Pane Leoši, jak dlouho jste u Nového Prostoru?
Teprve dva měsíce, jsem nová krev. Nejdřív jsem na to koukal divně, v životě jsem nic neprodával, ale během prvních čtrnácti dnů jsem se dostal do psychologie prodeje. Pomohli mi pracovníci v Novém Prostoru, všechno mi vysvětlili. Myslím, že dnes jsem už zaběhnutý prodejce (smích).
Vzpomínka na dozorce
Jak jste se k našemu časopisu vlastně dostal?
Byl jsem tady v Praze na ulici – squaty, poloubytovny, alkohol a noční nevázaný život pobudů. Když jsem na tom byl už hodně špatně, šel jsem na Naději, abych se vyspal v noclehárně. Neměl jsem ale peníze a ucházet se v mém stavu o zaměstnání ani nemělo smysl. Na Naději jsem se proto zeptal, jestli by neměli nějaké zametání ulic. Navedli mě ale na Nový Prostor.
Na Novém Prostoru se mi líbí, že člověk se nemusí nikomu klanět nebo se přetvařovat. Dneska vám všude naslibují hory doly, ale když přijde k výplatě, tak najednou šéf není, jeho zástupce není, peníze nejsou a budou prý za čtrnáct dní. Tady vím, že když budu stát na prodejním místě, vypadat solidně a nebudu se nikomu vnucovat, tak si to lidé koupí. Anebo nekoupí, ale kvůli tomu nemusím přestat být tím, kým jsem.
Čtete někdy sám Nový Prostor?
Čtu, není to Epocha ani bulvár, vždycky mi něco utkví. Posledně třeba téma o táboru v Letech u Písku. Něco jsem o něm věděl, ale co tam vyváděli čeští dozorci, to mě zaujalo. Připomnělo mi to, jak jsem byl ještě před listopadem sám ve vězení. Půl roku jsem strávil v Plzni na Borech, protože jsem policajtovi v civilu na zábavě přerazil jařmový oblouk. Vzpomněl jsem si na dozorce Fíka, který byl fajn, ale taky tam byla spousta těch, o kterých bych řekl, že venku byli tichošlápci, ale za zdmi věznic měli obušek a cítili se jako králové...
Nový Prostor čtu ale také proto, abych věděl, co nabízím. Nedávno ke mně přišel chlap, vyndal z ucha sluchátko, v ruce stovku a ptá se, co píšou. To bylo zrovna „islandské“ číslo (NP 416 – pozn. red.), tak mu říkám, že stěžejním článkem je reportáž z Islandu, o tamní politické situaci a převratu. Ptal se, co dál, tak jsem mu představil rozhovor s Paxusem Caltou, který v Česku zakládal ekologické hnutí a teď žije v komunitě v Americe, a pak samozřejmě Zprávy ulice. Dal stovku a poděkoval. Líbilo se mi, že se mu to líbilo. I já sám jsem byl se sebou spokojený, že jsem mu dokázal podat obsah solidním a srozumitelným způsobem.
Chybí vám v časopisu něco?
Líbil by se mi článek z takzvané české Kanady, kde jsem vyrůstal. Není to krajina z Ladových obrázků, je spíš drsná, ale má svoje kouzlo. Hodně lidí zná slovo „grázl“, ale málokdo ví, že se odvozuje od loupežníka Jana Jiřího Grasela, který tam působil, než ho v roce 1818 popravili ve Vídni. Jako kluci jsme často přespávali v Graselově jeskyni u Nebeského rybníka. Anebo to pojmout víc současně: pořád je to spíše opomíjené pohraničí. Spousta lidí jezdí za prací do Rakouska, i já jsem jezdil.
Po stopách bratra
Zmínil jste, že před příchodem do NP jste bydlíval po squatech v Praze. Jak jste se dostal na ulici?
Od mládí jsem se staral o mladšího bratra, ještě jako kluk jsem mu podepisoval žákovskou. Před šesti lety umřel. Rodiče mi jen zatelefonovali, že jim přišel úmrtní list, a já jsem se na něj šel podívat na Bulovku do márnice. Tamní zřízenec mě k němu pustil.
Brácha byl takovej kam vítr, tam plášť. Chvíli se učil se na elektrikáře, ale taky skončil jako bezdomovec. Pět let žil na pražských ulicích. Kolikrát jsem se mu snažil pomoct, finančně, nebo jsem ho i zaměstnal. Po revoluci jsem si zařídil živnost, dělal jsem tesařinu a jednu dobu jsem měl pod sebou i dvacet lidí... Jenže po první výplatě o něm nebylo měsíc slechu. Poslední tři roky jsem ho neviděl.
Já sám jsem se dostal na ulici až po jeho smrti. Předtím jsem měl práci, barák, mám čtyři dospělé děti, ale pak mě to v podstatě přestalo zajímat. Smrt bratra byla, jako když umře půlka z vás. Pořád mi vrtalo hlavou, jestli bylo nutný, aby zemřel. Chtěl jsem jít po jeho stopách a možná najít lidi, kteří ho znali.
Co jste zjistil?
On tedy zemřel na nemoc, ale z ulice se vyhrabat dá – jenže pro bezdomovce to není jednoduché. Jde si vyřídit příspěvek na bydlení, ale když sociálka chce, aby si vyběhali papír, raději si koupí víno. Na druhou stranu, když přijdete na úřad špinaví a smrdí z vás chlast, okamžitě vás odpálkujou.
Jsou mraky lidí, kteří spadnou na ulici a to, co je pro ostatní normální život, se jim po čase jeví jako nenormální. Osud každého je jedinečný, ale osudy feťáků a alkoholiků jsou si dost podobné. Když jste závislí na drogách, váš pohled na svět se kalí, žijete ve vlastním světě, ve kterém si snažíte všechno ulehčit a zříkáte se zodpovědnosti. Možná je to zpověď alkoholika, ale je to tak. Já sám, když jsem šel na protialkoholní léčbu, bylo to prakticky to samé. Dokud jsem neměl litr vína, bylo to špatné. Není to jednoduché, ale když se to člověk nebojí přiznat, může to řešit mnohem lépe, než když si něco namlouvá.
Dostalo se vám pomoci od druhých?
Pomohl mi kamarád Robert, který mě naložil do taxíku a poslal do Bohnic na protialkoholní. Na cestu mi dal dva litry vína. A rád vzpomínám hlavně na sestry od matky Terezy z Kobylis. K nim jsem se dostal, když jsem měl v noze díru až na kost a na pohotovosti mě pomalu odmítli ošetřit. Ony vás do ničeho nenutí, nic vám nevyčítají, pomůžou vám z toho nejhoršího a takovým nenásilným způsobem vás navedou na lepší cestu.
Podařilo se vám nakonec dozvědět se o bratrovi něco více?
Bezdomovci se mezi sebou znají, komunita není zase tak obrovská. Někdo si na něj vzpomněl, někdo ne... neříkal jsem, že jsem jeho brácha. Jistý Pinďa z Palmovky si ho pamatoval podle pavučiny vytetované na rameni. „Jo, ten byl dobrej,“ říkal (Leoš napodobuje chraplavý hlas – pozn. aut.). Prý spolu nocovali v jedné jeskyni a snad spolu něco ukradli. Víc jsem se ale nedozvěděl.
Je to pro vás uzavřená věc?
Myslím si, že teď už jo.
Až se vzpamatuju
U NP jste dva měsíce, jak řešíte bydlení dnes?
Většinu peněz z prodeje jsem si dával stranou a není to ani týden, co mám byt. Sehnal jsem ho přes známou, snad jedinou, která mi zůstala. Je v Nuslích, kousek od místa, kde jsem dřív osmnáct let bydlel. Zaplatil jsem kauci, mám smlouvu, budu platit nájem a snažit se z toho nějak dostat.
Říkal jste, že dřív jste měl celkem velkou tesařskou a klempířskou firmu. Chcete se vrátit k řemeslu?
Z posledních čtyř firem, pro které jsem dělal, jsem raději odešel, protože to byla fušeřina. Pod každou prací by měl být někdo podepsaný, ale pod tohle už se podepsat nešlo. Abych na sebe vzal odpovědnost za střechu, která hrozí zřícením, a ještě k tomu za pár šupů, tak to ne...
Vercajk mám teď u rodičů ve Slavonicích. Až se výhledově vzpamatuju, rád bych rozjel nějaké menší kšefty. Koupil bych dodávku, vzal třeba tři lidi a dělali bychom na zakázku. Zatím se ale necítím silný v kramflecích.
