NP č.379 > Kultura | DivadloTřikrát o válceMarta Harasimowicz

Inscenace monumentálního protiválečného díla zkoumá ničivou sílu médií a diskurzu ve světě těsně před zkázou lidstva.

 

Pražské Divadlo Komedie do své (podle současných zpráv) předposlední sezóny, která je věnovaná Rakousku a rakouské dramatice, zařadilo pozoruhodný pokus. Hru Poslední chvíle lidstva její autor, dramatik, básník a novinář Karl Kraus vymezil jako neinscenovatelnou v pozemských podmínkách a za života důsledně odmítal veškeré návrhy její divadelní adaptace („Provozování tohoto dramatu, jehož rozsah by… vyplnil asi deset večerů, je vyhrazeno divadlu na Marsu. Návštěvníci divadel z tohoto světa by to nevydrželi.“). Text dramatu skutečně tvoří knihu vzácně vídaných rozměrů: skládá se z pěti dějství, rozdělených do dvou set devatenácti scén (zamýšlených pro různé kulisy), v nichž účinkuje na pět set postav. Dramaturgům Pražského komorního divadla Viktorii Knotkové a Vojtěchu Bártovi se ovšem podařilo hru patřičně osekat a vtěsnat do tří středně dlouhých částí, z nichž si každou vzal na starost jiný režisér.

 

JAK SE CÍTÍTE?

Kraus pojal své dílo jako ironicky tragickou fresku, která sleduje život a proměny rakouské společnosti v době první světové války – od jejího vyhlášení až k apokalyptickému vyústění (v originále je jím skutečná záhuba lidstva následkem zásahu z vesmíru). Drama komponoval převážně z autentických novinových článků, projevů a výpovědí, a umístil do něj několik skutečných postav (mimo jiné jedinou ženskou válečnou zpravodajku té doby, Alici Schalekovou, která je pro inscenaci v Komedii stěžejní postavou).

Pražská dramatizace je o něco méně epická a místo detailního popisu dobového dění pracuje spíše se symboly a náznaky. Ze stovek postav Krausova dramatu jich zde zbylo jen sedm: Reportérka, Skeptik, Vlastenec, Kaplan, Voják, Politik, Herečka. Představují jakési zobecněné typy postojů vůči válce. Jak je to v Komedii zvykem, představení se odehrává v moderní a minimalistické výbavě. Jedinou „dekorací“ je zde dlouhé, dřevěné molo, které nad hledištěm přechází v šikmou plochu.

První část představení, režírovaná Katharinou Schmitt, navazuje na Krausovu kritiku žurnalistiky a inspiruje se filmy Leni Riefenstahlové a estetikou totalitní propagandy. Pojednává o začátku války a za hlavní téma si bere manipulativnost médií. Druhá část, v režii Thomase Zielinského, je pojatá v duchu kabaretu. Soustřeďuje se na tupé nadšení veřejnosti pro konflikt a falešný patos nacionalismu. Třetí část, jíž zpracoval Alexander Riemenschneider, plní funkci jakéhosi epilogu, v němž mezi opakujícími se děkovačkami a anaforickou otázkou „Jak se cítíte?“ vidíme vítěze, vynesené na piedestal, a podvedené poražené. Z úst Skeptika zde také zazní konečné prokletí lidstva, které ovšem (jinak než v Krausově originále) má spíše mravoučný než apokalyptický význam.

 

ZBRANĚ A DISKURZ

Koncepce inscenace – propojení tří rozdílných scénických interpretací textu – může leckterému divákovi nahnat strach. Výsledek je ale překvapivě dobrý: jednotlivé části jsou sice značně esteticky odlišné, nepůsobí ovšem nijak nekonzistentním dojmem. Rozhodně potěší vynikající herectví, především Reportérka letošní držitelky Ceny Alfréda Radoka Ivany Uhlířové a Politik hostujícího Marka Daniela.

Představení se dobře sleduje a je (i přes svou délku) lehce stravitelné. Jenže někdy až moc lehce. Hlavním tématem pražské adaptace Posledních chvílí se stává jakási kritika válečného diskurzu, v jehož rámci vyčnívá hodnocení negativního vlivu médií na způsob vnímání války. Bezpochyby je to zajímavá myšlenka (i když se těžko zbavíme dojmu, že tvůrci inscenace ani toto téma nevyčerpali), v jejím stínu se ale poněkud ztrácí komplexnější reflexe společnosti, na níž se Krausovo dílo zakládá. Dá se tedy říci, že představení do jisté míry propáslo šanci být opravdu zajímavým a působivým kritickým hlasem.

 

Karl Kraus: Poslední chvíle lidstva, premiéra 22. dubna 2011 Divadlo Komedie

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Bezdomovcem v zemi samurajů / Tomáš Havlín > NP č.379 > Rozhovor Předtím, než se šla Kajoko Jakuwa podívat na stávku odborářů, sešli jsme se k rozhovoru v jedné pražské kavárně. Má bezdomovec duši? A může být samuraj?   číst dále No limit / Raveboy > NP č.379 > Dějiny přítomnosti Přiznejte se! Kde jste poprvé zaslechli rapování, monotónní elektrorytmus nebo snad dokonce výrazy „techno“, „house“ či „extáze“? Pokud jste v osmdesátých letech nepřijímali západoevropské vysílání, museli jste se s těmito fenomény setkat v hudebních skladbách, které rozvibrovávaly hitparády na počátku devadesátých let a pro něž se následně ujal výraz „eurodance“.   číst dále O mostech mezi hudbou a lidmi / Markéta Vinkelhoferová, Jaroslav Fiala > NP č.379 > Téma čísla Spojení hudby a nejmodernějších technologií může vyústit do vzniku pozoruhodných nástrojů, léčby těžkých nemocí i poznávání sebe sama. Americký skladatel Tod Machover se o to pokouší už řadu let v sepjetí s vírou v lidskou tvořivost a změnu k lepšímu.   číst dále Růžová svoboda / Jan Stern > NP č.379 > Fejeton Tak do Prahy zase přivezli to umělecké veledílo, ten růžovej tank, symbol to svobody. Vždycky jsem byl jeho fanouškem, ba jsem fanouškem samotného principu. Želbohu, ten princip je nemístně potlačován.   číst dále
celý archiv