NP č.352 > Téma číslaNicku, je jaroNick Cynik

Nebudu nic zastírat, najali si mě. Netuším, co je to napadlo. Vždyť ta redakce Nového Prostoru, to budou spíš nějací mladí ideologové, ne? Aby volali mně, který jsem si psaním o čemkoli vysloužil spokojený střední věk v prosluněném vinohradském 3+1?

 

„Né, v klidu, hele. Víš co, musíme trochu zvolnit. Měli jsme teď ty války a psychoterapii a potřebujeme nějakej cheer up. Takže JARO, rozumíš, u nás to nikdo nezvládne jako ty…,“ loudil ale šéfredaktor Budka. „Máme na to tisícovku,“ dodal sice vzápětí váhavě, ale řekl jsem si, proč ne. Udělám dobrý skutek, ať se ti bezdomovci mají dobře. A navíc, je to almužna, jenže je krize a korunka ke korunce, znáte to…

 

TÉMA Z INTERNETU

Že si ale vzpomněli brzo. Půlka května na krku a já už si pomalu připravuju články na léto. Pro ty, co se nemohou dočkat: sčítám si, na kolik letos vyjde cesta na Jadran a dělám na mapce přírodních koupališť, abych byl ready, až zase zaútočí sinice.

No nic, dám si dvojku červenýho a snad ještě něco vytlačím z internetu. Hm, 10 důvodů, proč by ženy neměly řídit auto ani na jaře. To by se dalo použít na začátek. Jako taková košilatá banalita, to teď lidi baví. Ale pojďme dál, tohle třeba ještě prodám Krausovi. Američtí vědci: sukně se za poslední století zkrátily o polovinu? Pěkná blbost, ale mohl bych to rozvinout, zavolat někam do ústavu a zeptat se, jak to souvisí s globálním oteplováním. Jako trochu angažovaně a vtipně zároveň...

Jak se sem ale tohle dostalo… Japonci vynalezli přístroj na měření nadšení? S jarem to moc nesouvisí, ale měřák prý funguje tak, že zaměstnanec vykřikne do mikrofonu jméno své firmy a vyhodí to jeho osobní výsledek i srovnání v rámci podniku. Zkuste si to představit, měřák jarního nadšení. To nezní špatně.

 

TŘI HLASY

Co jsem si všiml, hlavní problém je, že slovo „jaro“ píšou všichni stejně, jenže každý ho vyslovuje po svém. „Je přece jaro,“ říká jinak moje žena, když zase dává pažitku do okna, jinak milenka Táňa, když jí chytí ta její nákupní a jinak můj mladej, kterého podezřívám, že si začíná marihuanu i pěstovat. Nic proti, ale je mu čtrnáct.

Na Silvestra, to si aspoň ještě dávali předsevzetí. Psal jsem o tom už jinam, ale proč to nezopakovat: žena se poslední dobou zbláznila do kola, ale z práce chodí v deset a na přelomu roku pak zkroušeně mačká čudlíky na tachometru. To zrovna plánuje, o kolik víc s ní našlapu příští rok. Snažím se jí v tom podporovat, ale spíš jen nevěřícně koukám. Jára, ten chtěl zase vedle vybíjení trolů začít na počítači skládat hudbu. Prý aby ten hiphop jenom neposlouchal. A Táňa, tu je potřeba brát s rezervou. V hlavě už má zkraje roku plavky a hubnout chce začít okamžitě... hlavní je vědět, na co člověk které lidi má.

Stačily ovšem tři měsíce a všechno je o kus dál. Předsevzetí jsou pryč a změna má přijít spíš z okolí. Mojí ženě stačí, když o víkendu skočím do garáže pro ten náš kadilak a na výlet za Prahu ji vezmu autem. Prý je to rychlejší, a odpoledne musí ještě v práci dokončit projekt. Navíc mám pocit, že se mi vždy zjara snaží naznačit, že tři ještě nejsou rodina. Jak jinak si vysvětlit, když mě v noci probudí s ospalým „Nicku, chci ještě jedno dítě“. „Jako by to na našem vztahu mohlo něco změnit,“ odpovídám jí.

Táně prozměnu i v květnu pořád něco leze z těch jejích bokovek. Fitko jsem holt neproplácel, ale ani se o to nehlásila. Vůbec by si k té své ekonomce mohla najít nějakou brigádu. Když jsme teď seděli na zahrádce a říkala „Nick, mám také malé želanie“, samozřejmě dělala ty svý voči, ve kterých se zdálo být vidět solárko a tanga. Někdy si říkám, jestli to mám zapotřebí, guilty pleasures, a jestli se víc nevěnovat třeba Járovi. Software, co jsem mu koupil k narozeninám snad ještě ani neotevřel a možnost spojit gramy s programy se tak odložila na neurčito. Kdo by ale poslouchal rodiče. Jeho „Nicku“ je maximálně „Nicku, vypadni z mýho pokoje“.

 

VTIP NA ZÁVĚR

Ale nechme příbuzenstvo být, pro mě je jaro především příležitost. Sentiment sebeobnovující přírody, z toho čerpám už roky. Moje specialita jsou zvířátka. Když se před třemi roky v dubnu narodila v Praze gorilí mláďátka, hádejte, kdo to věděl jako první. Můj majstrštyk! Dělal jsem tehdy v novinách a vybíralo se, co dát na první stránku: mláďátka nebo smrt Kurta Vonneguta? No, neprohrál jsem...

Mám ovšem i jiná témata. Těm z vás, kdo mají pocit, že na jaře cítí příliv nějaké energie, umím dodat rozhovor s léčitelem nebo poradcem na vztahy. Začínám si hlídat teplotní rekordy, kolem Velikonoc opráším názornou infografiku pro ty, co nevědí, jak to jde všechno za sebou, přidám i něco z cyklistiky a inlinů, nějakou tu pohodu na Ladronce, a když není zbytí, pustím se do článku, že s jarem končí ekonomická krize. O schopnosti kapitalismu vyléčit se vlastními silami mám sice stejné pochybnosti, jako u své ženy, ale za nás to asi ještě nerupne.

A pokud vás, milí samaritáni a další čtenáři Nového Prostoru, zajímá můj osobní názor na jaro? Před časem byl u mě na návštěvě kamarád Josef. Známe se ještě z fakulty, ale on tam nakonec zůstal a dnes učí. Seděl u mě na gauči a srkal pití, které by si normálně nemohl dovolit. „Josefe, co to jaro. Působí na tebe, slibuješ si od něj něco?“ zkusil jsem ho načít. „Jaro, Nicku?“ opáčil přidušeně. „Nevím, nejdřív mám chvíli pocit, že na něco čekám, ale pak přestanu,“ dodal. Hodně jsme se tomu nasmáli.

 


autor / Nick Cynik VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv