NP č.340 > Kultura | FilmPolitická fraška po italskuDominika Prejdová

Trochu se zpožděním se dostává do českých kin italský film Božský, který na loňském festivalu v Cannes dostal Velkou cenu poroty. Bodoval tehdy s jiným italským filmem rovněž uvedeným u nás Gomorrou, přibližujícím objektivním dokumentárním stylem mechanismy italské mafie.

 

 

Italské politické scény se přímo týká i Božský, který je svébytným portrétem Giulia Andreottiho, nejvlivnějšího italského poválečného politika, který se na politické scéně přes nejrůznější skandály udržel až do současnosti v roli doživotního senátora. Režisér i autor scénáře filmu Paolo Sorrentino patří k mladé filmařské generaci, která poslední dobou poněkud rozvířila dojem stagnující italské kinematografie těžící jen ze své staré slávy.

Sorrentino na sebe upozornil svým autorským filmem Následky lásky (2004), jenž byl uvedený v soutěži na festivalu v Cannes a získal několik Donatellů, italských výročních filmových cen. Film má s Božským mnoho společného, kromě titulního herce Toniho Servilla, který v obou snímcích podává až hypnotický výkon, je to především dokonale propracovaný styl.

 

ESENCE POPOVÉ ESTETIKY

Každý záběr je pečlivě kompozičně postavený. Sorrentino dynamicky střídá úhly kamery a opírá se o rychlý střih, který dává filmu jednotný rytmus, z něhož jen výjimečně vypadávají delší scény, jež na sebe vážou vzhledem k celku filmu i další přesah. V Božském je to především scéna hypotetické Andreottiho zpovědi. Obrací se v ní ke své manželce, přiznává své napojení na mafii a omlouvá ho machiavellistickou osobní filozofií, kdy v zájmu vyššího dobra státu je potřeba se občas spolčit se zlem.

Významným scelujícím prvkem Sorrentinova stylu je pak důmyslné využití soundtracku, v němž se střídá vážná hudba s rockem i popem. Dodává filmu emoce, i když zároveň umožňuje popovou hladkost a stravitelnost filmu. Způsob, jímž Sorrentino nahlíží politikův život, ve kterém se soustředí hlavně na 90. léta, je veskrze ironický. V úvodu načrtne film hlavní postavy i události, a pak je neustále vrší v rychlém tempu za sebou. Pro neznalce italské politiky, různých souvislostí jejích vazeb s církví a mafií, tak zbývá víceméně sledovat příběh moci a enigmatického politika, který se za každých okolností dokázal udržet u vesla.

 

KATARZE SKRZE KLAUSE

Problémem filmu je, že zůstává jen u jedné sarkastické polohy a postavy, hlavní nevyjímaje, jsou jen karikaturami bez dalších odstínů. Film za ní nedává nahlédnout a ani s ní vlastně nepracuje, což jen zdůrazňuje pečlivá, ale nehybná stylizace hlavního herce do komické figury ušatého hrbáče s velkými brýlemi.

Je očividným záměrem filmu podat Andreottiho jako záhadného uzavřeného muže, který si ve všech situacích zachovává chladnou hlavu a je tím, kde neustále určuje pravidla hry. Tím, kdo tahá jako poslední za nitky, na každého něco ví a svou enigmatičností drží všechny v šachu. „Vůbec tě vlastně neznám,“ říká v jednu chvíli Andreottimu jeho dlouholetý kolega. Maska „záhadného politika“ ale po chvíli začne nudit.

Příběh autoritářského vládce, na něhož nikdo nedosáhl, nikdy neztratí své velmi obecné kontury. Film nedává prožít politikovu záhadnost jako něco znepokojujícího, ale je to pořád jen karikatura záhadnosti, kterou se mu rozhodl nasadit. Když vlivný novinář vyjmenovává všechny možné Andreottiho zločiny a zakončí svou myšlenku otázkou, je-li Andreotti největším zločincem nebo největším štvancem v italských dějinách, zní otázka i Andreottiho odpověď prázdně a čistě rétoricky, podobně jako zmíněná osobní zpověď.

Jakkoli si film nebere servítky a italské publikum určitě ocení řadu narážek, selhává v tom hlavním - přiblížit moc a její mechanismy mimo obecně očekávatelný rámec. Na druhou stranu film vznikl ještě za Andreottiho aktivní politické činnosti. Podobný snímek, třeba o Klausovi, by v českém prostředí mohl vyvolat, stejně jak se tomu stalo s Božským v Itálii, potřebnou společenskou katarzi.   

 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Hrát podle sebe / Tomáš Havlín > NP č.340 > Rozhovor V českých představách obětují Japonci svou jedinečnost zájmům celku - ať už firmě nebo celé společnosti. Hiroki Tanaka chce hrát tak, jak se líbí jemu a proto hraje v metru. Stále ale věří, že najde orchestr, který by byl pro něj ten pravý.   číst dále Chci platit daně! / Alexandr Budka > NP č.340 > Pošli to dál Nad tou zprávou by zaslzel radostí každý utopický socialista věřící, že se bohatí s chudými dohodnou po dobrém. V Německu vznikla petice za vyšší zdanění bohatých. Na tom by nebylo nic pozoruhodného, kdyby s ní ovšem jako v tomto případě nepřišli sami boháči.   číst dále Rock jako ze sci-fi / Karel Veselý > NP č.340 > Kultura | Hudba Smíchejte film 2001: Vesmírná odysea, desky Franka Zappy a fraktálové obrazce a dostanete kapelu The Flaming Lips. Roztomilí excentrici na svém dvanáctém studiovém albu Embryonic znovu našli způsob jak překvapit a namíchat fantastický psychedelický koktejl.     číst dále Reklama - zpravodajství zítřka / Jan Stern > NP č.340 > Fejeton Milí čtenáři, možná jste si již povšimli, že reklamní trh se před časem obohatil o takovou novinku. Když zpravodajský internetový server vydá nějaký článek, dejme tomu o výpočetní technice, speciální program k tomu na základě shodnosti klíčových slov automaticky připojí tématickou reklamu – v tomto případě tedy výrobců počítačů či třeba antivirových programů. číst dále
celý archiv