Také jste si nevšimli? Tedy bude třeba napřed vysvětlit, co znamená v tuzemsku nepříliš používaný pojem „busking“. V podstatě jde o veškeré pouliční aktivity, ve kterých figuruje klobouk či krabička na drobné mince postavená na zemi a které oživují ulice a slouží k pobavení kolemjdoucích. Spadají sem tedy jak hudební a divadelní pouliční vystoupení, tak i takzvané „živé sochy“ či třeba malování obrazů křídami přímo na chodník nebo vytváření obřích bublin. Fantazii se meze nekladou.
V českých městech se ale na rozdíl od zbytku Evropy buskingu příliš nedaří. Meze se kladou. Mnozí čeští buskeři přes léto vyrážejí hrát na ulice jiných evropských měst. Proč? Pojďme hledat odpověď.
ONCE PO ČESKU
Velké popularity se dočkal i u nás snímek, ve kterém hlavní roli hraje busker. Jde o film Once, kde účinkuje duo Hansard a Irglová, snímek byl oceněn oskarem a pilotní song „falling slowly“ hrála všechna rádia. Hansard ve filmu vystupuje jako pouliční hudebník s kytarou, na ulici se seznámí s prodavačkou květin Krylovou a postupně s dalšími pouličními muzikanty natočí album a proslaví se. Jak by jejich příběh asi vypadal u nás?
Asi takto. Celý měsíc se Hansard neúspěšně snaží získat povolení, aby mohl alespoň chvilku hrát v jedné ze dvou oficiálně vybraných ulic. Povolení nakonec kvůli špatně vyplněné přihlášce nedostane. Poté se pokusí domluvit s pronajímateli Karlova mostu, těm se však jeho písně nelíbí, povolení také nevydají. Naštvaný Hansard se tedy vydává hrát načerno. Když už má po nějaké době v klobouku zhruba padesát korun a kolem jde Irglová, objevuje se policie. Hansarda pokutuje, a pokouší se mu vzít nástroj, ten klade odpor a je zatčen. Irglová odchází s vadnoucími květinami a již se nesetkají.
REALITA PRAŽSKÝCH ULIC
Busking se od žebroty liší tím, že busker se nesnaží vyvolat soucit, ale naopak pobavit, zaujmout nebo ohromit kolemjdoucí. Pokud mu někdo hodí peníze, je to jeho svobodné rozhodnutí odměnit buskerovu snahu. V Praze je však busking bez povolení k záboru místa považován za žebrotu a může být pokutován i dvěma tisíci korun. Povolení k záboru uděluje městský úřad Prahy 1. Mimo Staré město až na výjimky provozování nemá cenu, do klobouku dávají spíše turisté než místní.
V příslušné kanceláři na dopravním odboru úřadu (kde mají otevřeno pouze v pondělí a středu dopoledne) se dozvíte, co dělat pro získání povolení a jaké budou omezení vaší produkce. Nemalé. Týkají se hlavně hudebního vystoupení. Zaprvé si nelze vybrat místo na hraní svobodně, v podstatě jsou k veřejné produkci na Praze 1 (mimo Karlova mostu, Zámeckých schodů a Staroměstského náměstí, které kontrolují soukromé subjekty) vyhrazena pouze tři místa. Celetná, Malé náměstí a Nerudovka. Pokud se však chystají nějaké veřejné události, například volby, povolení se nevydává vůbec.
Na vybraném místě lze hrát pouze dvě hodiny denně v čase, který úřad určí. Busker musí zaplatit poplatek asi 500 korun a vyplnit několik listů přihlášky. Její povinnou součástí je formulář pro ochranný svaz autorský (OSA). Zde hudebník vyplní repertoár, aby mohl za každou píseň zaplatit svazu. Zbývá si počkat celý měsíc, než bude o povolení rozhodnuto.
Pokud jde o proslulý Karlův most, musí se busker obrátit na Sdružení výtvarníků Karlova mostu. Předstoupí před komisi, která rozhodne o tom, zda je jeho umění vhodné pro dlažbu nejstaršího pouličního pódia v Praze. Potom zaplatí 210 Kč za den a metr čtvereční zabraného prostranství. Ve velké konkurenci ovšem nemůže vystupovat celý den a je nucen se střídat s ostatními.
Dostat povolení také není úplně snadné, sdružení výtvarníků Karlova mostu si udržuje svoje stálice jako například dixielandové skupiny, které jsou jistotou výdělku.
Komu se výše uvedené možnosti nelíbí, může zkusit hrát „načerno“. Tento způsob v Praze většinou připadá na lidi bez domova či hudebníky, jejichž produkce hraničí s žebrotou. Ale ani ti nemívají situaci lehkou. Policie je často pronásleduje, někdy dokonce rozbíjí hudební nástroje. Proto někteří vystupují ve skupinách, ve kterých jeden či dva hrají, další vybírá do klobouku a ostatní hlídají.
Pouliční umělec je tedy v Praze značně nesvobodný. Nemůže si vybrat místo, kde by se mu příjemně hrálo, nemůže si svobodně vybrat čas svého vystoupení. A protože musí za své vystoupení napřed zaplatit, musí svůj repertoár přizpůsobovat výdělku, aby zaplatil místo, na kterém stojí. Musí přemýšlet, za co dostane nejvíc peněz, místo aby přemýšlel o tom, co chce sdělit či ukázat lidem, kteří ho na ulici míjejí.
ŽIVÝ JUKEBOX
Mimo Českou republiku panuje úplně jiná situace. Pouliční umělci jsou přes léto nepřehlédnutelným koloritem mnoha měst. Na náměstích se tvoří hloučky sledující pouliční komiky, živé sochy stojí bez hnutí dlouhé minuty vedle těch skutečných, aby po zacinkání mince udělaly nečekaný pohyb a poplašily děti.
Hudebníci občas někoho i roztančí a na večer žongléři osvěcují stěny domů létajícím ohněm. Jedním z těch, kdo letošní léto raději vyrazili hrát do ciziny, byl i Honza Václ, klarinetista a člen hudební skupiny Džezvice. Říká: „Jel jsem do Irska s kamarádkou, co hraje na akordeon, která už dřív zkoušela hrát na ulici tady v Praze a zjistila, že to tu vůbec nejde. Tak si řekla, že zkusí jet za hranice, a přibrala mě ještě s jedním kytaristou. V Irsku to šlo parádně. Hráli jsme skoro každý den.“ Repertoár skupinka secvičila až na místě a objela několik menších měst, Killarney, Dingle a pak navštívila i větší Galway a Cork. Nakonec zjistili, že v Irsku je nejvýhodnější hrát v noci. „Noční klid je až okolo druhé či třetí hodiny. Většina hospod se zavírá v půl dvanácté a pak je tam několik nočních, které mají licenci na to, že můžou točit až do půl druhé nebo do půl třetí. Největší „rejžovačka“ je, když lidi vypadnou z těchhle nočních hospod. Opilce hudba přiláká a chtějí zahrát něco, co znají. Pak už tam člověk funguje spíš jako takový jukebox, protože když to zahraje, žadatel má hroznou radost. A sype.“
Buskerský výlet do Irska skončil úspěchem, Honzova skupinka pokryla náklady a dokonce si každý odvážel i slušný výdělek. Za celou dobu se setkali jen s přívětivým postojem okolí. Na můj dotaz zda potřebovali povolení, jen s úsměvem povytáhne obočí. „Povolení vůbec není potřeba! Je naprosto běžné, že tam lidi na ulici hrají, policie jezdí okolo a usmívá se, jsou tam vůbec příjemný lidi i příjemný policajti.“
Z ULICE DO CIRKUSU
Už dlouhá léta na ulici vystupuje i žonglérka a artistka Tereza Charouzová. „Původně moje motivace byla vyloženě jen „vysomrovat“ si pár drobných na život, ale postupem času, jak se přede mnou otevíralo celé to cirkusové umění, jsem se do toho zamilovala. Myslím si, že jakékoliv pouliční umění je důležité, snahy to vymýtit jsou špatné, protože nikdo nestojí o sterilní města, kde se nic neděje.“
Tereza se svojí pouliční show procestovala téměř celou Evropu. Nejúspěšnější co se týče výdělku, byla prý v Řecku, ale nejraději má Chorvatsko, prý tam moc pouličních umělců není a o to raději je lidé vidí. Nakonec ji pouliční vystupování přivedlo až ke studiu soukromé cirkusové školy v Ženevě, kde se snaží svoje schopnosti rozvíjet, aby mohla nastoupit profesionální dráhu. Podařilo by se jí něco podobného v České republice? Asi ne. „Všechny země, ve kterých jsem byla, pouliční umění buď tiše tolerují nebo přímo podporují. V Řecku je to třeba legální a jsou jen vytyčená místa, kde se to nesmí. A pokud děláš svoje vystoupení tam a přijde policie, tak ti jenom řeknou „tady prosím ne, běžte támhle o padesát metrů vedle“. A tím to končí. Ale tady v Čechách je to neskutečný problém, člověk si ani nestačí vybalit svoje věci a už mu je chtějí brát nebo mu dávat pokutu.“
V Praze má pouliční umění určitou tradici. Nejznámější místo, kde busking zdomácněl, je asi Karlův most. První, kdo na Karlově mostě vystupoval, byli folkoví hudebníci v 60. letech. Prvenství si osobuje Jaroslav Hutka. V biografické knize Pravděpodobné vzdálenosti píše: „To vymyslel Kalandra. Chtěli jsme hrát hned a zorganizovat představení trvá aspoň měsíc. Myslím, že to bylo koncem března šedesát osm. Sedli jsme si na bednu od písku pod takový velký kamenný kříž a začali hrát. Tenkrát to bylo něco mimořádného. Byli jsme tam první a ze začátku jediní. Asi za deset minut přišel policajt. Šokovali jsme ho tím, že jsme mu ukázali legitimaci Pražského kulturního střediska. Na ní bylo napsáno, že je to povolení k veřejnému vystupování. Karlův most je veřejné místo, tudíž tam můžeme hrát. On odešel, aby se poradil se svým šéfem, a už se nevrátil.“
I jiní dnes slavní hudebníci začínali na ulici. O písničkářce Radůze se snad v každém jejím životopise povinně uvádí, že ji Zuzana Navarová objevila na ulici a potom jí dostala na pódium. Ulice byla v historii pro mnohé světoznámé umělce první pódium. Vzpomeňme třeba Edith Piaf. Proč je tedy v současné době svobodný busking v Praze téměř nemožný? Na vině je přístup úřadů, které na každém čtverečním metru ulice a na všem, co se na něm děje, chtějí vydělat. Vinu máme ale možná i my, veřejnost. Svoje pouliční umělce bychom si měli bránit.
Autor je novinář a písničkář - akordeonista.
