NP č.347 > Kultura | FilmRozpačité jubilejní BerlinaleDominika Prejdová

PPrávě skončilo šedesáté Berlinale. Po Cannes druhá nejvýznamnější událost sezóny. Gigantický festival, kde je promítnuto kolem čtyř set filmů, a který rovnocenně přitahuje média, diváky i filmové profesionály, vzbuzuje pravidelně otázky po kritériích a kvalitě výběru svého hlavního profilu - soutěže celovečerních hraných filmů.

 

V Berlíně letos ceny rozdala porota v čele s Wernerem Herzogem, který zásoboval festivalový tisk každodenními bonmoty typu, že klasifikovat cenami je dobré tak na výstavě psů anebo že poslední rok viděl v kině dva filmy a oba byly strašné. Na zajímavý titul šlo narazit spíše náhodou ve vedlejších sekcích než mezi soutěžními filmy, na něž byla zaměřena hlavní pozornost. Úroveň prezentovaných snímků obecně ale nebyla příliš valná a pokulhávala nejméně o jednu třídu za těmi uvedenými v Cannes.

Je snadné kritizovat, nakonec kolik vznikne ročně filmů, které jsou opravdu výjimečné. Přesto budí berlínská selekce rozpaky. Zatímco třeba festival v Rotterdamu se specializuje na nezávislé autorské snímky experimentálního rázu a objevuje tak nové talenty, Berlín zůstává v podivné, stěží definovatelné rovině ničím překvapivého průměru.

 

ČAS A PROSTOR

Aktuální berlínská přehlídka ale provokuje k zamyšlení nad stavem uměleckého filmu jako takového. Snímky jako by se stále více zavíraly samy do sebe a jejich tvůrci se dopředu vzdali ambice, že by mohly být uvedeny i mimo festivalová kina.

I v nejlepších filmech soutěže, ruském Jak jsem strávil léto, v rumunském Když si chci písknout, tak si písknu, je konfrontován jednoduchý, do velké míry předvídatelný příběh se sofistikovanou formou, založenou na dlouhých pečlivě prokomponovaných záběrech, které v důsledku ale jen „natahují“ řídkost vyprávění.

Nakonec i po právu vítězný turecký film Med tento trend jen potvrzuje. Snímek ukazuje svět sedmiletého Yusufa, který žije se svými rodiči v horách severovýchodního Turecka. Film důsledně přejímá Yusufovu perspektivu a jemně, s důrazem na náznak a detail, buduje časoprostor, jenž vizuálně i zvukově úchvatně vykresluje. Příběh je minimalizován, veškerá pozornost je věnována konstrukci času a prostoru.

 

PŘINEJMENŠÍM NEVKUSNÉ

Z dalších filmů v hlavní soutěži stojí za zmínku zejména Na cestě Jasmily Žbanićové. Podobně jako autorčina před třemi lety právě v Berlíně oceněná Grbavica, je film civilně pojaté, tak trochu s televizní estetikou natočené drama. Je to příběh mladého páru v současném Sarajevu, který musí čelit mužově náhlému příklonu k radikální islámské sektě. Film má silné momenty, ale selhává v tom hlavním: podat přesvědčivě mužovu proměnu a jeho potřebu náboženského spasení.

Největším překvapením soutěže se tak paradoxně stalo uvedení německého f ilmu Žid Süss-vzestup a pád. Film přibližuje vznik a dopad slavného propagandistického filmu Třetí říše, Žid Süss Veita Harlana na příběhu herce, který v něm byl přinucen ztvárnit hlavní roli. Po všech stránkách nepříliš povedený snímek přináší silné sdělení. Postavy ve filmu jsou vykresleny jako karikatury. Na jedné straně stojí nacistické zrůdy a na druhé hodní Židé, takže nakonec jediný, s nímž je možno se identif ikovat, je hlavní postava herce Mariana. Ten je ale zpodobněn jen jako oběť doby. Ovšem zjednodušeně a navíc nekonzistentně. V jedné chvíli se Marian bouří přímo před Goebbelsem (ve filmu je scéna, kde na Goebbelse křičí a mrskne vázou o zem!), že v žádném případě hrát nebude, na druhé straně je vykreslen jako oběť manipulace, které příliš pozdě dochází, čemu slouží. Příběh latentně vytváří z herce hrdinu, jehož je potřeba litovat, což je přinejmenším nevkusné. Film jako by obsahoval zprávu: my obyčejní Němci za nic nemůžeme, a svaloval všechnu vinu na systém. Snímek sám působí jako laciná propaganda. Je s podivem, že tak černobílé filmy o této době jsou vůbec brány vážně.

 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv