Čivava na balkóně. Milenecký polibek. Socha Panny Marie ve smíšeném odpadu. Ptáček, co krade dort. Odrazy architektury ve skle. Abstraktní vzory kolem nás. Anebo – totální umění – autoportrét na kupě písku. Vybíral jsem ty nejdivnější, nejbláznivější, fantastické, poetické, zenové, emocionální fotografie. V několika tisících exemplářů pořízených v rámci projektu Picture it! byl ale patrný i jeden základní vzorec: lidé bez domova fotí úplně stejně jako všichni ostatní. To, co je pro ně důležité, zábavné, co ilustruje jejich život. Nebo prostě momentky.
Jako fotograf se probírám stovkami tisíc fotografií a nečekal jsem, že mě tak inspirují a dojmou zrovna tyhle. Možná to bylo pro jejich upřímnost a syrovost, pro to, že je nikdo nestylizoval, náročně neprodukoval, nefotil pro galerie nebo média. Možná proto, že konečně vypráví svůj příběh ti, komu se děje, a nezachycuje jej zase někdo zvenku – novináři, dokumentaristi, experti.
A kdo vy vlastně jste?
Někdy (možná nevědomky) se tam vetře to nebo. Jsem to, nebo ono – bezďák, nebo umělec?
Když měla výstava v Maďarsku vernisáž, na kterou se sjeli i autoři – lidé bez domova z Prahy, Bratislavy, Varšavy a Budapešti, nejvíce mi utkvěla v paměti slova Davida Vernera: „Já jsem si vlastně až tady uvědomil, že všichni ti lidi přišli kvůli nám,“ říkal mi s patrným dojetím a tiše pokračoval: „Vždycky se všude cítím méněcenně, mám problém komunikovat s normálními lidmi. Přes to se chci dostat, abych se posunul dál. Myslím ale, že to nejhorší už mám za sebou. Chci fungovat a mít normální život. Žádný význam, směr, výhled, to už zpátky nechci.“
David byl v Budapešti nejen člověkem bez domova, zatíženým stereotypy i sebe-stigmatizací, ale taky umělcem, jehož práce byla vystavená v galerii a chodili se ni dívat lidi. Byl to silný moment pro něj i pro nás. „Pro mě to byl první zážitek s lidmi bez domova, kde nešlo o klasickou sociální práci. Ze začátku jsem byla dost skeptická, jak to celé dopadne. Výsledek naprosto předčil moje očekávání a to, že jsme se nakonec podívali s klienty do Budapešti, bylo super,“ svěřila se mi Eva Barvínková z Naděje. Když jsme po výstavě seděli s ostatními umělci v kroužku a bylo vidět jejich dojetí, měli jsme i my oba slzy na krajíčku. „Pro lidi bez domova je nejtěžší vymanit se z toho stereotypu a právě tahle akce pár z nich ukázala, že to jde, najednou vystavovali v Maďarsku, mluvila k nim světoznámá fotografka, následovala výstava na Staromáku. Jsem na ně hrozně pyšná a doufám, že oni na sebe taky,“ shrnula později Eva.
Identita je klíčovým tématem života každého člověka. Nepříjemné zkušenosti nebo traumata mohou způsobit, že se zasekneme. Čas doslova zamrzne v určitém momentu nebo období našeho života, nedaří se nám udělat potřebné změny a vytvořit si identitu jinou. Znáte ten japonský zvyk, kdy se rozbitá věc slepí zlatem? Věc pak slouží dál a rozbití je jen událostí v jejím životě. Jak se ale lepí rozbitá identita? Na prvním místě se musí člověk rozhodnout, že lepit chce a jak vlastně. Pak až může pomoct síť blízkých vztahů, systém sociální podpory, terapie, pohyb a sport, možností je nepřeberně. Velkou roli může hrát i umění, a to na docela hlubší úrovni, než si někdy představujeme. Umožní nám být opět naplno člověkem, a ne jen „smažkou“, „postižencem“, „buznou“, „ukrfíčkem“, „cigošem“, „bláznem“, …
„Pil jsem všechno, kromě tekutého asfaltu, a propil dva byty. Už dlouho jsem střízlivý, bydlím a pracuju,“ říká Jaroslaw Mordak z Varšavy. Účast na mezinárodní výstavě mu dala možnost se cítit jako rovnoprávný člověk. Další účastník, Slawomir Plichta, už je dokonce rozhodnutý uspořádat výstavu vlastní s názvem Druhý život.
Předplaťte si časopis Nový Prostor a každé nové číslo dostanete elektronicky nebo poštou přímo do schránky! I při objednání přes internet můžete podpořit svého oblíbeného prodejce.
