NP č.361 > Téma číslaŠkopková, Krteček a spol.Jan Stern

Kalnými vodami novinařiny proplouvám již přes deset let. Zase tolik dobrodružství, jak si někdo myslí, tato profese nenabízí. Ale jednu výhodu má: Potkáte spoustu lidí. Někteří jsou známí, někteří dokonce zajímaví. A někteří psali dějiny české populární kultury.

 

S autorem legendárního Krtečka, malířem Zdenkěm Milerem, jsem se sešel u něj doma. Je to muž křehký, který má v sobě jakousi starosvětskou měkkost, díky níž dokáže oslovit dětskou duši. Bavili jsme se mimo jiné o zrodu legendární figurky a Zdeněk Miler se vrátil do roku 1948, kdy pod Jiřím Trnkou samostatně udělal film O milionáři, který ukradl slunce. Ten mu vynesl cenu v Benátkách a díky ní mohl dále tvořit: „Přišel ke mně dramaturg studia a povídá: heleďte, já tady mám jednu takovou povídku, jmenuje se to O plátěné košilce, nechtěl byste ji natočit?“

Malíř přiznával, že nabídka se mu nelíbila. Příběh O plátěné košilce pojednával o tom, co všechno se musí udělat, aby se vyrobilo plátno a pro děti mu přišel příliš suchý: „Byly tam samé stroje. Věděl jsem, že to budu muset předělat. Říkal jsem si, že do toho budu muset dát nějakou figurku,“ vyprávěl.

Hledání nebylo snadné: vyberte si, když všechna zvířátka už obsadil Disney. „Lámal jsem si s tím hlavu. Týden pryč, druhý týden, třetí týden... Bylo jasné, že to nemohu protahovat donekonečna. Jednoho dne jsem si řekl: teď se půjdu projít do lesa, a když mě nic nenapadne, tak se toho námětu vzdám. Až když jsem se vracel domů, stále bez nápadu, jsem zakopl a upadl. O krtinu.“

Nápad s krtkem byl na světě, ale finální tvar stál ještě mnoho času: „Krtek je vlastně taková myš. Nemá uši, nemá nic, akorát ten čumák. Než jsem vymyslel figurku použitelnou pro film, mořil jsem se s ním ještě týdny.“

 

Kája Saudek, otec českého komiksu a další klasik pop-kultury, byl povahově bezpochyby protipólem Zdeňka Milera. Autor slavných kreslených seriálů jako byl Lips Tullian v Mladém světě, byl rozervaným mužem, z něhož byla cítit jakási hlubinná bolest. A nejen ona - autorizace našeho rozhovoru prakticky nemohla proběhnout, neboť Kája byl indisponován kvůli alkoholu. Ale rozhovor s ním byl nesmírně zajímavý. Mluvil bez vytáček a s bonmoty připomínajícími jeho bratra, fotografa Jana („Horší slovo než umělec je jen umělkyně“). Z mnoha jeho promluv byla znát určitá ironizovaná, přesto nostalgie: „Dřív jsem se měl lépe. Ne kvůli komunismu. Ale kvůli tomu hladu, po něčem jiném. Kvůli frontám, které se stávaly na detektivky, kvůli všelijakým maratónům u vypůjčeného videa, kde se lidi až do rána dívali na blbiny, které by dnes znuděně vypnuli.“

Hovořil i o mladších tvůrcích. O Štěpánovi Marešovi, autorovi Zeleného Raoula v Reflexu, třeba říkal: „Znám ho od mala. Kdysi se hlásil k tomu, že je můj žák. Dnes o tom spíš mlčí, ale vede si dobře.“

 

V jednom z pražských klubů jsem jednoho dne stanul tváří v tvář jiné mytické postavě českého popkulturního nebe, staré Škopkové z Hoštické trilogie i Heduš z nesmrtelných Homolků, herečce Heleně Růžičkové. Už to dávno nebyla ta hřmotná žena-tornádo, z níž tryská energie. Ke konci života působila spíš křehce, chvílemi vyhasle. Ale stále chtěla hrát. Stěžovala si, že se dnes prakticky netočí veselohry. „Je velká škoda, že se už nemůže natočit třeba pokračování Homolků. Na základě toho, jak jsou dneska drahý byty, by si ti kluci přivedli domů nevěsty a začal by kočičinec,“ představovala si tehdy. Za rok už ovšem nebyla mezi živými.

 

I se Zdeňkem Troškou, režisérem zmíněné kultovní série Slunce, seno..., jsem měl tu čest mluvit. Byl hodně nazlobený na české filmové kritiky, měl chuť se s nimi vypořádat a zamýšlel se nad vztahem umění a popkultury. „Dvacet let na mě nenechali nit suchou, ale ukazuje se pravý opak toho, co psali. Moje filmy u lidí přežívají,“ hájil se s odvoláním na poslední reprízu Slunce, seno a pár facek. V televizi ji sledovalo přes dva a půl milionu diváků. „Film, který běží po stopadesáté, který znají všichni zpaměti, mají ho na videu,“ vypočítával režisér.

Svou sílu spatřoval Troška ve schopnostech zdatného vypravěče. „Ono napsat film, který má začátek, prostředek a konec, je vůbec to nejtěžší,“ zdůrazňoval. „Spousta lidí to neumí, a proto to maskuje různými experimenty. Kde jsou dneska všechny ty oceňované průniky do existencialismu? Kdo si dneska vzpomene na Juráčkův Případ pro začínajícího kata? Proč se lidé vracejí k filmům s Gollovou, Novým, Nedošínskou? ... Filmař by měl člověka očistit, podržet, pozvednout a ne ho ubíjet svým uměním.“

 

Z herecké sestavy prvního a také jediného povedeného českého sitcomu Taková normální rodinka už jsem se mohl sejít s málokým. Jana Štěpánková, představitelka Pavly, patřila k těm několika posledním výjimkám. Zdála se mi trochu otřesená. Jednak z nedávné smrti manžela, režiséra Jaroslava Dudka, jednak ze způsobu, jakým se musela po sporu s Jiřím Menzelem rozloučit s Vinohradským divadlem. Ale na seriál vzpomínala s láskou. „Předlohu původně napsala Fan Vavřincová jako mikrokomedii. Měla takový ohlas, že si lidé doslova vynutili pokračování. A pak zase a zase. Teprve diváci si z Rodinky udělali seriál. Jenže potom začaly tlaky, že by ti raubíři měli chodit do pionýra a podobně. Fan Vavřincová odmítla psát tímto způsobem, tak to zakousli s tím, že je to buržoazní zábava.“

 

Také Haně Maciuchové přinesly nesmrtelnost role v seriálových klenotech české popkultury. Ztělesnila hned dvě: jako Anče zazářila v Krkonošských pohádkách a jako žena primáře Blažeje zvedala tlak českému diváctvu v Nemocnici na kraji města. Překvapila mne jistými sympatiemi, jež vyjádřila své záporácké nemocniční postavě. „Když milujete svého muže, jste ctižádostivá, žijete na malém městě a najednou se všechno obrátí, ten pád z výsluní musí být hrozný. Každá zrada decimuje sebevědomí, člověk znejistí, leze z kůže, stane se opravdu postiženým. Myslím, že podobnými zkušenostmi jako Blažejová prochází každá druhá žena v různých úsecích svého života, sebe nevyjímám.“

 

Vyzpovídal jsem i hvězdy svého dětství, Stanislava Hložka a Petra Kotvalda, jejichž Holky z naší školky jsou a asi navždy zůstanou nejprodávanější popovou písní české historie. Standa Hložek vzpomínal, jak se LP Holek prodalo milion kusů, či jak jim odpadl koncert v Ostravě, tak zavolali do Olomouce, kde během několika hodin vyprodali dva zimní stadiony. Nad slávou dnešních hvězd, které dostávají zlatou desku pomalu už i za to, že si ji koupí širší rodina, se jen usmíval. Petr Kotvald ovšem vysvětlil, proč se slavná dvojice neodhodlala k připravovanému comebacku. „Trochu jsem z toho vycouval. Najednou jsem měl stejný pocit jako před lety. Moje snaha do projektu přivést lidi, kteří to dělají nově, zase skončila u Vágnera a jeho studia. A já vím, že tudy už cesta nevede.“

 

S autorem celosvětově nejslavnější české moderní písně Škoda lásky, hudebním skladatelem Jaromírem Vejvodou, jsem se samozřejmě sejít nemohl. Ale jeho syn Josef mi o zrodu šlágru všech šlágrů řekl: „Táta byl zrovna na vojně, když mu jeho otec zavolal a řekl, že končí s kapelou, a aby ji převzal. Ale nechtěl hrát úplně to samé co děda. Tak sedl a napsal z voleje Škoda lásky. A bác ho. Hit století.“ Skladatel prý tehdy považoval za samozřejmé, že když polku napsal, může ji hrát jen on sám se svou kapelou. „To ukazuje, jak v té době ještě vůbec neznal základní pravidla hudební branže. Vůbec nevěděl, co je to autorské právo,“ vysvětloval jeho syn a dodával: „Popravdě řečeno, tohle nenastudoval do smrti, a i proto mu utekla spousta peněz. Jeho těšilo, že Škoda lásky se zpívá po celém světě a o nějakých tantiémách prostě neuvažoval.“

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv