NP č.367 > RozhovorPodepiš. Odprodej. OdejdiAndrea Novotná

V únoru jde do kin dokument Vše pro dobro světa a Nošovic. Jeho autor, Vít Klusák, proslul především snímky Český sen a Český mír, natočenými společně s Filipem Remundou. Tentokrát přichází s portrétem severomoravské vesnice, v jejímž sousedství vyrostla obří automobilka Hyundai.

 

Jak jste se dostal do Nošovic, v jaké roli jste tam přišel?

Rovnou jsem tam jel s tím, že mě to zajímá jako téma filmu. Hlavním impulzem mi byl článek Jáchyma Topola v Respektu o tom, jak je obec kvůli výkupům půdy pro automobilku rozhádaná. Tehdy ještě pole byly poli, ale už bylo jasné, že na nich do dvou let vyroste kilometrová továrna, a Topol tam obcházel lidi a ptal se jich, co je přimnělo k odprodání půdy. Zaujal mě jeden občan Nošovic, který mluvil o tom, že pole bylo srdcem vesnice a bez něj jsou Nošovice mrtvé. Tehdy jsem si uvědomil, že ta pole se rozprostírají uprostřed vsi, což jsem předtím nevěděl.

 

NEBYLI NA TO HRDÍ

Jak vás lidé brali, když jste tam přijel jako dokumentarista z Prahy?

No, pražáctví je pochopitelně handicap. Lidé mají dojem, že tam člověk přijel jenom na výlet, prohlédnout si naivní vesničany, kteří lpějí na zelném poli.

 

A nemají tak trochu pravdu?

Já je tak ani náhodou neviděl. Problém byl v tom, že jsem přijel v době, kdy už se v Nošovicích vystřídala všechna myslitelná média. A ze všech těch novinářů místní nabyli dojmu, že když někdo přijede s kamerou, bude to jen další zbrklá reportáž, že se udělá venku před hospodou anketa a večer se to objeví v televizi. Vlastně vůbec nejsložitější bylo přesvědčit je, že se tomu chci věnovat pořádně a třeba i pár let. Často se ozývalo: „Je to prohraná válka, k tomu nemá smysl nic dodávat, teď už nám stejně nepomůžete.“ Odpovídal jsem: „No jo, ale budou další vsi, v nichž se budou lidé rozhodovat, jestli si tam mají nechat zastavět pole, tak byste jim třeba mohli tím filmem něco vzkázat...“

 

Jak reagovali?

Ve filmu je vidět, že i ty, co se mnou mluvili, jsem k tomu musel přimět. Včetně starosty, kterého jsem musel „ošálit“ takovým úhybným manévrem, když jsem mu řekl: „Než jsme zapnuli kameru, tak jste říkal tohle a tohle...“ A on se vzpírá, říká: „Tak to ne, to v žádném případě, položte mi jinou otázku…“ Ale protože tu kameru nevypneme, tak mu nezbude než odpovědět.

Lidé na severní Moravě a nejspíš na venkově obecně mají často pocit, že jejich hlas není slyšet, a tedy nemá cenu se ozývat. Mnozí z nich jsou dodnes zklamaní z toho, že se nechali zastrašit a dokopat k tomu, že ačkoli zarytě a dlouho tvrdili, že se těch pozemků nezbaví, tak nakonec všichni do jednoho podepsali. Nejsou na to hrdí.

 

Vy jste vlastně natáčel obraz situace, za kterou se stydí…

Taky proto mnoho lidí nechtělo na kameru mluvit. Tvrdé jádro, které odmítalo prodat, to bylo ze začátku asi patnáct lidí a nejdéle jich vydrželo sedm. Ve filmu jsou tři. Pan Bezecný nás úplně vyhodí, pan Havlas promluví po dlouhém přemlouvání a pan Vojkovský sice vypráví, ale protože je to takový místní pábitel, tak člověk přesně neví, co všechno mu může věřit.

 

HLÍDÁME, ABY VÁS NEVYPÁLILI

Oni se cítili dost opuštění.

Ano, rozhodně se cítili v menšině. Přitom kdyby se sečetly jejich pozemky, tak byly tou plochou nezanedbatelné. Ale já jsem ty lidi osobně poznal a většině z nich věřím, že nešponovali cenu, ale chránili pole, které se v jejich rodině dědilo po mnoho generací.

 

Mohl byste připomenout, jak je zlomili?

Na obecním úřadě se odhlasovalo, že se zemědělská půda převede na průmyslovou zónu. Spousta Nošovických o tom vůbec nevěděla, protože se to sice objevilo na obecní nástěnce, ale kdo je čte, že...

Pak se o tom v obci začalo mluvit, ale žádné místní referendum neproběhlo, pouze anketa. Ta už ale proběhla pod tlakem. Když bylo jasné, že bude problém občany přimět, aby s výstavbou automobilky souhlasili, kraj přišel s trikem. Každé rodině v Nošovicích slíbil sto tisíc korun za zhoršené životní podmínky při výstavbě závodu – padesát tisíc dopředu a padesát po kolaudaci, aby je tak drželi v šachu. Bez ohledu na to, jestli nějaké pole vlastní nebo ne. Tím do toho vtáhli zbytek obce. Najednou na tom záleželo každému. Mně někteří lidé vyprávěli, že jejich sousedé ze dne na den otočili. Ve středu ještě říkali: „Pepíku neprodávej, přece tady nebudeme mít fabriku“, a ve čtvrtek, potom, co se rozhlásilo těch sto tisíc, říká tentýž člověk: „Hele, já jsem o tom přemýšlel, je tady ta nezaměstnanost, měl bys to spíš prodat.“ Takhle jednoduše se podařilo to veřejné mínění překlopit. Navíc nikdo pořádně nevěděl, kolik podpisů ještě zbývá. Agentury, které si na to přemlouvání kraj najal, zneužívaly jednoduchého triku: každému říkaly, že je poslední.

I s odstupem mi spousta lidí říkala: „My jsme byli poslední.“ Výkupčí jim totiž říkali: „I pan Havlas už podepsal.“ I když to byla lež. Pan Havlas je důležitá figura, kovář, který měl velký a navíc nepřekročitelný pozemek, protože se táhl přes celou tu zónu. Znám rodiny, které čekaly, jestli on podepíše...

 

Co byla poslední kapka?

Rozhodl to anonymní dopis, který přišel do tří domácností těsně poté, co dal kraj ústy hejtmana týdenní ultimátum: buď podepíší všichni, nebo nikdo nedostane nic. Stálo v něm: „Kvůli tvému špatnému rozhodnutí neprodat jsem přišel o peníze, proto zabiju tebe nebo jednoho z tvých nejbližších. Začněte si pořádně užívat života, protože nebudete vědět, kdy skončí. LzM.“

 

Co to znamenalo LzM?

Někdo říkal, že to jsou „Lidé z Moravy“, ale těžko říct…

 

Vyšetřovalo se to nějak?

Kraj na to šel velmi chytře. Mimochodem, hejtmanem byl tehdy Evžen Tošenovský a jeho náměstkem nedávno proslulý Pavel Drobil. Pánové zareagovali nejšikovněji, jak mohli. Ke třem domům postavili tři policejní hlídky. Tím označili rodiny, které ještě nepodepsaly, a vyhrotili napětí ve vesnici až nadoraz.

Třeba pan Havlas říká, že poslední kapka byla, když v pět ráno vyšel z domu a viděl, že tam stojí policisti. Zeptal se, co tam dělají, a oni mu odpověděli: „Hlídáme, aby vás nevypálili.“ Brzy na to podepsal.

 

ZASAŽENĚJŠÍ, NEŽ SE ZDÁ

Kdo byl tedy nakonec poslední?

To vlastně nikdo pořádně neví, snad jen na tom kraji. Nedávno, když se film předpremiérově hrál v severomoravském kraji, tak za mnou v Místku přišel nějaký pán a říkal: „Víte, kdo byl poslední?“

A já říkám. „No, říká se, že pan Bezecný.“ On na to: „Moje žena byla poslední, podepsala to až dva měsíce po tom datu, o kterém Tošenovský prohlásil, že je poslední.“ O téhle rodině jsem přitom vůbec nevěděl.

 

Věděl o ní vůbec někdo?

Myslím, že ne. Bydlejí ve Frýdku-Místku, takže nebyli tak na ráně, stáli mimo konflikt ve vesnici. Tenhle pán mi říkal, je to tedy jeho tvrzení, že mu Tošenovský vyhrožoval do telefonu, že pokud to nepodepíšou, tak jejich jméno předhodí novinářům a ať si nemyslí, že dostanou nějakou ochranku.

Je pravda, že zrovna tihle lidé se mi přiznali, že z jejich strany to nebyl žádný idealismus á la zachráníme naši rodnou vísku, šlo spíš o to zvednout cenu. Ostatně, takhle politici z kraje viděli asi všechny, kteří nechtěli prodat.

 

A vy jste si to nemyslel?

Tím filmem to podezření občas probleskne… Ve filmu je víc nedovysvětlených věcí. Nechtěl jsem točit publicistiku, dělat filmařskou verzi excelové tabulky na téma kolik hektarů za kolik peněz, kterého dne, kolik zbylo lidí. To by pak ztratilo obecnější výpovědní hodnotu.

Komu šlo o vesnici a komu o peníze, nejde odpovědět, to si musí sáhnout do svědomí každý sám. Jsou tam lidé, o kterých vím, že jim na penězích nezáleželo, protože ty peníze kvalitu jejich života nezmění. Jsou to starší páry, jejich děti jsou zaopatřené a oni vlastně ty miliony k ničemu nepotřebují. Říkal jsem třeba panu Havlasovi: „Jeďte na nějakou drahou dovolenou.“ A on, že by klidně jel, že se tomu nebrání, ale že manželka má nemocné nohy a sám nepojede… A jinak? Mají statek, mají traktor, mají auto, mají všechno, ten pán je oblečený pořád stejně… vidíš, že si nekoupí vrtulník, ani bazén nebude stavět, natož investovat v nemovitostech. Myslím, že si za část těch peněz pořídil náhradní pole, ale tvrdí o něm, že je daleko a není tak kvalitní.

 

Jak dlouho jste do té vesnice jezdil?

Poprvé jsem tam přijel v lednu 2006, asi tři neděle po tom ultimátu. Vracel jsem se tam co čtvrt roku vždycky na pár dní až do prázdnin 2009, kdy jsme během čtyř měsíců natočili většinu filmu. Takže to byla spousta výletů, kdy jsem se seznamoval s místem a s lidmi a snažil se proniknout i do automobilky Hyundai. Během toho jsem taky viděl to nevídané tempo, kterým automobilka vyrostla a začala chrlit auta.

 

Přišlo vám, že se ta rána, kterou znamenal konflikt kolem automobilky, začala zacelovat?

Teď o tom vyšel článek v Respektu, ale z mého pohledu je úplně mimo. Vypráví, jak vášně v Nošovicích opadly, jak se všechno vrátilo do starých kolejí, lidé si zvykli a vlastně se nic moc nezměnilo. Ale to je pohled někoho, kdo tam přijede na odpoledne, promluví se starostou, který má samozřejmě za úkol usmiřovat a takhle to prezentovat, a s pár lidmi, kteří řeknou – jó, teď už je všechno v pořádku. Co taky mají říct někomu, kdo tam přijel na pár hodin...

Ano, na první pohled, když vystoupíte z autobusu, to tak může působit. Jenže když znáš ty lidi, kteří prodat nechtěli a mnozí z nich dneska vůbec nevycházejí, nejdou do hospody, nejdou mezi lidi, a jsou plní hořkosti, ponížení, tak znáš to společenství z jiné stránky, navždycky rozvrácené.

 

A je ta vesnice ještě společenství?

Tak je to devět set lidí, co žijí na nevelkém prostoru… Každý na každého něco ví, a to i napříč generacemi. Lidé mi říkali: „No, tenhle teď horuje pro Hyundai a jeho otec tady v koženém kabátě obcházel a nutil lidi, aby vstoupili do družstva...“ A do toho víš, kdo, kde, s kým, co, co za války, co za bolševika, kdo neplatí alimenty... Furt mi někdo na někoho něco říkal, až jsem z toho měl hlavu jak meloun.

 

A jak jste to filtroval?

Věděl jsem, že tohle opravdu nepotřebuju vědět, zároveň mi občas některé věci pomáhaly. Nešlo o tyhle drby, ale že mi třeba někdo prozradil, že někdo je něčí bratr, a já přitom nevěděl, že jsou příbuzní, protože jeden byl pro a druhý proti… Takže mi to pomáhalo, že jsem někam přišel a odtamtud mě poslali dál. Že nezvoníte pořád na nové dveře, ale že už trochu víte, na jaké další dveře zazvonit.

Vyslechl jsem tak spoustu příběhů… Třeba že za bolševika, kdy bylo rozumnější se pole zbavit a věnovat ho družstvu, tak se to jeden bratr rozhodl udělat a druhý ne. Celé se to tehdy nechalo přepsat na toho odvážnějšího. Ten to ustál, byl to místní podivín a ani ho příliš nelámali, také ten pozemek nebyl příliš velký a nechali mu to. A teď, když se vykupovalo pro Hyundai, tak se bratr, co se toho za socialismu ze strachu zbavil, najednou objevil ve dveřích a říká: „Hele, vždyť jsme to zdědili oba.“ A ten, který v té blbé době pole udržel, mu řekl: „Když se ti pole nehodilo, tak jsi ho nechtěl, tak je teď moje.“

Ale asi nemusím říkat, že lidé zrovna moc nestojí o to, aby se podobné příběhy z jejich života točily, je to pro ně hodně intimní a na vesnici ještě třikrát víc, než by to bylo ve městě, kde v činžáku ani nevíte, kdo bydlí pod vámi.

 

STRACH NEMÁ JMÉNO

Ten film má vlastně dvě témata…

V první půli vypráví o tom, jak se to dělá, aby se z pole stala průmyslová zóna, a v té druhé, jak to v té průmyslové zóně pak vypadá, jak se tam žije lidem, co tam průmyslují a zónují.

 

Vaše přítomnost přispěla i k vyhrocení konfliktu mezi šéfy a zaměstnanci.

Při natáčení v továrně nás oslovil Ondřej Franek, čtyřiadvacetiletý montér, který tam tou dobou rok a půl pracoval, neměl žádné kázeňské postihy, žádné problémy, akorát se občas dohadoval s nadřízenými. A jak nás tam s kamerou viděl, tak se rozhodl, že promluví o věcech, které ho v Hyundai štvou. Varovali jsem ho, že může přijít o práci. Pro něj ale bylo důležité, aby mluvil o poměrech v továrně – o tom, že jsou lidé nuceni k přesčasům, že musejí každodenně setrvávat v práci o dvě hodiny déle, a když to někdo nechce dělat, tak mu různě vyhrožují, že ho přemístí na nějakou těžší pozici. Údajně tam mají i nějaké trestné pozice, což jsou místa, kde horko těžko můžete ten úkol stihnout, protože je fyzicky i časově náročný. Navíc je různě ponižují, nadřízení s nimi jednají jako na nějakém pionýrském táboře.

 

Co následovalo?

Jednou odmítl nastoupit přesčas, tak ho přesunuli na jednu takovou trestnou pozici, kde člověk stojí pod autem a montuje tam takzvané podkolí, aby zpod kola nestříkalo do motoru. Přitom máte celou dobu ruce nad hlavou. Za tu směnu připevníte asi tři sta padesát takových velkých gum. Ondřej to tam vůbec nezvládal, není příliš vysoký, takže v podstatě pracoval na špičkách.

My jsme shodou okolností v té době natáčeli tzv. grand opening, v té době už výroba dávno jela, ale pro novináře z celého světa Hyundai uspořádal otevírací party. Z té slavnosti se nám podařilo utéct a najít Ondřeje. Natočili jsme ho na jeho „trestné pozici“, ale pak se tam objevili ti různí manažeři s vysílačkama a co tam děláme, proč ho natáčíme… Ondřej je takový bezprostřední, tak tam i před nimi vykřiknul, že někteří chlapi berou prášky proti bolesti, jak je to náročná práce. Krátce na to dostal sérii vytýkacích dopisů: že přešlápnul ze své pozice, že byl na někoho drzý, že u něj našli mobilní telefon… Pak mu pohrozili, že ho vyhodí s paragrafem, anebo že má podepsat dohodu. Řekli mu to v pátek odpoledne, on se přes víkend vymučil a v pondělí přišel podepsat tu dohodu. Čímž vlastně potvrdil, že přijímá všechna ta nesmyslná obvinění…

 

Takže zase to je o tom „podepiš“, moc tady znamená vynucený souhlas..

Přesně – to, co sjednocuje dvě části filmu je, že ti, co vládnou, si vymůžou, co potřebují, a jako nástroj použijí strach. Často přitom není úplně jasné, co přesně lidem hrozí, ostatně nejvíc vás děsí, když to přesně nevíte. Ti majitelé polí nevěděli, jestli jim skutečně hrozí vyvlastnění, paradoxně je zastrašila přítomnost policie. A to samé Ondřej. Na schůzce, kde se ho snažili přimět, aby odešel, mu řekli, že vstupuje na tenký led. Ptal jsem se ho, co tím mysleli. „No to já vůbec nevím,“ odpověděl, „akorát jsem si v tu chvíli říkal, co všechno můžou.“ V kanceláři proti němu seděli manažeři v oblecích, šermovali paragrafy, pracovní smlouvou, nevím čím vším. Sehnal jsem mu právníky, kteří řekli, že se tomu budou zadarmo věnovat, že ho z toho vysekají, ale Ondřej to vzdal. Potom mi říkal, že se leknul, že by je musel zaplatit, že nám neuvěřil, že ti právníci to udělají zadarmo.

 

SMÍCH NENÍ VŽDY VÝSMĚCH

Filozof Martin Škabraha o vašem filmu napsal v A2, že svým ironickým jazykem vlastně snižuje vzdor těch místních i zaměstnanců. Myslím, že nemá pravdu, ale problém toho filmu je, že zaznamenává porážky a ponížení, ale už ne ten samotný odpor – ať už místních proti prodeji, nebo divokou stávku zaměstnanců, vcelku úspěšnou…

U té stávky jsme nebyli a ani nemohli být. Do filmu můžete dát jenom to, co přesvědčivě natočíte. Dovnitř jsme se nedostali, natočili jsme sice výpověď jednoho odboráře, ale nakonec to ve filmu nezůstalo, protože jsme si ve střižně řekli, že se tím otevírá nová velká kapitola a ten film nemůže být nekonečný.

 

Ta stávka to ale postavila do trochu jiného světla, ne?

Rozhodně, a my to nezakrýváme. Ve filmu to vyjadřujeme tak, že lidé přicházejí do práce a mluví o tom, že možná něco podniknou, a noví zaměstnanci říkají, že práce je třeba si vážit, zvlášť, když jí v jejich kraji moc není, takže oni budou radši stávkokazi. Je tam opět vidět to dilema, zda sebrat odvahu nebo ne.

O tom, co psal Martin Škabraha, jsem přemýšlel. Smích má přece vícero poloh a to, že se divák v kině zasměje, hned neznamená, že se vysmívá jeho protagonistům. Divák se totiž taky může zasmát sám sobě, když mu ten film nastaví zrcadlo vlastní malomyslnosti – byť i skrz nějakou postavu. Při vysmívání se divák uklidňuje, že je chytřejší než ti trapní hlupáci na plátně. To myslím není případ filmu o Nošovicích, tam se s rozměrem trapnosti tak často nezachází, na rozdíl od Českého míru.

 

Vy jste se proslavil dvěma společnými filmy s Filipem Remundou. Lišilo se přijetí Českého míru a Českého snu?

Překvapilo mě, jak moc u diváckých reakcí na Český mír hrála roli ideologie. U Českého snu politická orientace diváky takhle zřetelně nerozdělovala, ti napravo říkali, jak je skvělé, že jsme ukázali, jak se lidé bezhlavě ženou za slevami, a ti vlevo chválili, že jsme poukázali na reklamokracii…

 

Tak někteří to také kritizovali, třeba Grebeníček z komunistické strany to označil za výsměch chudým…

Ano, ale zas to šlo napříč, podobně se vyjádřila Kateřina Dostálová z ODS, že ponižujeme nemajetné a především, že z peněz nás všech si tak nějak děláme legraci z nás všech.

V případě Českého míru ta hranice velmi přísně kopíruje ideologickou hranici v diváckých řadách. Kdo má pocit, že největší nepřítel všech dob je Rusko, tak se na film kouká jako na levičáckou agitku, a kdo tohle úplně nesdílí, tak Český mír dokáže vnímat vrstevnatěji a je k němu zřetelně přívětivější.

 

Jaký ohlas očekáváte u tohoto filmu?

Nevím. Dobře rezonoval na severní Moravě, ale to je asi taky tím, že lidé znají kontext. Pro mě je poznávací znamení, že jsme to úplně nezvorali, když chtějí diváci diskutovat. Máme s Filipem Remundou zkušenost, že většina diskuzí po našich filmech trvá občas i hodinu. To se zatím dělo u všech tří filmů, u Českého snu, Českého míru i u Nošovic. Říkám si, že až vyrobím něco, na co lidé řeknou „bezvadný“ nebo „hm“, padnou nějaké dva rozpačité dotazy, tak budu vědět, že se to nepovedlo. Dokud se lidé ptají, znamená to, že ty filmy rezonují, a je mi vlastně trochu jedno, jestli potřeba toho dialogu vyvěrá z toho, že je někdo zvědavý, nadšený nebo naštvaný.

 

 

Vít Klusák (*1980) na sebe poprvé upozornil dokumentem Ocet (2001). Spolu s Filipem Remundou prosluli filmy Český sen (2004) o fiktivním hypermarketu a Český mír (2010) o sporu mezi stoupenci a odpůrci americké radarové základny v Brdech. Jeho nový dokument Vše pro dobro světa a Nošovic má premiéru 17. února. 

 


autor / Andrea Novotná VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Obchodníci mezi stromy / Martina Křížková, Marek Čaněk > NP č.367 > Téma čísla Velká firma vyhraje velký tendr. Jenomže nemá dost vlastních zaměstnanců. Tak si najme přes další firmy lidi na práci v lese. Často jsou to cizinci. Jsou jich stovky. Sází stromky, prořezávají porosty, kácí stromy. Přijedou, vydělají si a jedou domů. Už dva roky se ale objevují lidé, kteří nedostali zaplaceno, bylo jim vyhrožováno násilím a měli hlad.   číst dále My si na vás posvítíme / Jan Stern > NP č.367 > Fejeton Před časem jsme v Novém Prostoru představili klenoty české populární kultury. Želbohu, číslo bylo poněkud nevhodně oslavné a mnozí čtenáři správně poukázali na zamlčené negativní aspekty popkultury. A musím přiznat – existují.   číst dále Řečník Havel / Tomáš Havlín > NP č.367 > Pošli to dál Rozhovor s Václavem Havlem, odvysílaný 2. ledna Českou televizí v rámci Otázek Václava Moravce, probíhal ve všeobecném a poklidně novoročním duchu. Až do chvíle, než přišla řeč na reformy.   číst dále Šaty, co on-line dělaj člověka / Margita Mucki > NP č.367 > Referát Svěřovat večer útlému sešítku svá nejniternější přání? Zapisovat obzvlášť osobní myšlenky raději šifrou, aby je nevítané oči nerozluštily? Načež je s bušicím srdcem ukrývat do důmyslné skrýše? Jak zpozdilé! Na web s deníkem! Co není na očích všech, to se nikdy nestalo!   číst dále
celý archiv