Z odborného hlediska je fobie úzkostná porucha typická tím, že se člověk potýká s nepřiměřeným strachem z určitého předmětu, situace či činnosti. Obvykle si uvědomuje, že jeho obavy neodpovídají skutečnému nebezpečí, přesto je nedokáže vlastní vůlí ovládnout. Při kontaktu s obávaným podnětem reaguje tělo bušením srdce, třesem, suchem v ústech nebo závratěmi a úzkost může v krajním případě přerůst až v panickou ataku.
V éře digitalizace, kdy máme pracovní i osobní život pevně spjatý s obrazovkami, se ztráta spojení stává pro mnohé zdrojem hlubokého psychického pnutí a obav z izolace.
Příčiny vzniku bývají různé. Roli hrají genetické predispozice, naučené vzorce chování i traumatické zážitky. Zatímco u některých typů lze původ odvodit poměrně jednoduše – například xantofobie, což je strach ze žluté barvy, může pramenit z prožité autonehody, ve které figurovalo žluté auto –, u jiných zůstává spouštěč skrytý hlouběji. A pak je tu třeba arachibutyrofobie. Název sice zní jako zaklínadlo, ale popisuje velmi konkrétní obavu: strach z toho, že se arašídové máslo přilepí na horní patro úst. Zatímco někdo by situaci vyřešil douškem vody, jinému může být nepříjemná už samotná představa lepkavé pochoutky v ústech.
Ulice, které není snadné přejít
Prostor, který většina populace považuje za bezpečný domov či rutinní cestu do práce, se může pro člověka s fobií proměnit v minové pole. Příkladem je eisoptrofobie, tedy velmi vzácný chorobný strach ze zrcadel a vlastního odrazu. Z podobného ranku je i agyrofobie, úzkost z přecházení ulic, která lidi nutí volit i klidně hodinovou zacházku, jen aby se vyhnuli přejití přes cestu. Moderní svět navíc přinesl další druh úzkosti, který je mnohem bližší milionům lidí. Výrazným příkladem je nomofobie neboli strach z toho, že zůstaneme bez mobilního telefonu či přístupu k signálu. V éře digitalizace, kdy máme pracovní i osobní život pevně spjatý s obrazovkami, se ztráta spojení stává pro mnohé zdrojem hlubokého psychického pnutí a obav z izolace. Ruku v ruce s tím jde i pojem FOMO (přeloženo z angličtiny jako fear of missing out) neboli zkrátka strach z toho, že nám v online světě uteče něco důležitého. Dle výzkumné agentury OnePoll zažilo tento strach z promeškání přibližně 69 % lidí. Druhým podobným případem je FOBO (přeloženo z angličtiny jako fear of better options), při kterém má člověk chorobnou obavu z učinění rozhodnutí, protože má strach, že by odmítnutá alternativa mohla být lepší. Na pomezí seriózní diagnózy a internetových fenoménů se pak pohybují specifické stavy, jako je trypofobie – odpověď organismu na shluky malých otvorů –, nebo naopak čistě lingvistické hříčky typu hipopotomonstroseskvipedaliofobie, jež značí strach z dlouhých slov. Úsměvným fenoménem je i fiktivní anatidaefobie z dílny kreslíře Garyho Larsona. Ten v roce 1988 vymyslel pro svůj komiks The Far Side strach z toho, že vás někde na světě neustále pozoruje kachna.
V bezpečném 3D prostředí mohou pacienti čelit svým nočním můrám.
Cesta ven
Fobií v současnosti trpí každý desátý člověk, přičemž nemusí mít nutně jednu, ale může mít i více fobií najednou. Dle americké státní agentury National Institutes of Health navíc bývají ženy fobiemi zastiženy dvakrát častěji než muži, přičemž tento fakt ovlivňují biologické, psychologické i sociální faktory. V současnosti už ale existují metody, jak se se svým strachem vypořádat. Nejefektivnější metodou je v současnosti kognitivně-behaviorální terapie (KBT) postavená na postupné expoziční léčbě a pozvolném „otužování se“ vůči obávanému podnětu. Obrovskou revoluci však přináší také virtuální realita. V bezpečném 3D prostředí mohou pacienti čelit svým nočním můrám: například máte-li strach z výšek, lze se projít po simulovaném proskleném mostě nad hlubokým kaňonem. Výzkum vědců z Oxfordské univerzity z roku 2018 ukázal, že pouhé dvě hodiny VR tréninku dokážou snížit strach z výšek až o dvě třetiny. Tuto moderní metodu s celkovou úspěšností 80 až 90 % dnes při terapii využívají i čeští odborníci v Národním ústavu duševního zdraví.
