NP č.357 > ReferátMuslimka jak ze žurnáluMarta Harasimowicz

I v kultuře, ve které způsob oblékání určují náboženské předpisy, existuje prostor pro různorodost. Varování: tento text podporuje multikulturalitu a estetickou diverzitu.

 

Jak vypadá muslimka? Když položíte tuto otázku náhodně vybrané skupině Evropanů, odpovědi mohou být různé. Některé budou možná odkazovat k pohádkovým obrázkům svůdných orientálních princezen, zahalených do bohatě zdobených látek. Asi častěji však bude první asociací se slovem „muslimka“ postava Saudky, Afghánky, Íránky, jak ji známe ze šotů televizního zpravodajství: zotročená bytost, kráčející vždy pár kroků za manželem. A skrytá do tmavých, pytlovitých šatů, zpod nichž sotva vykukují nešťastné oči.

 

ABY BYLY POZNÁNY A NEBYLY URÁŽENY

Jak píše palestinsko-americká antropoložka Lila Abu-Lughod, tento zakořeněný stereotyp muslimky způsobuje mnohé problémy: jednak posiluje konfrontační představy o civilizačních rozdílech mezi Západem a světem islámu, jednak znejasňuje samotnou problematiku zahalování a také „znemožňuje uznání, že ženy v muslimském světě či na Blízkém východě inklinují k rozmanitým životním stylům – v souvislosti s místem a dobou, třídním původem a lokálními zvyky“. A skutečně stačí prohlednout pár fotogalerií z cest do muslimských zemí, abychom zjistili nejen to, že se způsoby oblékání muslimek v jednotlivých oblastech od sebe mnohdy významně liší, ale také, že marakešské, káhirské, istanbulské (ba i teheránské) ulice v módní pestrosti často příliš nezaostávají za ulicemi západních měst.

Ohledně pravidel zahalování, pro něž se v islámském náboženské tradici používá zastřešující termín „hidžáb“ (doslova tohle slovo znamená „clona“, „závěs“ – současně se jím ale běžně označuje i šatek na vlasy), neexistuje u muslimů shoda. Za hlavní zdroj předpisu se považují především dva následující úryvky z Koránu: „A řekni věřícím ženám, aby cudně klopily zrak a střežily svá pohlaví a nedávaly na odiv své ozdoby kromě těch, jež jsou viditelné. A nechť spustí závoje své na ňadra svá.“ (súra 24. – Světlo, verš 31.) a „Proroku, řekni manželkám svým, dcerám svým i věřícím ženám, aby přitahovaly k sobě své závoje! A toto bude nejvhodnější k tomu, aby byly poznány a nebyly uráženy.“ (súra 33. – Spojenci, verš 59.). Mnozí teologové ovšem k otázce hidžábu vážou i několik dalších, méně jednoznačných veršů. Zároveň se berou v potaz i některé úryvky z tzv. hadísů (nekanonických výpovědí o činech a skutcích Muhammada) – v jejich výkladech se jednotlivé školy náboženského práva často liší.

Obecně převažuje názor, že by věřící žena měla na veřejnosti zahalovat všechny části těla kromě obličeje a dlaní – pouze nejkonzervativnější, hanbalitská právní škola považuje za povinné i zakryvání obličeje (ostatní tři nejznámější školy se ovšem shodnou na tom, že zahalování obličeje je mustahabb – „doporučeno“). Dále existuje poměrně velké množství nuancí. V některých ultrakonzervativních prostředích je vedle zahalování postavy i obličeje, běžnou praxí také zakrývání dlaní rukavicemi, spornou otázkou bývá, jestli lze za cudnou považovat obuv odkrývající prsty nebo jestli je nutné oblečení doplňovat i svrchním oděvem (pláštěm, kabátem, čádorem aj.).

Současně se vzestupem islámského feminismu – myšlenkového proudu usilujícího o teologickou feministickou reinterpretaci náboženské tradice, se objevují i názory, které sahají po hlubším rozboru otázky hidžábu a zpochybňují samotné koranické základy tohoto předpisu. Někteří moderní badatelé podotýkají, že Korán sice nařizuje věřícím cudný způsob oblékání a chování, neobsahuje ale žádná doslovná doporučení. Proto znalci připouštějí volnější uchopení pravidla – je totiž jasné, že se kulturní normy určující, co je cudné a skromné, v jednotlivých prostředích a oblastech liší. Podle egyptské feministky Leily Ahmed nelze zahalování vlasů ztotožňovat s islámem už jen proto, že v Arábii tato praxe existovala (byť omezená na konkrétní sociální skupiny) už dlouho před Muhammadem. Ahmed zdůrazňuje i to, že se Korán zmiňuje o závoji pouze v souvislosti s Prorokovými manželkami, jimž se měla tímto způsobem zajistit nedotknutelnost. Proto se (stejně jako spisovatel Reza Aslan) domnívá, že se zahalování stalo u muslimek zvykem až po Muhammadově smrti – a to v důsledku mimořádné úcty, které se v komunitě těšily „Matky věřících“. Marocká badatelka Asma Lamrabet se naopak hidžábu zastává, zároveň však podotýká, že smyslem koranického předpisu není nařízení závoje, nýbrž jeho doporučení a že nošení či odložení šátku by mělo vyplývat ze suverénního rozhodnutí každé muslimky.

 

ARABKY V ČÁDORECH

Ať už se náboženská tradice dívá na otázku zahalování jakkoli, není sporu o tom, že se islámský závoj v poslední době stal také politickým symbolem, používaným jak samotnými muslimkami (jakožto nástroj viditelného vymezení se vůči západní kultuře), tak odpůrci islámu, kteří v něm vidí důkaz nedemokratičnosti tohoto náboženství a znamení útlaku žen. V konfrontaci s islamofobními výjevy mnohdy zaráží, jak málo toho „kritici multikulturality“ o samotném závoji vědí. Běžně se například setkáme s používáním termínu „burka“ pro jakýkoli typ ženského islámského oděvu nebo se strašením vidinou ulic plných „Arabek v čádorech“. Pojďme si tedy ujasnit základní pojmy.

Pod slovem burka se chápe neprůsvitná pokrývka hlavy, zahalující celou hlavu i s obličejem, včetně očí. Takzvaná „plná“ neboli afghánská burka zakrývá celou postavu a na místě očí má síťku umožňující vidění. Navzdory některým vyhroceným představám není burka v islámském světě příliš populární: nosí ji kromě Afghánek jen některé Pakistánky, Bengálky a Indky. I čádor je lokální záležitostí, tentokrát perskou. Ve své klasické podobě (existují už totiž moderní, poněkud praktičtější modifikace) je velkým kusem látky ve tvaru půlkruhu, který na sobě žena přidržuje rukou nebo zuby. Odhaluje obličej, zakrývá ale zbytek ženiny postavy. Nejkorektnějším a nejčastěji používaným termínem pro roušku zahalující tvář je „nikáb“. Ten má po celém muslimském světě mnoho tvarů a střihů: v zemích Arabského poloostrova jsou nejpopulárnější nikáby vázané na čele nebo pod očima (někdy je k nim připevněn i závoj na hlavu), ovšem například v Maroku se setkáme spíše s rouškou, která zakrývá pouze ženina ústa.

I samotný šátek má téměř nesčetně mnoho podob: od takzvané šajly (v arabských oblastech) či dupatty (na indickém subkontinentu) – přes hlavu a ramena přehozené šály, jež může být doplněná čepcem (liberálnější variantu takového závoje nosila pakistánská politička Bénazír Bhutto), přes trojhranný nebo čtvereční kus látky vázaný pod bradou způsobem, který někteří z nás pamatují ze středoevropských vesnic (tenhle styl je poměrně oblíbený v Íránu a v Turecku), až k typu, jemuž se říká al-amira a který je druhem hlavu a krk zakrývající kukly. Závoj doplňuje cudný oděv, jímž může být například abája (dlouhé, hodně volné šaty), džilbáb (nejčastěji se tímto pojmem rozumí dlouhý plášť nebo kabát) či dželába (svrchní šaty s kapucou, typické pro severní Afriku). Mnohé moderní muslimky však dávají přednost pohodlnější kombinaci kalhot s dlouhou halenou anebo své outfity skládají z vhodných (z hlediska pravidel hidžábu) výstřelků západní módy.

 

BÝT „IN“

I když mohou oděvy muslimek na západního pozorovatele působit jako zakonzervovaná středověká tradice, dějiny oblekání ve světě islámu jsou plné zvratů. Zajímavý je například příběh afghánské burky, která se do šatníků Afghánek dostala na základě módy. Na začátku 20. století ji začaly nosit královské manželky a dcery, v čemž je brzy následovaly jiné bohaté dámy. Burka se stala znakem vysokého sociálního statusu a jako takový lákala čím dál tím více žen z různých sociálních skupin. Marocká dželába byla naopak v polovině minulého století jistým symbolem ženské emancipace – do té doby totiž onen praktický oděv nosili jen muži.

Předmětem módního zájmu nebo znakem společenského kvasu bývá i samotné zahalování. Když koncem sedmdesátých let mnohé vzdělané Egypťanky začaly vyměňovat západní minisukně za dlouhé kalhoty a šátky, nevyplývalo to ani tolik z radikalizace společnosti, nýbrž z renesance ženské spirituality a rostoucího zájmu o duchovno. Generaci jejich dcer však k zahalování motivují spíše méně vznešené důvody: v egyptských velkoměstech (stejně to vypadá v několika dalších muslimských zemích) je dnes hidžáb zkrátka „in“. A nutno podotknout, že mnohdy ono moderní pojetí zahalování má jen málo společného s cudným vzhledem: v soutěži o nejpřiléhavější tričko či o největší objem makeupu na obličeji by některé káhirské teenagerky jistě své pražské vrstevnice porazily.

Vedle konzervatismu či módní konformity existují i další důvody, kvůli kterým se dnešní muslimky rozhodují dodržovat islámská pravidla oblékání. Zejména u evropských muslimek je častým motivem snaha o zachování vnitřní integrity v otázkách víry a identity, současně s touhou „zůstat sama sebou“. Na ulicích západoevropských měst už tedy zahalené, avšak moderně a originálně oblečené dívky nepřekvapí. A to i přesto, že nabídka místních obchodů často nevyhovuje všem jejich požadavkům (britská muslimská navrhářka Sarah Elenany v jednom rozhovoru popisuje své designerské začátky: „Začala jsem si šít oblečení jako náctiletá holka, protože jsem se chtěla zahalovat, na trhu ale tehdy nebylo nic, co by se mi líbilo“). Zároveň islámská estetika začíná inspirovat i některé zápaďanky, z nichž mnohé nepohrdnou volnou tunikou z obchodu pro muslimky a rády se zapojují i do diskuzi na nezčetných blozích o islámské módě. Kdo ví (zde si autorka dovolí trochu multikulturního kýče), možná je to jedna z cest k zmírnění vzájemné nedůvěry mezi Západem a světem islámu?

 

Autorka je spolupracovnicí redakce.

 


autor / Marta Harasimowicz VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv