Vyhrábnu z kapsy 24 Kč a kupuji si jízdenku.
Na Pavláku, kde vystupuji z metra, mě čeká
pět revizorů. Vlastně nečeká. Přestože procházím
záměrně mezi dvěma, kteří zrovna
nikoho nekontrolují, nevšímají si ani mě.
Jsou školení a tak poznají, že já mám platný
lístek, usuzuji. Jdu si nejprve koupit časopisy
do Nového Prostoru a pak si vyrazím Na Bojiště.
Hlavní sídlo pražských dopravních podniků.
Informace je jasná. Obslouží vás u přepážky
číslo čtyři. Ostatní prodejci kupónů a dobíječi
nešťastných Opencard nejsou o sponzorském
daru magistrátu pro prodejce Nového Prostoru
informováni.
Čekám asi dvacet minut, než se u přepážky objeví
mnou tolik očekávaná úřednice. A hele,
jsem první, kdo si od nás přišel pro kupón za
100 Kč. Sympatická paní není úplně pevná
v kramflecích. Shodou náhod jdou k její přepážce
dvě její vedoucí a informují se, jak to
funguje s novými zákazníky. Dozvídají se, že
jsem první a nešetří úsměvy. Jsem šťastný.
A jsem obletovaný. Dostat se k přepážce není
jen tak. Tedy jak pro koho. Byla nutná fotografie.
Pro mě je focení jako návštěva zubaře, nebo
holiče. Nebo úřadu. Vyfotil jsem se v automatu.
Nelítá okolo vás s hřebínkem a nechytá za bradu.
Nenutí vás k ničemu. Tedy kromě toho, že
musím mít oči v úrovni vzoru na obrazovce. Daří
se mi to až na poslední pokus. A kromě toho,
že mě nutí, abych se na průkazové fotografii
neusmíval. Jsem tak pyšný na svoje přední
zuby. Horní.
V 10:28:42 mám průkazku. Vyjdu ven a mám
chuť zajít do restaurace U Kalicha. Oba podniky
jsou ve stejné ulici, ale v jednom z nich
jsem nechal svoje poslední peníze. Těším se do
tramvaje. Už jako legál. Ten, který platí. Mám
síťovku, nebo tramvajenku, nebo šalinkartu,
nebo lítačku, nebo... Jedu!!!
Jezdím čtvrtý den a pořád se rozhlížím. Jdou?
Nejdou! Revizoři jako kdyby vymřeli. Trápí mě,
že i když mám tramvajenku, mám pořád okolo
žaludku svíravý pocit. A konečně jsou tady.
Jedu sedmnáctkou. Nečekám na nic a vyndávám
průkazku. Nemám ji v peněžence jako ostatní
doklady, ale v kapse u bundy, aby byla po ruce.
Slíbil jsem si, že když poznám, že jede někdo
na černo, budu záměrně svou kontrolu protahovat,
abych dal dotyčnému šanci na ústup.
Selhal jsem hned napoprvé. Odchytli mladíka,
který seděl za mnou. Slyším jeho výmluvy, že
nechal všechny doklady i s penězi v kanceláři.
Usmívám se a moc mu nevěřím. Slyším revizora
jak říká: „Máte u sebe aspoň mobil? Kupte si
SMS jízdenku. Za dvě minuty dorazí. A já taky.“
Otáčím se za tím mladíkem. Má stejně vykulené
oči jako já. „Tak s tím jsem se ještě nesetkal,“
povídám. „Já taky ne. Snad abych se vrátil do
kanclu pro ty doklady.“ Během další jízdy se už
revizor nevrátil. Myslím na to, že kdyby byli
lidé k sobě takto vstřícní pořád, žilo by se nám
všem lépe.
Čekám na Jiřáku na jedenáctku. Jako dlouholetí
kamarádi se spolu na ostrůvku baví dva
muži. Vidím, že jeden z nich má na nohou černé
tenisky se třemi stříbrnými pruhy. Nedávno
je u Dopravních podniků fasovali všichni.
Přijela jednovozová tramvaj. Jako kdyby se
neznali, nastupuje každý na opačném konci.
Sedají si. Když se tramvaj rozjede, vstávají
a začíná přepravní kontrola. Přestože jsem
první na ráně, vynechají mě. Tuším proč. Mám
přece legitku. Ono to je totiž na mně poznat.
Někdo spí s medvídkem, někdo s partnerem
a já se svou průkazkou. Mám kupón otištěný
na čele a na tváři. Na Flóře vyvádí luxusně
oblečenou ženu, která se při řeči dorozumívá
ruštinou.
Další moje setkání s revizory bylo v desítce.
Nastoupili tři a rozmístili se v mém dohledu.
Jeden si sedá proti mně. Vyčkávám. Minuli
jsme jednu zastávku a nic se neděje. Když už
si myslím, že jsem se zmýlil, sahá ten proti mně
do kapsy a ještě vsedě mi ukazuje placku. Chci
se ho zeptat, jestli si příště lehne, ale vrozená
slušnost mi to nedovoluje. „To Vám to trvalo,“
říkám. „Nemáme stanoveno, kdy se musíme
zvednout!“ Všichni tři pak rozpoutali ve voze
doslova koncert. Závidět by jim mohli i spartakiádní
cvičenci. Dlaněmi s odznaky kmitají
tak rychle, že to vypadá, jako kdyby jim z nich
vlály červenozlaté stuhy. Jsem jejich výkonem
nadšený. Baví mě jezdit legálně.
Je 30. října a já znovu mířím Na Bojiště. Mě,
vážení pánové, hned tak nedostanete!
