„Jediné, čemu doopravdy věřím, jsou mé pocity, když se dotýkám kůže. … Myslím si, že svět je drsný, a jediné, co má doopravdy význam, je to, co pociťuje naše kůže,“ píše někde v první třetině svého románu Autofikce mladá současná japonská autorka. (To píši proto, abychom všichni věděli, kam ji zařadit. Ona sama totiž odmítá, že by psala o japonské společnosti, a ujišťuje, že píše jen o svých pocitech, o mezilidských vztazích a o lásce.)
Román Autofikce vytvořila v roce 2006, kdy jí bylo 23 let.
WHISKY A PIZZA
Nakladatelství požádá mladičkou spisovatelku Rin, aby napsala fiktivní knihu sama o sobě. Děj knížky se odehrává na třech časových rovinách. První začíná v „současnosti“, na palubě letadla, kterým se Rin vrací se svým manželem ze svatební cesty na Tahiti, když je jí dvaadvacet let. Druhá se posouvá zpět do osmnáctého roku jejího života, třetí ještě dál do jejího šestnáctého léta.
Na každé z rovin se odehraje jeden uzavřený příběh, který nemá nic společného s těmi dalšími. Jako by je nežila jedna postava, jako by neexistovala jedna osobnost spisovatelky Rin, potažmo Hitomi Kaneharové. Uzavřený svět oddané manželky, perspektivní autorky a týrané milenky – kluby, hudba, drogy, náhodný sex jako prostředek pro přežití. Každým prožitkem, každou zkušeností jde až na dřeň, i ve fyzickém slova smyslu. V každém z nich je pohlcená jiným milostným vztahem, v každém z nich se mísí láska, nenávist a šílená žárlivost. Něco znepokojivého zůstává s úpornou sveřepostí v každém z nich a to něco budí otázky: bolestné a hluboké.
FIKTIVNÍ AUTOBIOGRAFIE
Fiktivní autobiografie je tvar, který vypadá jako upřímný, autentický svět. „Donutí čtenáře přemýšlet,“ tak to říká literární agent, když nabízí smlouvu na ni spisovatelce Rin. Reálné se mísí s fantazií. Prožité s obrazem načerpaným z médií – možná – nebo odkudkoliv. Nikdo neví, kde je hranice mezi subjektivním a objektivním, mezi virtuálním a hmatatelným, mezi vědomím a podvědomím.
Ve světě, ve kterém žije Hitomi Kaneharová, ale ve kterém žijeme i my, je to dobrá metafora. I když, vlastně ani ne metafora – spíš odpovídající forma žité skutečnosti virtuálních sociálních sítí, množených a měněných identit, počítačových her reálnějších než samotný život. Průmyslově agregovaný, masový i individuální sen, skutečnější než skutečnost. Kaneharová je naštěstí dost mladá na to, aby tenhle svět pojímala prostě, přirozeně a bez intelektualizace, jako životní realitu. Ale pak – a to možná překvapí – to jediné, čemu může věřit, je dotyk lidské kůže.
To nejmenší, kdysi nejbanálnější. Důkaz fyzicky vnímatelné skutečnosti. Kruh se uzavírá. Virtuální realita vede zpátky k tomu nejhmotnějšímu, fyzickému. Jenže: jak? Jak milovat, když nikdy nemáte jistotu, že ten, koho milujete, je skutečný, že vás skutečně miluje, že to, v kom se odrážíte, opravdu existuje, že opravdu existujete vy.
Svět, ve kterém tvoří Kaneharová, je světem, ve kterém se zpřítomnilo to, o čem snilo baroko, kde je všechno možné. Člověk nekonečných možností v něm zažívá krizi identity, krizi důvěry k sobě i k ostatním, deziluzi z žití toho všeho. Nic nedokáže trvale naplnit, každá myšlenka se okamžitě zhmotňuje. Kaneharová se stále dokola nechává zraňovat, sní a probouzí se z životních epizod jako z nočních můr, a přitom si dokáže sednout a psát stejně jako žije, s náruživostí, hloubkou a citem, který vyžaduje velikou sílu, aby neotupěl.
Hitomi Kaneharová je pro mě zázračné dítě svojí doby.
„Miluju tě, mám tě ráda, moc ráda. Viď, že spolu budeme navždy?“
Hitomi Kaneharová, Autofikce Překlad: Jan Levora Argo, 2010
