Na počátku všeho byl Vladimir Maximov – ruský spisovatel a novinář, který byl pro svá díla kritická k sovětskému režimu opakovaně vězněn, zavřen do psychiatrické léčebny, a nakonec donucen emigrovat do Paříže. A právě tam za vydatné pomoci řady sovětských i mezinárodních osobností založil Kontinent, který se záhy měl stát jedním z nejvýznamnějších protitotalitně zaměřených periodik v západní Evropě.
První číslo se do tisku dostalo v roce 1974. Na ploše čtyř set dvaceti stran v něm Maximov se zbytkem editorského týmu čtenářům nabídl mozaiku článků, esejí, poezie i prózy. Přestože tento rozsah i pluralita obsažených žánrů z dnešního pohledu vypadají neobvykle, mezi ruskými vydavateli šlo o dlouhodobě oblíbený formát. Kontinent totiž spadal do tradice tolstych zhurnalov neboli „tlustých časopisů“, které se vyznačovaly až čtyřsetstránkovým rozsahem a kombinováním beletrie a žurnalistiky. V průběhu let vystřídaly tolstye zhurnaly řadu rolí – od šíření osvícenských myšlenek přes nástroj pro šíření ideologií až právě po platformu pro disidenty.
Přestože tento rozsah i pluralita obsažených žánrů z dnešního pohledu vypadají neobvykle, mezi ruskými vydavateli šlo o dlouhodobě oblíbený formát.
Názor proti názoru
Jedním z nejpozoruhodnějších aspektů Kontinentu byla šíře jeho přispěvatelů. Těmi totiž byli jak sovětští spisovatelé a novináři v exilu, pro které čtvrtletník představoval možnost zveřejňovat texty kritické k Sovětskému svazu, tak osobnosti ze západního světa. Mezi ty vůbec neznámější patřili Alexander Solženicyn, Andrej Sacharov, Viktor Někrasov či rumunsko-francouzský dramatik Eugène Ionesco. Právě různorodost autorů je dodnes vnímána jako jedna z hlavních předností Kontinentu. Editorský tým v čele s Maximovem si totiž na této pestrosti zakládal a v časopisu se často objevovaly protichůdné přístupy ke kritice sovětského režimu i totalitního smýšlení obecně. Hned první číslo obsahovalo debatu mezi Sacharovem a Solženicynem týkající se Solženicynova Dopisu představitelům Sovětského svazu. Zatímco liberálně založený Sacharov volal po sbližování sovětského systému se západními demokraciemi, Solženicyn byl vůči západnímu konzumnímu liberalismu hluboce skeptický a prosazoval návrat k ruským duchovním kořenům. Tento střet symbolicky rozdělil ruský disent na dvě hlavní linie a Kontinent ustanovil jako periodikum založené na debatě a názorové výměně. Jedním z cílů, které si Maximov po své emigraci do Paříže vytyčil, bylo ustanovit partnerství mezi ruským disentem a podobně smýšlejícími skupinami ze západního světa a Kontinent se k tomuto účelu ukázal být ideálním nástrojem. Již po třech letech své existence byl časopis k dostání v devíti jazycích. Kromě ruštiny šlo například o angličtinu, němčinu či japonštinu. Ve Spojených státech, Německu, Anglii a Izraeli měl stálou distribuční síť a jeho dosah ještě zvyšovala spolupráce s podobně zaměřenými periodiky. Texty, které původně vznikly pro Kontinent, se tak objevovaly například na stránkách ruskojazyčného magazínu Russkaja mysl nebo polského disidentského časopisu Kultura.
Československá stopa
Pestrost přispěvatelů do Kontinentu dokládá i nezanedbatelný počet československých autorů, jejichž texty se na stránkách magazínu v průběhu let objevily. Příkladem může být Luděk Pachman, šachový velmistr a politický aktivista, který byl pro své antikomunistické smýšlení donucen emigrovat do Spolkové republiky Německo. Kromě toho, že se nadále věnoval šachu, ve kterém se dokonce stal mistrem SRN, se Pachman angažoval v emigrantských politických kruzích. Díky tomu se v počátcích Kontinentu stal členem jeho editorského týmu a v sedmdesátých letech pro něj napsal řadu esejí a komentářů. Mezi ty nejvýznamnější patří esej Porážky se mohou změnit ve vítězství: Šance křesťanství v Československu, ve které reflektuje vlastní přerod z přesvědčeného marxisty na katolicky založeného antikomunistu. Kromě Pachmana v magazínu publikovala i řada dalších, známějších československých autorů. Pravidelní čtenáři Kontinentu se měli šanci seznámit například s dílem Václava Havla, Milana Kundery, Ludvíka Vaculíka či Pavla Kohouta.
