Dá se ještě dnes vzít do ruky elektrická kytara – ten mýtický ďáblův nástroj, od něhož rock odvozuje svoji autenticitu – a udělat s ní něco, co ještě nikdo předtím neslyšel? Před deseti lety našla studentka žurnalistiky Marnie Stern na půdě akustickou kytaru, na kterou se kdysi neúspěšně učila v hudební škole. Tentokrát to ale zkusila bez cizí pomoci, a po letech experimentování a zkoušení se jí podařilo zvládnout velmi neortodoxní „pavoučí“ techniku – tzv. fretting, při které prsty běhají rychle po hmatníku.
Jak brzy zjistila, nebylo to zase tak revoluční - podobný styl hry je poměrně běžný v některých odnožích metalu. Sternová ho alespoň symbolicky osvobodila z ideologického hájemství mačistického tvrdého rocku, pro nějž je kytara prodloužením penisu a virtuózní instrumentace tak vlastně emulací masturbace. Navíc tento styl přenesla do hájemství punku a hlukové hudby.
Pavoučí tance
Spontánní erupce hyperkinetických kytarových melodií nabídla Marnie Stern před třemi lety na své výtečně přijaté debutové desce in advance of the broken arm a o rok později na následném počinu This is it and i am it and you are it and so is That and he is it and she is it and it is it and That is That. Sonický atak pavoučího tance po strunách elektrické kytary je ideálním rozpoznávacím znamením, které v současné hudební nadprodukci odlišuje nahrávky Marnie od zbytku indierockového „stáda“. Stejně dobře se ale může proměnit v laciný trik, který neustálým opakováním začne nudit. Kytaristka to moc dobře věděla, strukturovanější kompozice druhé desky hledaly cestu ven z čirého třeštění debutu, letošní bezejmenná novinka k punkové bezprostřednosti a ornamentální instrumentaci prog-rocku ještě přidává sebevědomé písničkářství.
„už se neschovávám za kytarové linky nebo ječící vokály,“ přiznává Marnie Stern v rozhovoru k nové desce, kterou otevírá písnička For ash věnovaná bývalému příteli, který si vzal život. i přes hřmící kytary a efektovaný vokál v ní jdou cítit nahé emoce, které obrazně řečeno přehlušují všechen ten kytarový hlomoz. V tom zvláštním kontrastu mezi hlukem a melodií, špínou a krásou je něco velmi silného. Sternová asi nikdy nebude klasickou písničkářkou se srdcem na dlani, přesto je v nových skladbách jako Transparency is the new mystery, Gimme nebo building a body tato kytarová pistolnice už skoro „na dostřel“ alternativnímu popu Joanny Newsom nebo Antony & The Johnsons. Podstatné je, že podobně jako jejich použití harfy nebo pseudo-operního vokálu jsou na nové desce virtuózní kejkle s kytarou zcela podřízené písňové výpovědi a naštěstí nikdy ne naopak.
Ženy s kytarou vpřed
Marnie Stern natočila nové album znovu s bubenickým démonem Zachem Hillem (Hella, Holy Smokes), basistou Matthew Flegelem z kanadských indierockerů Women a producentem Larsem Stalforsem, spolupracovníkem Mars Volta. Jako kdyby jí takto sestavený tým měl pomoci obsáhnout s novými písničkami zároveň prog-, math- i indie-rockové spektrum. Obsáhnout a zároveň překročit, bezejmenné album se totiž vymyká škatulkám. Jistý referenční bod může nabídnout alternativní linie ženského rocku, tato zdánlivá anomálie „odlišného kódování“ uvnitř původně čistě mužského žánru. Výrazné dívčí postavy s kytarou jako Courtney Love, PJ Harvey či četné zástupkyně hnutí Riot grrrl (Bikini Kill, Sleater-Kinney) dokázaly vrátit rock k jeho rebelským, bojovým kořenům a překonat jeho inherentní sexismus. Marnie Stern toto politicky (ne)korektní škatulkování ironizuje v názvu písně Female Guitar players are the new black (dívčí kytaristky jsou nová černá). Její třetí album je vedené snahou přestat být kuriozitou, na kterou se pohlíží přes zástupné znaky stylu nebo pohlaví, a s novými silnými písněmi se jí rozhodně povedlo.
Marnie Stern – Marnie Stern (2010, kill rock stars)
