků, protože politici jsou pouhými pěšáky, tak tato skupina si dala za cíl zrušit národy a národní státy.“

A dodává, že „Evropská unie je konspirace, spiknutí par excellence“. Se zájmem jej poslouchají další diskutéři: poradce premiéra Roman Joch, Ladislav Bátora, z něhož se prezident později pokusil udělat prvního náměstka na ministerstvu školství, prezidentův vicekancléř Petr Hájek, který svého času označil 11. září za „výstřel z Aurory, která nevystřelila“ a také Michal Semín, zakladatel a dlouholetý ředitel Občanského institutu. Poslední z nich také Bartošův příspěvek iniciativně chválí.

 

NESNESITELNÁ LEHKOST KLIKÁNÍ

Teorie spiknutí jsou v kurzu. Pomáhá jim rozvoj techniky. Pryč jsou doby okrajových plátků či opisovaných a kopírovaných samizdatů. Internet vynesl z ústraní nejen pornografii, ale také schémata různých spiknutí. Stačí jediné kliknutí a máme před sebou celou plejádu „skandálních odhalení“. Můžeme najít řadu vysvětlení 17. listopadu, 11. září, ruské revoluce či třeba atentátu na Kennedyho.

Představy o tom, že internet zvýší vzdělanost a rozhled, je třeba zařadit bok po boku jiných pomýleně optimistických představ o tom, že technologický pokrok automaticky pozvedne lidskou mysl. Internet naopak odvádí od soustředěného čtení ke klikání, kurzorickému procházení titulků a úvodních odstavců a také ke krátkým spojením. Je snadné najít si i třeba fiktivní spojení, souvislost, proklik. A tak je internet plný spiknutí. Odhalili je obyčejně lidé, kteří si nepoložili otázku, čím to, že někdo může skrytě vládnout světu a zároveň dopustit, že jde pravdu o jeho vládnutí vygooglovat.

Zároveň internet nevede k otevřenosti, ale ke sdružování stejně smýšlejících. Pokud si někdo myslel, že otevření hranic ve virtuálním prostoru bude motivovat k setkávání a vzájemnému obohacování, může u toho setrvat. Zdá se však, že rozsáhlost internetu měla spíše opačný účinek. Na síti můžete potkat člověka s obdobnými názory a zájmy, tak proč se bavit s někým odlišným? Můžete se utvrzovat v tom, co si myslíte, tak proč se nechat vytrhovat ze svých kruhů někým, kdo má jiný názor? Prostorová omezení nás nutí komunikovat i s lidmi, s nimiž sice sdílíme společný prostor, ale lišíme se v postojích. „Osvobození“, které přináší virtuální prostor, spočívá v osvobození od nutnosti sdílet čas s odlišnými lidmi. Může představovat také volné pole pro sdílení sektářských názorů.

 

NENÁPADNÝ PŮVAB DETEKTIVKY

Přitažlivost spiknutí se ovšem nevyčerpává jejich dostupností. Láká na nich především jejich zvláštní půvab, půvab, který znají všichni čtenáři detektivek. Rozmotávat zápletku, odhalovat padoucha a nitky, které vedou k jeho zločinům či pomahačům, bývá vzrušující. Stoupenci spikleneckých teorií či jejich amatérští tvůrci se snadno ocitnou v roli těch, kteří vidí dál a hlouběji než ostatní, dokáží odhalit skrytou a utajenou pravdu. Spiknutí, jako každá detektivka, nabízí poutavé dobrodružství a napětí, které prozaičtější analýza politiky nemůže poskytnout. Studovat kolektivní zájmy a jejich působení zní nezáživně, oproti tomu spiknutí nabízí příběh. Proč se zabývat společenskými strukturami a rozlišovat složité důsledky jejich vzájemného působení, když nám před očima může běžet jasná, lineární a napínavá zápletka?

Teorie spiknutí působí neobyčejně radikálně a mnoho lidí s radikálními názory také přitahují. Vždyť co by mohlo představovat ráznější kritiku společnosti než tvrzení, že svět je v rukou zločinných spiklenců? Tento druh radikalismu je ale povrchní. Nesměřuje ke společenským změnám, ale k démonizaci jednotlivců nebo skupin. Sugeruje, že stačí odhalit spiknutí a potrestat jeho aktéry – a svět bude zase v pořádku, vše bude vypadat tak, jak má. Nápravu podle teorií spiknutí přinese policejní akce, nikoli společenská změna. Netřeba tedy řešit nějaké hlubší kořeny problémů, jejich zdroje můžeme najít v jednání několika spiklenců či podezřelých skupin.

 

NEČEKANÉ SETKÁNÍ S NÁBOŽENSTVÍM

Bylo by ale chybou vnímat teorie spiknutí jen jako napínavé historie. Jejich přitažlivost má i druhý zdroj – přehledně a jasně mohou vysvětlit prakticky cokoli.

Jak napsal esejista Jan Stern, „z psychoanalytického hlediska mne jeden společný rys všech teorií spiknutí přijde velmi výmluvným: každá taková teorie vlastně dává lidskému počínání smysl. Každá vrací kontrolu nad událostmi do rukou člověka.“ Teorie spiknutí, jakkoli zdánlivě mluví o ztrátě kontroly, vyjadřují přání, aby svět byl jasný a srozumitelný. Plní tak vlastně roli náboženství.

Tajné spiknutí může mít vlastnosti křesťanského Boha – podobně jako on je neviditelné a všemohoucí. Hlavní rozdíl ovšem pochopitelně spočívá v tom, že spiknutí na rozdíl od božstva není dobrotivé. Náboženství, které stoupenci teorií spiknutí vyznávají, je náboženstvím negativním – neviditelný a všemohoucí bůh je zároveň bohem zlým a mstivým. Snad si můžeme troufnout říct, že ve světě plném válek, katastrof a problémů plní tento bůh roli vysvětlení podstatně lépe než původní bůh dobrý a milosrdný. Ten totiž teologům způsoboval vrásky nutností sladit tyto chvályhodné povahové vlastnosti s faktem, že ve světě jeho všemohoucnosti dochází k takové míře utrpení. Prohlásíme-li, že vládne ďábel, respektive ďábelské spiknutí, máme po problému.

Podobně jako s křesťanským bohem i se spiknutím lze navázat osobní vztah. Věřícím se spiknutí zjevuje, zpravidla ve věcech, v nichž by jej nepoučený či nevěřící nehledal. A jako každé správné náboženství bývá teorie spiknutí autoreferenční, zacyklená a vytvářející svět, v němž sama sebe potvrzuje. Toho jsme si mohli všimnout při kauze Wikileaks. Když nebohý Julian Assange zveřejnil utajené americké vládní depeše, nemohl tušit, že ne všem kritikům USA udělá radost. Konspirační teoretici mezi nimi byli pobouřeni – vždyť zveřejněné záznamy nepotvrzovaly žádnou z jejich posvátných pravd. Neodhalily, že za 11. zářím byly americké či snad izraelské tajné služby, ani z nich nevyplynulo, že by osou úvah amerických diplomatů bylo zrušení národů a vytvoření „nového světového řádu“. To mohlo mít pro některé stoupence těchto teorií jen jedno vysvětlení – samotné Wikileaks jsou součástí spiknutí, rafinovanou špionážní operací CIA (či snad Mossadu?), sloužící k odlákání pozornosti od skutečně důležitých témat. A těmito tématy jsou – hádejte třikrát – ano, samotné teorie spiknutí. Kruh se uzavírá.

 

Autor je politolog a aktivista.

 


autor / Ondřej Slačálek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Kdo vládne světu... / Alexandr Budka, Petr Pospíšil > NP č.374 > Téma čísla Torií spiknutí jsou desítky, vzájemně si odporují. Je velmi nesnadné a nemá ani smysl anžit se je propojit do jednoho smysluplného rámce. Představují spíše nesourodou sbírku různých představ, dokument představ o povaze moci.   číst dále Hrdina, nebo terorista? / Jaroslav Fiala > NP č.374 > Pošli to dál Konečně se dočkal. Třiaosmdesátiletý Kubánec Louis Posada Carriles byl zproštěn viny. Není to však jeden z několika desítek disidentů, které nedávno propustila Castrova vláda, nýbrž strůjce největšího teroristického útoku na západní polokouli před 11. zářím 2001. Soud v El Pasu v americkém státě Texas o jeho propuštění rozhodl na začátku dubna.   číst dále Nahota v Chile / Martina Křížková > NP č.374 > Pošli to dál Pero, jež nečekaně skončilo v kapse českého prezidenta Václava Klause, prý nebylo obyčejné, ale posázené polodrahokamy. Konkrétně lapis lazuli. Chilská strana sice ujistila, že jim tento malý skvost nebude chybět, ale i tak by měl ztrátu Chilanům někdo nahradit. Nebo alespoň vyjádřit vděk za to, že měli při výběru dodavatele protokolárních psacích potřeb šťastnou ruku.   číst dále Afrika křesťanská / Magdaléna Vaculčiaková > NP č.374 > Dějiny přítomnosti Kontinentem, kde křesťanství stále expanduje, je určitě Afrika. V životaschopném rytmu se zde mísí s ostatnímu náboženstvími. V připomínce oslavy Velikonoc v Ugandě by ale nemělo zapadnout, že jeho přijetí nemusí být jednoznačné.   číst dále
celý archiv