NP č.404 > ReportážNoční směna v nonstopáčiMarta Kolínská

„Ty jdeš pracovat do nonstopu?! To nedělej, mě tam jeden chlap málem znásilnil, naštěstí přiběhl sekuriťák... Vážně, už bych do toho nikdy nešla. To raději mekáč, nebo pojď s námi darovat krev. Za plazmu jsou čtyři stovky, mám už úplně rozpíchaný ruce...“

 

Na novou práci v jednom z pražských nonstop herna barů se netvářil příznivě nikdo z mých blízkých. Pro mne to však paradoxně mohla být šance na trochu klidnější režim. Mohla to být cesta jak zvládat vysokou školu, a přitom být finančně zajištěná.

Získat tu práci nebylo složité. Krátký přijímací pohovor se obešel bez zbytečných formalit jako je průvodní dopis, životopis nebo potravinářský průkaz. Zapsáním do tabulky směn a seznámením s pravidly herny jsem byla prostě přijata. Přijetí se ale obešlo také bez pracovní smlouvy. Náhradou za tuto administrativní mezeru jsem měla být vyplácena hotově na ruku po každé směně. Tato náplast se naneštěstí odloupla zhruba po měsíci, nebo spíše byla stržena suchým oznámením: „Teď budete dostávat peníze po měsíci jako všichni.“ Dále jsem tak mohla žít v čirém napětí, jestli i v dalších měsících dostanu sumu, kterou jsem si také odpracovala.

K podmínkám herny patří striktní režim. Do práce se chodí ve čtvrt na sedm, směny jsou dvanáctihodinové. Za pozdní příchod a jakékoli další nedodržení pracovních podmínek náleží pokuta. Proto když vcházím po pár týdnech zkušeností z prosluněné ulice do ztemnělé herny, jsem tu včas. Třináct poblikávajících automatů, které upoutávají pozornost elektronickými znělkami, je na svém místě. Kromě kolegyně, která právě přepočítává kasu na baru, je herna prázdná. Podle cigaretového popelu na červeném koberci však můžu odhadnout, jak rušná byla ranní směna. A připomenout si, že právě ji jdu nyní střídat.

 

Noční směna začíná

Když Markéta přepočítá zrcadlo, měníme se za barem. Jelikož se zde pracuje s velkými částkami a chybějící peníze nebo zboží nahrazuje barman, začínám penězi cinkat a šustit pro změnu já.

„Máš tu dost velkých bankovek,“ prohodím k Markétě. „Docela jo. Ale moc lidí tu nebylo, jenom ten pár – chtěli pořád měnit peníze. Byla jsem z toho dost nervózní, ale tentokrát to dopadlo dobře. Nic mi nechybí.“ naráží Markéta na svou první směnu, kdy ji vyhmát „měnič“, tedy člověk, který si proměňuje velké peníze za menší tak dlouho, dokud vás nezmate a neodlehčí o nemalou částku.

„Rozměňovali si za litr,“ pokračuje kolegyně. „Říkali, ať jim rozměním šťastný peníze, že se jim narodí dítě. Docela smutný. Pro mě je z morálního hlediska vlastně hrozný, že tu pracuju...,“ vyznává se. Také ona se točí kolem svaté trojice školy, stravy a nájmu. Nad lidmi tu ostatně přemítáme často: „Já to neodsuzuju, ať si zahrajou,“ tvrdí jiná kolegyně, „jsou to jejich peníze a lepší, než kdyby to dali do fetu.“ Neméně často narazíme na ty, kteří drží v rukách pro změnu naše finance. Dříve tu pracovala slečna, ale „byla drzá. Sice měla napracováno, ale provozní jí dali pět set, ať jde.“ Není nám ani jasné, jak to zde chodí s účetnictvím, žádné jsme neviděly. Co jsme však zahlédly, byl některý z vícera dvoudvéřových sportovních vozů, jimiž naši zaměstnavatelé přijíždějí vybírat tržby nebo doplňovat zboží.

 

Přinesu vám klíče

Předtím, než mohu usednout k notebooku a doufat, že nikdo nepřijde, kontroluji pořádek a stavy automatů. Je třeba mít se na pozoru. Stavy, tedy celkové částky, které byly hráčům vyplaceny, se zapisují do archu. Každý typ přístroje přitom funguje jinak a vyžaduje různý postup. Jeden typ může k přístupu do databáze s výhrami potřebovat pouze klíč, jiný čipovou kartu s pinem či jiné kombinace. Čistota strojů se udržuje jejich dezinfikováním po každém hráči.

Doplňuji nápoje v ledničce, když do herny vejde dobře vypadající muž. Nejsem se jistá, zda nezabloudil, jak se to občas stane turistům cestou na diskotéku nebo těm, kteří si hernu zamění za běžný klub. Třicátník vysoké postavy si však na rozdíl ode mne jistý je – usedá k Phoenix Gold, vhazuje mince, prohrává a jde k baru.

„Prosimvás, moh bych si tady vzít něco na účet? Jenom dvě kila. Na někoho tady čekám. Jen dvacet minut, než mi přiveze peníze,“ žádá mne muž. „Co když vám ale nikdo nic nepřiveze?“ ptám se ho. „Ale přiveze, tu na něj čekám snad!“ zaútočí a znovu ujišťuje: „Víte co, mezitim bych si zahrál. Klidně vám přinesu klíče od auta, všechno. Ale tak jenom kilečko. Víte co, mně se stala taková věc, že jsem to poslední propinkal nějak rychle...“

Muž už odchází, ale po chvíli se vrací s kamarádem a v duetu znovu přesvědčují: „Nepučila byste nám pětikilo na účet? Čekáme tady na peníze, tak bychom si mezitím zamačkali.“ Odmítám, i když na bar položí klíče od auta, peněženku s papíry i občanským průkazem.

 

Presso a pepř

Ve chvílích klidu se pokouším učit, ale nemohu se soustředit. Plazmová obrazovka na baru musí být pořád zapnutá na hudební stanici, na minimální hlasitost dvacet. Myšlenky přetrhávají třeštivé hitovky, opakující se čtyřikrát do hodiny. Nemohu se dočkat půlnoci, kdy se herna zamyká. Vstup je pak pouze na zvonek, a tak mohu zvuk televize vypínat.

„Dobrý den,“ zdravím již podruhé snědšího muže, až potom promluví: „Já Bulgar – já hledat club – na mladý holky – sex.“ Když vidí, že nepochodí, brzy je venku. V herně jsou domácí pravidelní hráči. „Můžu dva tisíce?“ chce jeden vyplatit výhru. „Dejte mi to v drobnejch, ve dvoustovkách, stovkách,“ instruuje mě.

Po úklidu a druhém energy drinku vpouštím bzučákem dovnitř tři mladíky. Okamžitě se mi rozbuší srdce a začnu být mírně roztěkaná. Atmosféra, kterou vnesli z deštivé noci, mi rozbliká v hlavě výstražnou kontrolku. „Slečno! Dáte nám něco k pití? Máte to tady zdarma, ne? – Já si dám presso. Co ty si dáš?“ ptá se jeden z nich už ke svému kolegovi. „Máte džuuus?“ ptá se roztekle jeho drogově omámený druh. Vybírá si jahodový. Pánové zatím nehrají. Nápoje bych jim správně neměla nosit, ale nemám chuť se hádat. Zatímco je připravuji, mladík, který si poručil presso, kontroluje všechny kamery. V zadní části jsou dvě, v přední také. Když se do nich podívá, zatrne mi, mám pocit, jakoby mne skrze ně přes monitor sledoval.

Sedí v temné zadní části, povídají si tlumeně. Kamerový detektiv ukazuje k baru a gestikuluje. Jsem nervózní, mám pocit, že řeší zabezpečení herny. Něco si domlouvají. Presso pán přichází na bar, tváří se tak křečovitě nenuceně, až je mi trapně za něj. Snaží se mě zabavit, mezitím se dva muži vzadu uchylují do jediného místa, kam kamery nevidí. Pan Jahoda je zcela v zákrytu, pro jistotu cloněn třetím mužem. Sleduji dění na obrazovce a poprvé si do kapsy vsouvám pepřový sprej. Vyruším-li je od páčení automatu, pan Clona mě nejspíš odvelí do sladkého bezvědomí a ničemu nepomohu – tak raději vyčkávám.

Po rozdělení drog na barové židli a prostřídání se mladíků na toaletě stále nemohu nechat bar bez dozoru. Po několika hodinách se z toho stává otázka ostudy – i já bych potřebovala na záchod. Nakonec musím odejít a při návratu zažívám nejhorší část směny. Držím kliku od toalet, ale váhám, zda stlačit. V hlavě mi bují divoké scénáře. Bojím se, že otevřít nepůjde a zjistím, že jsem zatarasená. Nebo se pokusím jít ven a budu zatlačena zpátky. „Ty jdeš pracovat do non-stopáče?!“ vybavují se mi slova kamarádky.

Půl hodiny poté, co jsem skupinu pod záminkou inventury šetrně požádala o odchod, se objevuje Markéta. „Ahoj, pojď rovnou za bar počítat kasu,“ popoháním ji. „Dobrý, sedí. Vyspi se, dobrou.“ „Jdu do školy.“ Venku je teplo a s rozedněním není po nočním dešti ani stopy.

 

 

Ráj hazardu

V České republice, přezdívané někdy „Hazardistán“, kvete výnosný byznys. Na osobu máme nejvíc hracích přístrojů na světě, v roce 2010 se v nich protočilo 126 miliard korun.

Zisky hazardních firem jsou tím větší, že z nich od 90. let nemusejí platit daně. Požadované odvody na veřejně prospěšné účely se staly příležitostí pro naplnění vlastních kapes. Vláda schválila letos v srpnu nový loterijní zákon. Ale kritici tvrdí, že „boj“ s hazardem je jen fingovaný – a ten z něj vyjde leda zocelen.

Na odvrácené straně zisků (31,5 mld. v roce 2010) stojí několik tisíc závislých hráčů, z nichž každý rok zhruba 600 spáchá sebevraždu. Leckdy rasově podkreslený obraz sociálních trosek zkresluje problém v jeho šíři. Je samozřejmě rozdíl, zda člověk závisí na nastaveních stroje, anebo je již konstruktérem hry. Je také rozdíl, jestli ztrácí peníze v automatu ve volném čase, anebo v pracovní době spekuluje s cizími za účelem jistého zisku. Rizika jsou rozdělena nerovně. Avšak „gamble“ proniká napříč společností – je jednotou jejích protikladů. 

 


autor / Marta Kolínská VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv