Baťa byl rehabilitován! Konečně se podařilo zlomit další z pozůstatků zvůle komunistického režimu a jeho soudů, které odsoudily Jana Antonína Baťu za poškozování Československa během druhé světové války, což se obecně vykládalo jako kolaborace s nacismem. Soud s nevlastním batrem a zároveň dědicem Tomáše Bati sice proběhl již v roce 1947, ale to už byla cesta ke zlu nastoupena a soudy vynášely rozsudky na zadání vedoucích kádrů KSČ či snad přímo Moskvy. Teď jsme tedy o kousek dále ve vyrovnávání se s naší historií.
Alespoň tak někteří autoři interpretovali výnos soudu z roku 2007, který zrušil původní rozhodnutí Národního soudu o vině Jana Bati. Zbavit Baťu nálepky kolaboranta mělo podle některých iniciátorů obnoveného soudního procesu mimo jiné to, že se podařilo shromáždit fakta o vlasteneckém jednání majitele obuvnického impéria a v neposlední řadě o záchraně židovských zaměstnanců zlínského podniku před nacistickou perzekucí.
Podobná slova se začala objevovat už před procesem, po něm se však stala poměrně běžnou součástí Baťových biografií. Sám Jan Baťa se ve svých pamětech pochlubil záchranou nejméně čtrnácti set židovských rodin. Pozdější autoři byli už trochu skromnější, ale i přes to se lze dodnes dočíst o obdivuhodných tří či čtyř stech zachráněných rodinách. Korunu „Spravedlivého mezi národy“, tedy titul, který udílí izraelský památník holocaustu Jad Vašem spolu s izraelským nejvyšším soudem, se před pár dny Baťovi pokusil nasadit redaktor MF Dnes Jan Gazdík v článku J. A. Baťa zachránil stovky českých Židů, navzdory verdiktu soudu je „zrádce“(MF Dnes 12.11.2010).
ZÁCHRANA, KTERÁ SE VYPLATÍ
Dovolíme si náš článek částečně vypointovat již na počátku. Jan Antonín Baťa nezachránil stovky židů. Během výzkumu, na kterém jsme pracovali poslední dva roky a který se mimo jiné týkal právě politiky baťovského koncernu vůči židovským zaměstnancům, se žádná teze o záchraně nepotvrdila. Dokumenty o rozhodnutí Bati, případně někoho dalšího z vedení podniku, které by mělo vést k hromadné záchraně zaměstnanců, jež se ocitli v nebezpečí, prostě neexistují.
Jistě, někteří lidé z baťovských podniků skutečně odcházeli do zahraničí. Šlo o takzvané „řízené přesuny“, jev, který dnes stojí v pozadí oné „záchrany židů“, ale který je třeba chápat ve velmi odlišném kontextu. Ve skutečnosti totiž šlo o ekonomickou strategii koncernu, jenž se od 30. let pokoušel ovládnout světovou produkci bot a některých dalších druhů zboží, a proto vytvářel celou průmyslovou a obchodní síť. Pro tyto účely „vyvážel“ část svého personálu, strojů a know-how do zemí všech kontinentů.
Řízenými přesuny odešli také někteří zaměstnanci, kteří by se později pravděpodobně stali oběťmi rasových zákonů. Z celkového počtu asi jednoho tisíce „vyvezených“ jich byla jen malá část, nicméně zde byli. Když ale celou záležitost studujeme do hloubky, zjišťujeme, že vedení koncernu jednalo zcela pragmaticky a v návaznosti na svůj celkový, ekonomický způsob myšlení. Tento způsob byl v první řadě ovládán kalkulací dosažitelného profitu a jeho úkol spočíval v technickém odstranění všech „iracionálních“ prvků, jež by mohly brzdit precizní chod podnikové mašinérie.
Jednoduše řečeno, odcházeli pouze ti, kteří byli použitelní, tj. kvalifikovaní a hodící se v prvé řadě jako obchodní zástupci baťovské sítě Kotva. Naopak ti méně kvalifikovaní zůstávali doma a většinou brzy přišli o práci. Někteří kvůli svému původu – víme o případech, kdy se podnik zbavoval už během II. republiky zaměstnanců, jenž se stali pro své židovství „nepohodlnými“ – jiní spolu s ostatními zaměstnanci, kterým zaměstnavatel mohl při tehdejších zákonech a díky charakteru baťovského podnikání dát výpověď v podstatě kdykoliv a na základě víceméně jakéhokoliv odůvodnění.
Na podzim roku 1939 pak došlo v koncernu k jakémusi „odžidovštění“. Vlna propouštěných, kteří byli označeni rasovým zákonodárstvím jako židé, už sice mohla reagovat na první protektorátní normy týkající se pracovního práva, ale zdá se, že probíhala bez jednoznačné nutnosti či nátlaku zvenčí. Firma, která hledala konsensus s nacistickou správou, patrně vycházela z očekávání dalších zákonů a rozhodla se jednat s předstihem tak, aby zabránila možným komplikacím. Tímto způsobem konečně postupovala například při obsluze, či spíše neobsluhování „židovských zákazníků“ či při snaze zapojit se do obchodu s „arizovaným“ zbožím.
SELEKTIVNÍ PAMĚŤ
Bylo by nedorozuměním vyvodit z výše napsaných řádků, že baťovský podnik byl ovládán antisemity. Z pohledu ekonomické racionality jsou totiž antisemitismus, potažmo rasismus nebo nacionalismus na straně jedné, stejně jako filosemitismus, socialismus nebo obecný humanismus na straně druhé, pouze výrazem iracionálních lidských potřeb či hodnot, jimž školený manažer dokáže porozumět jen do té míry, pokud je dovede uspokojit svou racionalizovanou výrobou.
Hledáme-li proto prameny, které mají potvrdit Baťovu „záchrannou akci“, můžeme se opřít jen o několik málo svědectví, které byly sepsány desítky let poté, kdy měla tato akce proběhnout, a z nichž nelze odvodit nic než to, že se někteří ze zaměstnanců cítili zavázáni svému dřívějšímu chlebodárci. Tito pamětníci byli patrně ohromeni historií holocaustu, která se v té době (60. léta) začínala psát a která představovala silnou motivací k poděkování za pomoc, ať už měla v praxi jakékoli pozadí. Slova díků ovšem mohli vzdát pouze oni „použitelní“, které chtěl koncern o více než dvě desetiletí dříve uplatnit v zahraničních filiálkách. Těch ovšem byla po okupaci země nacisty jen menšina. Tato menšina navíc dokazuje, že koncernové vedení mělo možnosti, jak dostat své ohrožené zaměstnance za hranice, a to i po vypuknutí války, kdy se většina cest pro emigraci uzavírala. Podnikový management tuto cestu do bezpečí nicméně umožnil jen části ohrožených zaměstnanců a jak bylo řečeno, díky velmi odlišným motivacím, než by dnes někteří Baťovi a dalším reprezentantům podniku rádi připsali.
Naproti tomu paměť baťovských zaměstnanců, kteří byli ohroženi rasovými zákony, ale pro přesun do zahraničí byli z pohledu firmy „nepoužitelní“, zatím zůstávala zcela mimo náš dosah. Dnes se oživuje již obtížně. Jednak někteří pamětníci, kteří zůstali v protektorátu, po svém propuštění z baťovských továren zahynuli v nacistických koncentračních táborech a plynových komorách. Ti co přežili, se po válce zase nikdy nedostali do hledáčku historiků a zároveň neměli důvod psát místopřísežné výpovědi a dobrozdání ve prospěch bývalého majitele koncernu, jako jejich dřívější kolegové v zahraničí. Naštěstí stále existují alespoň prameny o propuštěných zaměstnancích postižených racionalitou koncernu orientovaného na výkon a největší možný zisk, tedy racionalitou, která byla (nejen) tímto podnikem uplatňována (nejen) na území protektorátu a (nejen) během celé války.
HRDINA KAPITALISMU, HRDINA NÁRODA
Skutečná pointa se skrývá, jak to má být, až v závěru. Pod nedoloženými slovy o zachráněných židech je nutné vidět praxi, která pomáhá na svět národním hrdinům. A proč má dnes být šéf světového obuvnického koncernu naším vzorem?
Pokud analyzujeme vznikající kult Jana Antonína Bati, nacházíme vedle sebe dvě jeho důležité složky vycházející ze dvou odlišných vzorů. Prvním je nacionalismus a národní identita, druhým kapitalismus a vzor úspěšného podnikatele. Oba se spojují ve směsi, která chce vypadat jako přirozené splynutí dvou různorodých prvků: národní hrdina a úspěšný podnikatel, vlastenec a světový obuvník, stoupenec benešovského exilu a stavitel továrních komplexů.
Role zachránce židů přitom funguje jako svorka. Jednak se dobře hodí do představivosti české národní identity, která sebe sama ráda vidí naplňovat jakýsi humanistický odkaz svých otců zakladatelů, jednak se ale úspěšně napasovala i do jazyka kapitalismu a neomezeného podnikání za účelem největšího dosažitelného zisku, které prý může mít svou „lidskou tvář“, projevující se v chování vůči zaměstnancům. Jistě, „lidskou tvář“ mít může, ale je k tomu zapotřebí řádné dávky mytologie a fungující infrastruktury hrdinství v podobě knih, článků a vědeckých konferencí s odpovídajícím obsahem. Právě tuto druhou polohu dnes pokládáme za aktuální.
Legitimizace dnešního kapitalismu pomocí batismu přitom není docela nahodilá. V baťovském a dnešním podnikání se ukazují důležité paralely – marginalizace pracovního práva, růst růstu, absolutní „ekonomická racionalizace“, sociální kontrola zaměstnanců, nároky na jejich mobilitu, vysoká fluktuace atp. I tato praxe kapitalismu, která především vyžaduje ustavičný pohyb a omezuje záruky a jistoty, potřebuje mít své vzory a hrdiny.
A nakonec, abychom zase trochu sklouzli na zem, je tu otázka zcela mimomorálního vyrovnávání se s historií. České soudy sice zatím s odvoláním na daný právní systém odmítly nároky dědiců na hmotné odškodnění za znárodněné miliardové majetky, ale kdo ví, třeba po důsledném vybudování kultu změní názor i zákonodárci a soudci. Pokud existuje odpovídající politická objednávka, není nic lehčího než příslušné zákony trochu předělat. Jak posuzovat morální vinu a zodpovědnost za podnikání, které mimo jiné využívalo nucenou práci židů, podílelo se na obchodech s arizovaným majetkem a prosperovalo díky válečným zakázkám německé armády? Tuto otázku zde záměrně necháváme otevřenou a klademe ji mimo jiné dědicům, kteří se snaží o restituce majetků či odškodnění. Přemýšlet o odškodnění za podniky zatížené touto historií a nezamyslet se i nad těmito etickými problémy je, jak se domníváme, nemožné.
Autoři jsou historici. Působí na filozofických fakultách Masarykovy univerzity v Brně a Univerzity Karlovy v Praze. Věnují se výzkumu baťovského koncernu ve 30. a 40. letech 20. století.
