V září obletěla média zpráva, že OSN na návrh afrických států doporučila používat mapu světa, která věrně zachycuje velikost kontinentů. Na běžných mapách totiž Afrika vychází menší, než ve skutečnosti je. Jaké další zkreslené představy o Africe by si podle vás zasloužily podobnou pozornost?
Mnoho věcí – například v oblasti zobrazování společnosti. Nedávno jsme v Centru afrických studií řešili článek, který navrhoval, jakým způsobem nejlépe fotit „domorodé kmeny ze srdce afrických džunglí“. Opravdu používali přímo tuto terminologii, která jasně ukazuje na koloniální přežitky. Ať už „domorodec“, „kmen“, nebo „v srdci džungle“, to všechno jsou velmi zavádějící termíny, které vycházejí z koloniálního systému počátku minulého století. Neustále se ale používají a kolují v představách, které o tomto kontinentu máme. Co se map týče, už dětem ve školách se odmala předkládá pohled Evropy jako „srdce moderního světa“ a pak je tam ten apendix afrického kontinentu, který vypadá jako taková „nudle“ dole. Přitom realita je jinačí. Takže si myslím, že ta méně eurocentrická mapa je určitým krokem dopředu. Ale je to jen jeden z kroků, bude potřeba se zamyslet systematičtěji nad redefinicí a novou terminologií. Uvedu ještě jeden konkrétní příklad: když občas sleduji fotbal a hraje nějaký český tým proti týmu některé africké země, komentátoři velice často říkají věty jako „africký hráč vstřelil gól“. Ačkoliv jde třeba o hráče jednoho z mnoha týmů kamerunských lig. A oproti tomu pak řeknou „Sparťan vstřelil gól.“ Z toho vyplývá, že jdeme mnohem hlouběji do definic lidí pocházejících z evropského kontinentu, ale africké kontexty generalizujeme na tu nejširší možnou, tedy kontinentální úroveň.
S tím, že se o Africe mluví jako o jednom celku, se setkáváme poměrně často. Přitom na africkém kontinentu je 54 států a tisíce různých etnických skupin i jazyků. Proč je pro nás i v dnešní době dostupných informací tak těžké vnímat její obrovskou rozmanitost?
Podle mého je to v první řadě zase přežitek kolonialismu. Hodně často kloužeme k pejorativním termínům spojeným s tímto kontinentem. Historicky bylo potřeba kolonizované definovat jako podřadné, abychom si tam mohli obhájit naši přítomnost. Říkám „naši“, protože ať chceme, nebo ne, tak koloniální minulost se týká celé Evropy. Když o tom tématu mluvím, lidé se velice často ohrazují ve smyslu, že Česko žádné kolonie nemělo. Ale svým způsobem jsme z toho totiž profitovali všichni – ať už to bylo skrze obchod, skrze prestiž, nebo skrze „objevování“ světa – to poslední říkám v uvozovkách, protože jsme objevovali něco, co už bylo objeveno původními národy. A další problém s tím spojený je, že ty africké rozmanitosti (záměrně a rád používám množné číslo) jsou tak zásadního charakteru, že si je nedokážeme představit. Dám příklad, co jsem osobně zažil: Kamerun je země zhruba šestkrát větší než Česká republika, ale na denní bázi se tam používá 80 jazyků. Některé jsou si podobné, další diametrálně odlišné. Děti jsou od narození minimálně trilingvní, protože rodiče často mají odlišný jazyk, dalším jazykem mohou mluvit babička a dědeček plus k tomu se tam objevují stále přežívající koloniální jazyky – angličtina a francouzština. A velice snadno se může stát, že třeba rodič víc než polovině z těch jazyků, kterými dítě mluví, nerozumí. A ačkoliv taková vícejazyčnost je většinou velmi obohacující, my ji kvůli svému nepochopení můžeme považovat za nestabilní výchozí bod.
Když o někom řeknete, že je tady proto, aby dokázal, že my jsme superiorní, tak to je násilí.
Mluvíte o tom, že je potřeba dekolonizovat jazyk, tedy zbavit ho té původní koloniální terminologie. V jednom textu pro časopis A2 jste dokonce napsal, že jde o „terminologické násilí kolonialismu“. Jak může být slovo násilím, když ho používáme bez zlého úmyslu?
Jde o to, že ta terminologie fungovala jako útlak. Příkladem může být pojem, který v angličtině známe jako „N-word“ (opis, který zastupuje krajně urážlivé rasistické označení, pozn. red.). To je slovo, o kterém se někdy v letech 1890–1960 říkalo, že jde o neutrální výraz pocházející z latiny, který označuje černou barvu. Ale není to tak. Odjakživa to byl velice pejorativní termín, který určité skupině lidí z určité části světa určitým způsobem přiděloval jisté charakteristiky jako barbarství, primitivismus, jiné náboženství, jinou podobu, jiné předky. Tehdejší společnost je opírala o sociální darwinismus, který říkal, že Subsahařan je chybějící článek v řetězu mezi opicí a člověkem. Když o někom řeknete, že je tady proto, aby dokázal, že my jsme superiorní, tak to je násilí. A potom ta nevědomost, kterou jste zmínila: jde právě o to, že my si často nejsme vědomi, že nějaké slovo má takovou minulost. Používáme tedy slova, aniž si uvědomujeme, že jimi působíme bolest. Ale přitom ji způsobovat můžeme. Mohou to být třeba slova jako „černoch“, „černoška“ nebo termíny spojené s barvou pleti, které nevnímáme jako něco, co by mělo toho druhého upozaďovat, ale zároveň jsou to slova, kterými byl dříve hanlivě označován. A ačkoliv kolonialismus už neexistuje, tak tahle terminologie je stále zakořeněná a definujeme jí část obyvatelstva, se kterou žijeme nebo ji naopak vůbec neznáme. Jsem tedy přesvědčený o tom, že naše nevědomost nás neomlouvá.
Co bychom tedy měli jako společnost udělat, aby se situace začala měnit k lepšímu?
Myslím si, že v první řadě jde o systematickou výuku. Mělo by to být součástí už třeba prvouky od nízkého školního věku. Nejde o to ta slova zakázat, protože tím spíš by byla pro mnoho lidí přitažlivá, ale o to chápat, co používám. Mělo by se lidem ukázat, že by se jim přece taky nelíbilo být, třeba i nevědomky, urážení. Dekolonizace je často brána jako „cancel culture“ (kultura zakazování, pozn. red.), ale tak to není. Je to o všeobecném pochopení situace a toho, že i slovník může utlačovat. Mnoho lidí má pocit, že když vyřknou nějaké slovo, tak za chvíli zmizí. Ale ono nezmizí, někomu zůstane vytetované zevnitř v hlavě. Proto je potřeba takové názory osvěžovat a ukazovat jiné úhly pohledu.
Zmínil jste prvouku – jakou roli hraje třeba literatura pro děti? Z vlastního dětství si pamatuji knížky o Africe, kde jediné, co vidíme, jsou „černoušci v sukýnkách“, sloni a žirafy. Máte představu, jestli v této oblasti nastává nějaký posun?
Dětská literatura je v utváření obrazu určitě hrozně důležitá. Viděl jsem slabikář, kde je u písmenka G básnička a u ní je gorila oblečená v generálské uniformě, která ukazuje na glóbusu na Afriku. Ta gorila velice zásadním způsobem připomíná Idiho Amina Dadu, bývalého diktátora Ugandy. V jeho době vznikalo mnoho karikatur, kde byl ztvárňován právě jako gorila v generálské uniformě. Většině lidí to samozřejmě nedojde, ale jsou to taková maličkatá gesta, která stále zpřítomňují a aktualizují představu o upozadění afrického kontinentu a zakořeňují stereotypní obraz tamních lidí jako mezníku mezi člověkem a opicí. Nebo třeba démonizace černé barvy. S dětmi jsem narazil na knížku o ovečce, která nechtěla, aby jí stříhali vlnu, protože se bála. A tak za trest zčernala. Takže tyto obrazy do jisté míry stále přetrvávají i v pohádkách. O současné tvorbě se ale úplně nemohu vyjadřovat, protože moje zkušenost je poměrně úzká a dětské knihy si pečlivě vybírám. Kde téma zobrazování Druhého (termín z filozofie a společenských věd označující ty, kteří jsou vnímáni jako odlišní od nás samých, pozn. red.) v poslední době skutečně rezonuje, jsou cestopisy. Máme tradici Emila Holuba, který zažívá opravdu dekoloniální boom. Stejně tak Hanzelka a Zikmund. Na jejich ztvárňování afrického kontinentu, povídání o jejich zkušenostech i fotografie je dnes v čím dál větší míře nahlíženo moderním způsobem. V cestopisech nalezneme třeba obrazy kojících žen a nevíme, do jaké míry bylo fotografování konsenzuální. Nebo v případě nahých etnických skupin nevíme, do jaké míry to bylo nahrané, aby se vyšlo vstříc evropským představám o subsaharské Africe. Věnuje se tomu čím dál více badatelů a je to jako téma velmi zajímavé.
Celý rozhovor najdete v čísle NP 663 Kontinent.
Vojtěch Šarše – český romanista, afrikanista a vysokoškolský pedagog. Vystudoval francouzskou filologii na FF UK, kde dnes vyučuje v Ústavu románských studií. Zaměřuje se na frankofonní literatury subsaharské Afriky a otázky identity, kulturního vykořenění a vztahu mezi kolonizátorem a kolonizovaným. V roce 2019 spoluzaložil Centrum afrických studií FF UK, které rozvíjí spolupráci s africkými univerzitami a otevírá afrikanistický výzkum i veřejnosti.
