NP č.352 > Dějiny přítomnostiPožár v Severním IrskuDušan Radovanovič

Konflikt mezi irskými katolíky a anglickými protestanty v Severním Irsku plnil desítky let titulní stránky novin a stal se symbolem boje proti útlaku i etnické nevraživosti. Podařilo se s násilím skoncovat jednou provždy?

 

Ačkoli politické dohody z posledních let a odzbrojení Irské republikánské armády (IRA) dávají důvod k opatrnému optimismu, kořeny sporu jsou přeci jen hlubší. Irsko čelilo už od středověku nájezdům anglických panovníků a cizí nadvládě se bránilo odhodlaně. Zhruba pět století pokusů o dosažení převahy nad irským obyvatelstvem ukončilo až vítězství krále Viléma III. Oranžského v bitvě u řeky Boyne v roce 1690. Po něm přišli do země angličtí a skotští protestanti, jimž připadla jako vítězné menšině četná privilegia. Britové ovládli většinu významných úřadů, průmyslovou výrobu i držbu půdy a pokračovali ve společenských i náboženských perzekucích podrobené katolické většiny. V konfliktu tak vedle mocenských zájmů hrály důležitou roli zejména odlišná víra a kultura.

 

ZROD SEVERNÍHO IRSKA

Houževnatá irská většina se boje nevzdala, takže začátkem 20. století bylo opět zřejmé, že vzpoura je jen otázkou času. Příležitost nastala po vypuknutí první světové války. Jelikož se Britové stále příliš neměli k udělení politické samosprávy, situace se vyhrotila v tzv. Velikonočním povstání Irů v roce 1916. Celkem naivně vedená rebelie, humoristicky i jinak líčená v řadě románů a filmů, byla bez větších problémů rozprášena. Tím ale odpor neskončil. Po volbách v roce 1919 odmítli irští poslanci odejít do londýnského Westminsteru; namísto toho si v Dublinu založili vlastní vzdoroparlament, kde vyhlásili samostatnou republiku.

Následovala dvouletá guerillová válka proti Britům. Tehdejší britský premiér David Lloyd George se nakonec odhodlal k ústupkům, čímž ale vyvolal paniku mezi protestanty na severu Irska. Dosud privilegovaná anglická menšina se tu děsila představy, že bude „opuštěna“ v nově vzniklém státě a zahájila ostré protesty jak vůči irským katolíkům, tak proti britské vládě. Tento téměř paranoidní stav protestantských unionistů (tedy těch, jež si přáli zachování unie s Británií), kdy se obávali zároveň katolické odplaty i britské „zrady“, bývá označován jako „obleženecká mentalita“ (siege mentality). Na většině území ostrova přesto vznikl irský stát, jenž byl s Británií volně spojen statutem dominia (podobně jako třeba Kanada či Austrálie). Ze šesti severoirských hrabství, kde měli převahu protestanti, zase vzniklo Severní Irsko (označované též jako Ulster), jež zůstalo přímou součástí Velké Británie. A právě tady měl násilný konflikt pokračovat.

 

ZA OBČANSKÁ PRÁVA

Irští katolíci nepřijali status Severního Irska a doufali v definitivní sjednocení v rámci Irského státu. Výzkumy ukázaly, že jen 10 % severoirských katolíků se považuje za Brity. Mnoho nešvarů z dřívější doby, které výrazně poškozovaly katolickou menšinu, přetrvalo. V přidělování státních domů a bytů i při výběru zaměstnání byli stále výrazně zvýhodňováni unionističtí protestanti. Nalézt katolíka ve vysokých úřednických postech nebo v policejních složkách bylo prakticky nemožné.

Samostatnou kapitolu představovalo volební právo. Na rozdíl od zbytku Británie, kde byla obdobná praxe zrušena po druhé světové válce, uděloval volební systém v Severním Irsku podnikatelům (jimiž byli v drtivé většině protestanti) více hlasů. Hranice volebních obvodů byly též záměrně nakresleny tak, aby znesnadnily úspěšnou volbu katolických kandidátů. Typickým příkladem bylo Derry, kde přes jednoznačnou převahu katolického obyvatelstva nebyli jeho zástupci schopni získat většinu v městské radě.

Zlom nastal v šedesátých letech, kdy se severoirští katolíci, inspirováni bojem amerického černošského obyvatelstva, začali dožadovat svých nároků. Vznikla tak řada organizací, které se domáhaly rovnoprávnosti formou pochodů a nenásilných protestů. Politika se postupně začala přesouvat do ulic a zdálo se, že požadavky katolíků budou vyslyšeny. Do čela ulsterské vlády se totiž postavil umírněný protestant Terence O’Neill, jenž usiloval o modernizaci Ulsteru, byl ochoten léta trvající averze uklidnit a vyjít demonstrantům vstříc.

O’Neill zahájil úřadování vstřícnými gesty, z nichž největší ohlas vzbudila návštěva katolické školy ve městě Ballymoney a příprava návštěvy irského premiéra v Severním Irsku. Jak vysoká hradba neporozumění tehdy v zemi panovala, nejlépe dokládá, že i tato nesmělá a formální vstřícnost vyvolala silný odpor radikálních protestantů. Jejich vůdce Ian Paisley, militantní a bytostně nesnášenlivý presbyteriánský kněz, dštil oheň a síru na všechny, kdo byť jen krůčkem sešli z konzervativní unionistické cesty. O‘Neilla a jeho spolupracovníky označil za zrádce, přičemž jim vyčítal i to, že vyjádřili katolíkům soustrast nad smrtí papeže Jana XXIII. Paisley a jeho přívrženci také začali organizovat kampaň proti katolickým pochodům za občanská práva, a přestože si reverend dával bedlivý pozor, aby se sám do násilností přímo nezapojil, je nade vší pochybnost, že významně přispěl k vyhrocení situace a útoky na katolíky sám podněcoval. Premiér O´Neill čelil nebývalému tlaku z vlastní strany a v roce 1969 byl nucen podat demisi. S jeho odchodem se začaly hroutit i naděje na mírové soužití.

 

VSTŘÍC BEZUZDNÉMU NÁSILÍ

Mezi oběma stranami začalo docházet ke střetům, přičemž severoirská vláda nedokázala a někdy ani nechtěla chránit domovy katolického obyvatelstva. Nakonec se odhodlali k činu Britové, kteří poslali do Ulsteru vojenské jednotky. Vojáci se zprvu snažili omezit násilí a samotní katolíci je dokonce vítali „čajem a koláčky“ jako své ochránce. Postupem času se však stále více zaplétali do násilností a začali být vnímáni jako zastánci protestantů. Pocit ohrožení mezi katolíky vedl k obnově skomírající IRA, jež se rozhodla se zbraní v ruce bránit katolické území, avšak vedle ochrany vlastních lidí se zapojila i do útoků na protistranu. Vzájemná averze vyvrcholila smutně proslulou krvavou nedělí 30. ledna 1972. Toho dne byl katolický pochod za občanská práva zastaven britskou armádou. Poté, co se vojáci pokusili dav lidí rozehnat, vypukl zmatek, během něhož příslušníci britského výsadkového pluku postříleli čtrnáct prokazatelně neozbrojených lidí a další dvě desítky jich zranili. Některé oběti byly navíc zastřeleny zezadu, když se snažily uniknout nebo pomoci raněným.

Od této děsivé události už nevedla cesta zpět. IRA zahájila za pomoci stovek teroristických útoků boj za odchod Britů z Ulsteru, armáda odpověděla represí. Střety mezi katolíky a protestanty se staly běžnou součásti každodenního života obou komunit. Severní Irsko bylo vrženo do čtvrt století trvající spirály násilí, kterému padlo za oběť přibližně 3200 lidí. Jeden z původců konfliktu, kněz Ian Paisley, stál po celou dobu v čele radikální části unionistů a zatvrzele odmítal prakticky všechny snahy o smír.

 

ZTIŠENÍ NA DOBU NEURČITOU

Teprve poměrně nedávný nástup ke katolíkům vstřícnější britské vlády pod vedením Tonyho Blaira (1997) přinesl nové naděje. IRA nejprve vyhlásila příměří a následná dohoda z Belfastu, jež garantovala vyváženější práva obou stran, znamenala snad již definitivní zklidnění konfliktu. V roce 2005 vyzvala IRA své členy k odzbrojení, nový výbuch násilí nepřinesl ani nástup více než osmdesátiletého Iana Paislyho do čela severoirské vlády v roce 2007, ani jeho definitivní odchod o rok později. Irové pravděpodobně po mnoha násilných letech chtějí méně riskovat životy či věznění. Podle dohody rozhodne o připojení země k Irsku referendum. Přestože protestantští unionisté zatím tvoří většinu obyvatel, situace se díky vysoké porodnosti katolíků může během několika desetiletí změnit. Nezbývá než doufat, že v takovém případě odkaz Terence O’Neilla nabude převahy nad nenávistným fanatismem Iana Paisleyho.

 

Autor je historik a redaktor internetového Deníku Referendum.

 


autor / Dušan Radovanovič VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv