NP č.357 > Reportដkrtám, tedy jsemMartina Křížková

S novou vládou se slovo krize neodmyslitelně propojuje se slovem šetřit. Rychle, nahlas, asi i lehce populisticky, ale hlavně bez větších rozporů o tom, kdy, kde, kdo, jak a proč by měl svůj pomyslný opasek trochu nebo i více utáhnout.

 

Je to zvláštní léto. Horka. Dusno. Deště jak z tropů. Rozpálená města, která sálají vedro do pozdních nocí. Jen o pár nepatrných stupňů chladnější venkov. Pak rychle skoro zima, propad o desítku na stupnici směrem dolů a ještě rychleji zpět ke třiceti a výše. Češi podle novinových zpráv zůstávají letos doma a plní kempy. Cestovní kanceláře hlásí jen mírný nárůst poptávky a to ještě pouze ve srovnání s rokem minulým, jenž byl nejslabší z celé dekády. Není to reakcí na počasí. Je stále krize. Šetří se. Motto šetřit si vetkla do štítu i právě jmenovaná vláda.

Oslněni sluncem, se derou každý den na svět nové či přesnější zprávy, co, kde a jak se plánuje krátit. A že to bude bolet s pořádně černě vykreslenými detaily. Každého. „Žili jsme si nad poměry“ či „Nelze žít nad poměry“ napsal či řekl snad unisono každý, kdo o tématu zpravoval či se nad ním jen zamýšlel. Vy, já i vaše sousedka, všichni jsme prý zhřešili rozhazovačností a nyní přichází spravedlivý trest. Př ijatá mantra se stala zárukou obnoveného řádu, ve světě, který přestal růst a znejistěl. Vláda mužů nabízí okamžitá řešení. Diskuse chybí. Zaříkávání „life-stylu nad poměry“ se zdá jako neprodyšně cementující formule na všechny případné otázky.

 

RYCHLE A RÁZNĚ

Pod rozpáleným nebem poledního Brna nabízí zarostlý zadní dvorek za úzkým domkem krátký, ale úlevný stín. Hluk z automobilů, které se v přelévavém rytmu čas od času vynoří za okny, je tu příjemně ztlumený. „Škrty nejen v dávkách, ale i ve zdravotnictví a školství dopadají na starší lidi, chudé lidi a rodiny s dětmi. Tedy na ty, kteří jsou už stejně zranitelní. Já to nechápu,“ říká tichým hlasem bioložka a ekonomka Naďa Johanisová, která na kousek zeleného trávníku rozložila hnědou deku a nyní na ní servíruje sušenky a čaj. Učí na brněnské Fakultě sociálních studií, přes léto ale pracuje z domova.

„Není to nic nového, ale už Keynes v době Velké hospodářské krize ve třicátých letech říkal, že sociální dávky a progresivní daň jsou proticyklické,“ vysvětluje. Tedy že i když bude hodně lidí bez práce nebo jen s malými příjmy, tak budou-li mít nějakou podporu od státu, stále jim zbude něco, aby mohli utrácet. Tím pádem přeci jen zůstane ekonomika na nohách a zmírní se rozdíl mezi obdobími, kdy je na tom ekonomika dobře či se propadá směrem dolů.

Johanisová naráží na fakt, že mezi jistými škrty jsou bez většího rozmyslu zejména sociální dávky. Příliš se neříká, proč vlastně, co to přinese a kde a na čem by se mohlo šetřit jinde. V ani ne šedesátistránkovém materiálu nazvaném Koaliční smlouva to alespoň deklaruje současná vláda.

Dokument je zajímavý především jistou absencí myšlenek, proč a jak se něco má dělat a co to přinese, pokud se to či ono podaří či nepodaří politikům opravdu splnit. Další zvláštností je, že i když chybí celkový rámec, některé kapitoly jsou opravdu nebývale detailní (například právě úspory v sociální oblasti nebo korupce) a jiné značně nekonkrétní (od kultury přes ekologii až po veřejnou správu). Často je navíc hor izont splnění daných cílů poněkud vzdálen (rok 2016 pro vyrovnaný rozpočet) anebo lze jen těžko odhadnout, jak kýženého stavu věcí dosáhnout. V textu je bez dalšího vysvětlení množství konstatování typu: „ Při privatizaci podniků s účastí státu bude koalice postupovat velice obezřetně.“

Jako by se předpokládal obecný konsenzus a za příštími vládními kroky bylo něco více než spíše neurčité předvolební programy jednotlivých stran s příslibem předem nejasně definovaných úspor. Nicméně sociální dávky se mají škrtat rychle a jako první.

 

PŘÍSNOST MUSÍ BÝT

Sociální škrty mají ušetřit třináct miliard korun z celkových skoro padesáti pěti plánovaných na příští rok. Od zrušení příspěvků chudým rodinám s dětmi (5 miliard) přes omezení vyplácení nemocenské (1,5 miliardy) po snížení příspěvku na sociální péči o postižené (1, 3 miliardy), snížení rodičovské, porodného.

Polovinu z oněch více než padesáti miliard chce koalice najít na ministerstvech (kombinace snížení mezd a propouštění), dalších třináct miliard jde na vrub snížení podpory stavebního spoření. A čtyři miliardy se uspoří díky snížení „obsluhy“ státního dluhu. Menší zadlužení by mělo znamenat menší splátky.

Strohost dokumentu a nulové ideové rámování zřejmě způsobují, že kapitola o sociální politice připomíná to nejhorší z populismu českých politiků v posledních letech. Koalice chce například bojovat s neplatiči nájemného, výplatu sociálních dávek vázat na zjišťování řádné docházky dětí do školy a stihne i zmínit kontrolu v domácnostech, odebírání dávek a podobně.

Z budoucích opatření je kromě značného zjednodušování znát zakořeněný mýtus, který vypráví příběh o zlých zneužívačích státní štědrosti a hmotné přebujelosti české sociální politiky. Na květnové konferenci o perspektivách sociálních systémů v Praze Martin Potůček z pražské Fakulty sociálních věd přitom upozornil na ne zcela neznámý fakt, že na sociální výdaje jde u nás o více než sedm procent méně (počítán výdaj jako % procento HDP) než je průměr v západoevropských zemích.

Podle něj to znamená, že Český stát v této oblasti patří k nejšetrnějším a nejúspornějším v Evropě vůbec. Naši západní sousedé přitom nevydávají peníze navíc z čisté lidumilnosti. Vzájemně solidárnější společnosti jsou prostě dlouhodobě politicky i ekonomicky stabilnější.

Což zdůrazňoval koncem minulého roku při přednášce o minulosti a budoucnosti sociální demokracie (přetištěné v prosincovém čísle The New York Review of Books) i známý historik Tony Judt z New York University. Ve své řeči také připomněl Keynese a nutnou podporu sociálního státu jako stabilizátoru právě v období velké ekonomické nejistoty, do které podle něj právě nyní svět vstupuje.

 

OLIVER TWIST V KOUPELNĚ

Rétorika vládní koaliční smlouvy v sociální oblasti ale spíš nechtěně odpovídá anglickému Novému chudinskému zákonu z roku 1834, který dle Judta vycházel z předpokladu neexistence nezaměstnanosti v efektivním tržním prostředí. Mentalita zákona a jeho dopady jsou známy z Dickensova Olivera Twista: „Když se ve slavné scéně Noah Claypole posmívá malému Oliverovi a nazývá ho Chudobincem, vyjadřuje v dobových souvislostech roku 1838 přesně totéž, co máme na mysli dnes, když se pohrdavě vyjadřujeme o vyžírkách na podpoře,“ říká Judt. Nebo-li v českém kontextu o lidech, kteří dostávají sociální dávky.

Netřeba připomínat, že tento chudinský zákon byl již na začátku dvacátého století chápán jako krajně pomýlený a ve svých důsledcích (radikální ostrakizace chudých) i jako protispolečenský.

Vedle úspor na poli sociálním je ale sporné i omezení podpory stavebního spoření (jako další velká oblast škrtů). „Stát tak podporuje nejen bydlení, ale i to, aby lidé spořili v malém doma. Česká republika má dost lidí, kteří spoří, takže když banky potřebují peníze, nemusejí si tolik půjčovat ze zahraničí. I to byl jeden z důvodů, proč se tu krize tolik neprojevila,“ vysvětluje Johanisová s tím, že každá ekonomika je silnější, když má vlastní peníze. Takto podle ní hrozí, že lidé spoření omezí nebo své úspory převedou jinam.

Podle ní nelze ani podceňovat dopady sociální. Spořeni v malem znamená pro nemalou část lidí i možnost našetřit si třeba na opravu koupelny. Pokud podobné příležitosti mizí, začnou být vůči společnosti lidé více antagonizovaní, což ve finále stojí vždycky daleko více než původní možná úspora. „Navíc si myslím, že je to hloupost: na jednu stranu říkáme, že chceme vybřednout z dluhů, na druhé straně penalizujeme právě ty, kteří spoří,“ dodává Naďa Johanisová.

Další otázky vyvolává i nepříliš probádaná oblast veřejné správy. Zvyšovat nezaměstnanost v době krize nuceným odchodem zaměstnanců státní správy (ať jakkoliv přebujelého aparátu) se může jako bumerang nepříjemně vrátit zpět. „Situace na trhu práce je velmi křehká. Podobné propouštění může mít značné dopady na stabilitu ekonomiky jako takové,“ podotýká Alena Vančurová z Katedry veřejných financí na Vysoké škole ekonomické.

Neznamená to ovšem, že by zde nebyla vůbec možnost šetřit. Jen ji koaliční smlouva cudně příliš nezmiňuje. Jedním z příkladů, která podobné hezky ilustruje, je následující historie.

 

MOŽNOSTI TU JSOU

Na petřinském kopci, kam tak tak vyjede tramvaj, je za šedivým plotem areál Ústřední vojenské nemocnice v Praze. Sedm léčebných pavilonů je v létě obklopeno nakrátko střiženými zelenými trávníky. Během čtyř let k nim má přibýt ubytovna pro zaměstnance s rehabilitačním bazénem, hotel a parkoviště. Ještě se ani nekoplo a stavba je už skoro až nemístně proslulá. Jde o jeden z pilotních PPP projektů v Česku. Znamená to, že se tu zkouší, jak bude fungovat soukromý kapitál ve statním sektoru. Peníze soukromníka se používají na zajištění nějaké veřejné služby nebo infrastruktury v okamžiku, kdy na ni stát nemá, ale potřebuje ji a stát ji postupně splácí.

Jak ovšem upozornila média: firma, jež má finance na starosti, sídlila ještě loni v srpnu na stánku s občerstvením na čerpací stanici LPG. Peníze měla získat prodejem elektrárny na spalování biomasy podniku ČEZ. (Podle České televize má elektrárna v současné době problém, protože je možné, že kromě biomasy spaluje i mazut a navíc částečně byla postavena bez souhlasu majitele pozemku.)

Jak se dále ukázalo, odhadovaná cena nové nemocniční výstavby se kromě toho už zvýšila na dvojnásobek. Z jedné miliardy a tří set miliónů na dvě miliardy šest set korun. Deník E 15 napsal, že uznávaný ředitel nemocnice Štefan Brunclík v posledních dnech úřednické vlády musel své místo opustit právě kvůli nesouhlasu s předraženým projektem.

To vše v okamžiku, kdy podle Jiřího Schlangera z Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče celá investice vlastně není vůbec nutná. Bylo by příjemné, kdyby hotel, bazén, ubytovna i parkoviště v nemocnici byly, ale asi se nic nestane, když tam nebudou.

 

POSELSTVÍ DOBRÉ SPRÁVY

I přes nezvyklou formu financování vykazuje nemocniční příběh bohužel klasické rysy hospodaření s veřejnými prostředky. Stavba není nutná a nárůst ceny bývá (ale není známo, zda tomu tak je i v tomto případě) ukazatelem korupce. A zde státu utíkají obrovské prostředky, na kterých by se naopak šetřit určitě dalo.

Od plýtvání přitom smolnou investici ve Vojenské nemocnici neochrání ani fakt, že tu jde v první fázi o nestátní peníze. „Jsou případy, u kterých PPP vede ke skrytému zvyšování dluhu, někdy i dost rafinovanému,“ přiznal letos v květnu Jakub Haas z ministerstva financí. Projekty PPP, které koalice podporuje, totiž u nás často provází sklon platit aktivity, na které by jinak z dobrých důvodů finance nebyly. Čistě proto, že nejsou potřeba nebo jsou předimenzované. Děje se tak současně při malé zodpovědnosti všech zúčastněných (skutečné náklady, které nakonec stát musí zaplatit, lze vyčíslit až za delší dobu).

Na nehospodárnost je však podle Schlangera zdravotnictví bohužel nastaveno celkově. Kategorie kvality a ceny zde podle něj nehraje roli. Odkazuje přitom na studii z roku 2007, kterou publikovala Transparency International.

Pod komplikovaným názvem Odhad ztrát z titulu netransparentního a neefektivního nastavení systému veřejného zdravotnictví v České republice je vyčísleno jednoduché poselství. Při dobré správě by se ve zdravotnictví dala ušetřit dobrá desítka miliard.

Velké částky, které jsou v Česku při správě veřejných financí neúčelně vynakládány, se ale objevují prakticky všude. Ať už kvůli korupci nebo nesmyslnému zadání.

A to i pokud se zůstane jen u veřejných zakázek a nezkoumá se efektivnost celých systémů jako ve zdravotnické studii.

„Před šesti lety jsme se pokusili odhadnout ztrátu při veřejných zakázkách na místní, krajské i vládní úrovni,“ říká David Ondráčka právě z Transparency a pokračuje: „Došli jsme k číslu patnáct procent ze všech zakázek, což tenkrát znamenalo třicet dva miliardy korun.“ Převedeno do současnosti: v zakázkách se aktuálně rozhoduje o šesti stech čtyřiceti miliardách. Oknem se z nich vyhodí možná až devadesát miliard korun ročně.

Jen část z toho lze připsat na vrub korupci. Ondráčka soukromě odhaduje, že dvě třetiny jsou výsledkem právě plýtvání. U peněz, které takto protékají jako voda mezi prsty, nejde jen o smutně proslavené české umění stavět nejdražší dálnice na kilometr v Evropě nebo si objednat o stovku pandurů více než je třeba (viz rámeček). „Neefektivita je vidět prakticky všude, kde jde o nějakou investici,“ říká David Ondráčka. Lze ji připsat na vrub špatné správě veřejných financí. Na rozdíl od škrtů v sociální oblasti nebo třeba podpory stavebního spoření či propouštění, možné úspory zde ale nejsou tak jednoduché.

 

ZASE TEN KEYNES

Současná koalice má jistě alespoň na papíře nějak nakročeno v zápolení s korupcí. I když faktem je, že „kmotři“ nikam nezmizeli, z pytláků se jen občas stávají hajní a ti, kteří nejvíce volají chyťte zloděje, sami občas mívají potíže se zákony.

Plýtvání veřejnými statky ale Koaliční smlouva moc neřeší. „Nedá se říci, že lze okamžitě ušetřit těch devadesát miliard,“ vysvětluje Ondráčka. Kdyby ovšem státní správa dobře fungovala, bylo by podle něho reálné, aby se tato suma zmenšila v krátkém horizontu na polovinu. Nový zákon o státní službě, který by mohl pomoci, má ovšem být v paragrafech až příští rok a datum přijetí si koaliční partneři nedali. Personální zemětřesení, jež jejich příchod na ministerstva doprovází, rozvoj české byrokracie úplně nevěští.

Zda se nová vláda ještě bude zamýšlet nad strukturou veřejných rozpočtů nebo bude prostě mechanicky škrtat zde pět a onde deset procent, není jisté. Ale i kdyby se skutečně okamžitě šetřit mohlo, je dobré se ptát, zda jsou plošné úspory v tuto chvíli vůbec na místě.

Horko prostupuje budovu Vysoké školy ekonomické v Praze. Alena Vančurová se marně snaží vyvětrat malou kancelář dokořán otevřenými dveřmi. „Popravdě řečeno mne filozofie plošných škrtů v tuto chvíli trošku zlobí,“ říká. Nyní je podle ní nejdůležitější vrátit do kondice ekonomiku. Pokud se ekonomika nenastartuje, pak se krize může táhnout mnoho let. Případné výdaje přitom tolik nevadí, neboť se mohou splatit postupně. Tedy až bude lépe.

Bude-li lépe. „Nechci být špatným nebo negativním prorokem, ale období nestability budou zřejmě stále větší,“ podotýká Naďa Johanisová. V současném systému jsou totiž krize přímo zakódovány v myšlence neustálého růstu. Podle ní zde vůbec neprobíhá hlubší reflexe toho, co ekonomický růst mimo jiné vlastně znamená: neustálý tlak na větší zadlužování, který souvisí se současnou tvorbou peněz (viz rámeček). Má i další dopady na fungování společnosti a plundrování přírody.

Ale zpět k aktuálním škrtům. Současná vláda se prostě stále chová jako v předvolebních časech. Ve stínu Řecka tenkrát stačilo poslat fiktivní složenku se stotisícovou částkou, vyděsit voliče a jako správný iluzionista hned nabídnout úlevné řešení. Nyní se ukázalo, že alespoň na příští rok v podobě škrtů sociálních dávek, zkrácení podpory stavebního spoření a propuštění z ministerstev. Jinde se příliš nehledá. Co se stane, až se navíc zjistí, že věci opravdu nejsou tak jednoduché, jak se na první pohled zdá?

 


autor / Martina Křížková VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv