Uprchlíci hýbou světem. Stačí se podívat na libovolný český zpravodajský server a dramatický detektivní seriál, v němž jsou oběti současně viníci, nebere konce. Denně se dozvídáme, že jsme bezmála na předělu epoch – jedné ve znamení poválečné konjunktury, která dlouho směřovala ke konci dějin, a druhé, turbulentní a neradostné, během níž barbarské hordy jinověrců přepíšou světové mapy a po jejich řádění nezůstane kámen na kameni. Situace morální paniky, během níž se stalo normou veřejně fantazírovat o milionech nekontrolovatelných muslimských fanatiků uvnitř ještě donedávna bezpečné pevnosti Evropa a zděšeně volat policii na lesní dělníky coby nelegální běžence, kteří si dozajista stavějí bunkr, přitom snadno přehluší chuť debatovat věcně.
Faktem je, že počet lidí, kteří prchají před občanskou válkou, politickým útlakem, porušováním občanských práv a ruku v ruce s tím také zákonitě před chudobou se v posledních letech povážlivě zvyšuje, aniž by existoval rozumný plán, jak se s vzniklou situací vypořádat. Unijní kvóty pro přijímání uprchlíků, které měly solidárně rozvrstvit čtyřicet tisíc lidí mezi jednotlivé členské země během dvou let, v červnu státy svorně odmítly a ve hře je nyní o čtvrtinu menší číslo. Statistiky přitom hovoří, že jen v tomto roce do Itálie a Řecka, hlavních záchytných bodů migrace, přišlo více než sto padesát tisíc lidí – tedy jen těch, kteří byli dříve či později úřady na evropské půdě zachyceny. Jeden a půlkrát více než v roce minulém a čtyřnásobně oproti roku 2013.
Prokaž útlak
Debaty nad rozlišováním mezi tzv. ekonomickými migranty a těmi, kteří si naši pomoc „zaslouží“, do nichž se zdejší politici napříč spektrem tak rádi zasvěceně pouštějí, se přitom ve světle nynější geopolitické situace na Blízkém východě a v části severní a subsaharské Afriky jeví jako liché. Letos stejně jako loni mezi uprchlíky převažují Syřané, které z jejich domovů už od roku 2011 vyhání nelítostná občanská válka. Že jde přitom jasně o lidi, kterým en bloc náleží status tzv. mezinárodní ochrany, mohou vážně zpochybňovat snad jen populisté s politickými ambicemi okolo party Islám v ČR nechceme a obskurní postavičky typu Tomia Okamury či Kláry Samkové.
Neobstojí ani další s oblibou šířený argument, že lidé skutečně ohrožení na životě se přeci nevydají na dlouhou a nejistou cestu přes Středozemní moře a zakotví raději v bezprostředně sousedících státech. Jak se ukazuje právě na případu Sýrie, potíž je hlavně v tom, že tyto hraniční země nejsou nafukovací a těžko o nich navíc hovořit jako o vzoru stability a politických svobod. Odhaduje se, že za dobu čtyř let trvání konfliktu opustily Sýrii více jak tři miliony lidí, z nichž naprostá většina nyní čeká na konec války v Libanonu, Jordánsku a Turecku. Nedůstojné handrkování o tom, kdo se (ne)ujme několika desítek tisíc Syřanů v nesrovnatelně bohatší Evropě s její opečovávanou výkladní skříní univerzálních lidských práv, pak vyznívá o to tragikomičtěji.
Také v dalších regionech, z nichž se běženci nejčastěji rekrutují, není situace zrovna růžová. V Eritreji, druhém největším rezervoáru současné uprchlické vlny, se nade všemi muži pod padesát let vznáší hrozba časově neomezené vojenské služby, která ze všeho nejvíce připomíná otroctví. Mladému státu chřestění zbraněmi a budování obrazu nepřítele v nenáviděné sousední Etiopii pomocí občasných vojenských rozmíšek dává moc odůvodnit v podstatě jakékoli vnitropolitické opatření. Zdejší autoritářský režim navíc využívá nucenou práci branců při budování silnic a na stavbách za služné třicet dolarů měsíčně, které je nízké i na místní poměry. Propuštění pak závisí na libovůli velícího důstojníka a zpravidla k němu nedochází dříve jak za šest odkroucených let. Krom toho v zemi vládne atmosféra strachu, pronásledování opozice, špiclování a kritici režimu mizejí neznámo kam. V Libyi pro změnu momentálně probíhá krvavá občanská válka, v níž o moc soupeří dvě vlády a do bojů se zapojili také ozbrojenci Islámského státu. Afghánistán, Irák, Somálsko, Súdán… Výčet zemí, v nichž se jeví jako nejrozumnější řešení riskovat nebezpečnou cestu za nejistou budoucností, téměř nebere konce.
Geometrie krize
Mezi českými politiky nejběžněji zastoupený archetyp pragmatika hájícího strunu národního zájmu namítá, že Česko jako suverénní stát a potažmo i celou Evropu nemusí život ohrožující situace cizích státních příslušníků vlastně tolik zajímat, a prosazuje nesmlouvavý postoj – tedy bez výčitek odmítat a vracet. Potíž je v tom, že často druhým dechem připouští, že někdo by se o lidi utíkající před válkami a útlakem postarat měl, jenže tíhu zodpovědnosti přenáší na mýtického druhého. Záchytné tábory pro utečence v chudých státech Blízkého východu a Afriky však mohou jen těžko něco podstatného vyřešit. Licoměrné fantazie ministra Babiše o zbudování sběrného tábora pro třináct milionu lidí co nejdál od nás pak věrně reprezentují typ uvažování, které přivírá oči nejen nad početnými epizodami evropských dějin, kdy za svobodou a lepšími vyhlídkami utíkali statisíce lidí, ale hlavně před vlastní historickou zodpovědností.
Těžko nevidět, že nestabilita zmíněných regionů, z nichž lidé do Evropy prchají, je ze všeho nejvíce ponurým dědictvím období kolonialismu, na němž mnohé evropské státy v minulosti zbohatly. Stačí si vzpomenout, že někdejší koloniální mocnosti svou politikou rozděluj a panuj novým státům konflikty, nestabilitu a bídu daly záměrně do vínku. Úsečkovité obrysy po druhé světové válce často zcela uměle vzniklých státních celků respektovaly hlavně ekonomické zájmy někdejších koloniálních zemí a méně už obyvatelstvo, které posledních pět století Evropa a USA systematicky a bez skrupulí vykořisťovaly. Stejný pragmatik by pak musel připustit, že hranice záměrně štěpící kmeny a etnika do různých států zkrátka nakonec nemohly vést k ničemu jinému než k humanitárním krizím, s jejímiž následky se Evropa dnes (po zásluze) potýká. Dílo zkázy dokonalo následné posilování nepřátelství mezi bývalými koloniemi v zájmu získání většího vlivu jedné či druhé strany studenoválečného konfliktu spojené s nesmyslným vyzbrojováním a subvencováním diktátorů, které přiškrcuje hubené rozpočty těchto zemí dodnes. Vztyčovat varovný prst a mluvit o nepřátelských hordách kolonistů, kteří namísto aby se chytili příležitosti doma, touží po pohodlném životě z cizích kapes, a lapidárně přitom konstatovat nedlužíme vám nic je pak vrcholným stádiem zaslepenosti v lepším případě a v horším pokrytectví.
Zatopit hostům
Když se nicméně do všeobecné hysterie okolo uprchlíků, kteří prý chtějí drze týt z našeho společného koláče, přimíchá trocha náboženské nesnášenlivosti a předsudků, rázem je na světě legitimní důvod, proč si odpustit naše viny a osolit to našim viníkům. Že to Hospodin nemyslel tak úplně vážně s oním: „Budeš ho milovat jako sebe samého, protože i vy jste byli hosty v zemi egyptské“ docela hezky dokládá třeba pražský arcibiskup Dominik Duka. Ten v médiích přiživuje strach ze syrských uprchlíků a zcela vážně nabízí pomocnou ruku státu při selekci „vhodných a bezproblémových jedinců“, samozřejmě výhradně křesťanů. Sekulární Evropě zdá se odzvonilo a dnes se lidé dělí na rovné a rovnější i podle toho, k jakému bohu se modlí. Od nesmyslného strachu z civilizačního střetu živeného autoritami přes morálku pak věru není daleko k nápadům, jak vyřešit problém s uprchlíky razantněji a od základu. Mohlo by se sice zdát, že „odvážné“ vize miláčka českých médií, sociologa Petra Hampla, o torpédování „nepřátelských“ bárek s uprchlíky jsou přeci jen trochu přitažené za vlasy. Ve skutečnosti se dnes už něco podobného děje. Dlouhou plavbu přes Středozemní moře rok co rok nepřežijí kvůli ztroskotání tisíce lidí i proto, že rybáři u evropských břehů nechávají topící se vodnímu živlu napospas či je rovnou odrážejí klacky, aby neriskovali osud těch svých kolegů, kteří v roce 2007 zachránili přes dvacet běženců, aby pak čelili soudu v Itálii s obviněním z napomáhání ilegálním přistěhovalcům.
Jak píše Apolena Rychlíková v článku Obnažené hodnoty na webu A2larm.cz, jen těžko se lze dovolávat evropských tradic, lidskosti a solidarity v zemi, kde se léta s úspěchem na tyto hodnoty útočí a vesele se vylučuje i ve vlastních řadách. Nezbývá než doufat, že když už pro podání pomocné ruky nemají platit důvody morální, třeba si časem uvědomíme, že se brzy o ekonomicky neaktivní obyvatelstvo vymírajícího starého kontinentu nebude mít kdo postarat a od státu se pak budou namísto zbraní fasovat trička s nápisem „Refugees Welcome“.
