NP č.450 > ReferátKreativně k pasivitěJan Šerek

Ústrky kvůli barvě pleti, nutnost čelit ponižujícím podmínkám v zaměstnání či odlišná odměna za stejnou práci pro muže a ženy. Někdy může být nespravedlnost tak očividná, že jen čekáme, kdy se proti ní dotčení lidé ozvou. Přesto protestujeme a bouříme se málokdy.

Každý z nás má nějaké skupiny, kterých se cítí být členem a které spoluurčují jeho identitu. Víme o sobě například, že patříme k určitému pohlaví, etnické skupině, pracovnímu kolektivu či rodině. Obvykle přitom platí, že je pro nás krajně nepříjemné patřit ke skupinám, které jsou ve společnosti nějak znevýhodněné. Většina z nás si přeje vnímat sebe sama pozitivně a živoření na okraji či společenském dně na nás příliš dobré světlo nevrhá. Zdálo by se, že identif ikace s deklasovanou skupinou by měla být samao sobě tou nejsilnější motivací pro změnu znevýhodňujících společenských podmínek. Vydat se cestou aktivního protestu však často bývá strastiplná varianta s nejistým výsledkem. Protest nutně znamená také konflikty, vyžaduje spoustu energie a člověk se jím obvykle vystavuje určitému riziku. Podle sociálních psychologů Tajfela a Turnera proto lidé využívají dvě další strategie, jak se s nespravedlností vyrovnat a uchovat si přitom pozitivní sebehodnocení.

 

NĚJAK TO VYMYSLÍME

První strategii lze označit jako individuální mobilitu. Naše členství v řadě skupin není jednou pro vždy dané. Ocitneme-li se proto ve skupině, které se děje určitá nespravedlnost, pokoušíme se z této skupiny prostě odejít. Nespravedlivé podmínky na pracovišti se typicky můžeme pokusit „vyřešit“ tím, že změníme zaměstnání. Podobně přistěhovalec, který čelí diskriminaci kvůli svému původu, se může snažit vymanit z původní škatulky a co nejvíce splynout s většinovou společností. Možnost opustit vlastní skupinu výrazně oslabuje solidaritu, která v jejím rámci panuje. Jinými slovy energie se nevěnuje ani tak tomu, aby se kolektivním úsilím podařilo zlepšit postavení skupiny, jako spíše hledání cestiček, jak ji co nejrychleji opustit.

Možnosti individuální mobility jsou samozřejmě omezeny „propustností“ jednotlivých skupin, protože často bývá obtížné ze znevýhodněné skupiny uniknout. Ne všichni lidé si mohou dovolit změnit zaměstnání, přeorientovat se na jiný obor, stejně tak ne vždy je možné kvůli barvě pleti či přízvuku zakrýt svůj přistěhovalecký původ. V takových situacích se může uplatnit druhá strategie, a sice sociální kreativita. Místo abychom proti nespravedlnosti protestovali, přesvědčíme sami sebe, že se vlastně nic hrozného neděje. Napůl prázdnou sklenici začneme považovat za napůl plnou, aniž by se však něco skutečně změnilo.

Co konkrétně to může znamenat? Jednak to, že svou nevýhodu začneme považovat za přednost. Třeba chudí lidé mohou jen těžko přehlédnout majetkové nerovnosti ve společnosti. Oni sami jsou na tom hodně špatně, zatímco ti nahoře naopak hodně dobře. Chudý člověk však může přijmout představu, že velký majetek s sebou nepřináší pouze pozitiva, ale rovněž nezanedbatelná negativa, jakými jsou třeba tíže velké odpovědnosti, osamělost či morální úpadek. Odpověď na otázku, kdo je na tom nakonec hůře, začne být složitější. S jistou dávkou představivosti se dá v extrémním případě dospět k závěru, že se nespravedlnost neděje, protože chudoba je svým způsobem privilegium.

Sociální kreativita rovněž znamená na jednu stranu připustit, že je naše skupina z určitého hlediska znevýhodněna, avšak vzápětí dodat, že z jiných hledisek je naopak ve výhodě. Řada žen například dostává nižší mzdu než jejich mužští kolegové na stejné pozici. Aby si uchovaly pozitivní sebehodnocení, ale zároveň se vyhnuly náročnému protestu, mohou některé z nich přijmout útěšnou představu, že je platová nerovnost vyvážena jinými výhodami, které muži postrádají. Třeba že jsou jako ženy obratnější v udržování mezilidských vztahů na pracovišti, díky čemuž je pro ně práce méně stresující a příjemnější.

Relativizace vlastního znevýhodnění oproti jiným však není zdaleka jedinou doménou sociální kreativity. Nepříjemnému pocitu, že se nám děje nespravedlnost, se můžeme vyhnout rovněž tím, že si najdeme další srovnávací skupinu. Pokud se jako chudý člověk budu měřit s bohatšími lidmi, bude pro mě takové srovnání nejspíš dost neveselé. Na druhou stranu když se však raději zaměřím na chudé přistěhovalce, vyzní pro mě srovnání daleko lépe. Lidé na okraji společnosti proto mohou tíhnout k hledání ještě deklasovanějších skupin, vůči nimž by se mohli negativně vymezit, a zvýšit tak své sebehodnocení. Jedná se tak znovu o prostředek, jak si zachovat tvář, aniž by bylo potřeba protestovat proti nespravedlivému postavení vlastní skupiny.

 

„JE TO PŘECE PŘIROZENÉ“

Podle některých autorů je však neochota k aktivnímu protestu u znevýhodněných skupin natolik silná, že ji nelze vysvětlit pouze (často slepou) vírou v možnost individuální mobility a sociální kreativitou. Například autoři teorie sociální dominance Jim Sidanius a Felicia Pratto poukazují na skutečnost, že členové znevýhodněných skupin k udržování společenské nespravedlnosti mnohdy sami aktivně přispívají. Hlavně tím, že představu o méněcennosti vlastní skupiny a s ní spojené negativní stereotypy sami přijímají. Mnozí nezaměstnaní tedy například věří tomu, že je jejich situace výhradně důsledkem nízkých ambicí a lenosti. Stejně tak řada žen souzní se stereotypem, že se do řídicích pozic nehodí tak dobře jako muži. Podobně členové národnostních menšin obviňovaných z kriminality mohou skutečně uvěřit nesmyslné teorii, že mají jako skupina ke zločinu předpoklady – disponují „zločineckými geny“.

 Nabízí se otázka, proč lidé ze znevýhodněných skupin tyto negativní představy o sobě samých vůbec přijímají. Teorie sociální dominance k tomu říká, že je to proto, že zapadají do obecnějších „pravd“, společenských mýtů. Jedním z takových sociálními vědami mnohokrát vyvrácených, přesto ve společnosti rezonujících mýtů je představa o stejné startovní pozici pro každého a šanci se vypracovat až na vrchol. Ačkoli takový mýtus působí poměrně optimisticky a snadno se mu uvěří, mívá skličující následky. Pokud totiž na vrcholu nejste, přestože jste o to usilovali, zákonitě z něj plyne, že je chyba ve vás – každý dostal šanci a vy jste tu svou promarnili. Lidé na společenském dně, kteří podobnému mýtu uvěří, ztrácejí jakoukoli munici, která by jim dodala kuráže proti svému znevýhodněnému postavení protestovat, a nezbývá jim než se s ním smířit. Podobných mýtů, které opanují společenský diskurz a ve výsledku omlouvají nejrůznější sociální nerovnosti, existuje podle teorie sociální dominance celá řada. Například může jít o mýty, podle kterých mají muži a ženy či lidé z různých etnik rozdílné „přirozené“ vlohy a vlastnosti. Jde často o mýty natolik chytlavé, že jim uvěří mnozí z těch, kteří jsou jimi přímo poškozeni.

 

HLAVNĚ NIC NEMĚNIT

Teorie ospravedlňování společenského systému, další ze současných přístupů, navíc upozorňuje, že si řada lidí nepřeje, aby se současná podoba společnosti příliš měnila. Platí to i pro ty, jejichž postavení není právě výhodné. Obecně představa jakékoli změny pro nás může z psychologického hlediska znamenat pocit většího ohrožení než jakákoli současná nespravedlnost, a to i když jsme ti nejchudší, přežívající pouze díky státnímu systému sociálního zabezpečení. Společnost sice příliš nefunguje v náš prospěch, ale alespoň se v ní orientujeme a máme v ní jakéstakés místo. Navíc můžeme mít oprávněnou obavu, že se změnou bychom ztratili i to málo, co nyní máme. Právě přání zachovat současné uspořádání a obava z alternativy může být rozhodujícím důvodem, proč lidé důvěřují mýtům, které posvěcují zásadní společenské nerovnosti. Mnohdy ovšem za cenu toho, že zároveň s ospravedlňujícími mýty přijímají negativní stereotypy o sobě samých.

Lze si povšimnout, že zmíněné psychologické přístupy prodělaly určitý vývoj. Zatímco první uvedená a nejstarší teorie předpokládá u lidí ze znevýhodněných skupin touhu uchovat si pozitivní pohled na sebe sama, byť za cenu odchodu ze skupiny či přelakování vlastní situace do světlejších barev, novější koncepce ukazují, že vše je o trochu složitější. Zásadními obhájci společenských nerovností a nespravedlnosti, negativních stereotypů a předsudků mohou být paradoxně ti, kteří kvůli těmto jevům nejvíce strádají. Ačkoli se takový závěr zdá být na první pohled pesimistický, přináší nám také důležitý vhled, jenž může pomoci některé negativní jevy překonat. Nakonec sama úvaha nad tím, jakým společenským mýtům vlastně věříme a jak moc se do vztahu mezi námi a ostatními promítá sociální kreativita, může posloužit jako dobrý odrazový můstek k uvědomění si dříve neviděných nespravedlností.

 

Autor vyučuje sociální psychologii na FSS MU.

 





 

 

 


autor / Jan Šerek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv