Kirchhoffův film svým přístupem připomíná Tenkou modrou čáru Errola Morrise, který v roce 1988 zrekonstruoval důkazní materiál z vyšetřování vraždy dallaského policisty. Morrisovo několikaleté úsilí vyvrcholilo několika happy-endy: film vedl k obnovení soudního řízení, jež osvobodilo neprávem odsouzeného pachatele a odhalení skutečného vraha. Masivní zájem médií pak začínajícímu režisérovi vynesl první z mnoha nominací na Oscara. Morrisův snímek ale vzbudil i vášnivé debaty o hranicích dokumentu: většinu záběrů Tenké modré čáry byla zinscenovaná, Morris jimi odhaloval nesrovnalosti ve svědectvích, manipulace policejního vyšetřování či nelogickou argumentaci soudců. Jako by pravdu mohlo ukázat jen vyprávění: důkazy o nevinně obviněného Randalla Adamse, které utopila chaotická realita, vypluly na povrch až v hereckých výstupech.
Kauza Cervanová v sobě nese podobné napětí mezi logicky působící fikcí a nesrozumitelným labyrintem skutečnosti. Film obsahuje v podstatě jen jediný nezpochybnitelný fakt: nález svázaného těla utopené dívky, které se v roce 1976 zachytilo o kameny v řece poblíž Sence. Vše, co následuje, je stále nepřehlednější změť protiřečících si a nahodile odvolávaných svědectví, útržků utajovaných a přepisovaných vyšetřovacích protokolů, vzpomínek na dávno zničené důkazy, spekulací, lží a všudypřítomného strachu. Úvodní sekvence, kterou Kirchhoff bez úprav převzal z policejního magazínu z roku 1983, odvypráví oficiální (dosud platnou a značně pochybnou) vyšetřovací verzi o sedmi pachatelích, kteří znásilnili a pak zavraždili dvaadvacetiletou Ludmilu Cervanovou. Zbývajících devadesát minut filmu pak mimoděk ilustruje nemožnost tváří v tvář násilí vyslovit cokoli, co by mohlo znít jako smysluplný příběh. Smrt, a tím spíše násilnou smrt, nelze zdůvodnit. Jak říká jedna z postav Kirchhoffova filmu – při kontaktu s ní si můžeme pouze vybrat mezi absurditou a tajemstvím.
Logika labyrintu
Mrazivá síla Kauzy Cervanovej nevyplývá ani tak z rozhořčení, že na základě pohrůžkami vynucených svědectví bylo k dlouholetému věznění odsouzeno sedm dost možná nevinných lidí. Kirchhoffův film je fascinující zejména jako portrét naprosto lhostejně ubíhajícího času. Režisér ve finálním sestřihu svůj snímek zaplnil úryvky z archivních materiálů, výřezy dobových fotografií a ukázkami osobních videodeníků několika protagonistů – některé ze záběrů tváří údajných vrahů tak odděluje více než třicet let. Většina z těchto portrétů přitom působí jako obličeje zcela cizích lidí: nejen v soudních protokolech, ale ani ve vráskách coby symptomech kontinuálního stárnutí nelze při nejlepší vůli nalézt žádnou logiku. Smysl jako by mohl náležet jen pozdním rekapitulacím, pomocí nichž se jednotliví protagonisté (vyšetřovatelé, patologové, soudci, stárnoucí svědkové i sami odsouzení, kteří bojují o zrušení původního rozsudku) snaží obhajovat svá dřívější selhání. Rekapitulacím, jež v konfrontaci s obrazy tváří, které je vyslovují, působí jen jako více či méně reflektované lži.
Kirchhoffův film selhává jako dokument. Právě díky tomu je ale jednou z nejintenzivnějších filmových výpovědí posledních let: prezentuje totiž skutečnost daleko realističtěji, jako hromadu překrývajících se stop, po nichž se můžeme vydat kamkoli a skončit vždy uprostřed stejně nepřehledného bludiště.
***
Současný slovenský film
Kauza Cervanová vstoupila do českých kin v rámci putovní přehlídky Současný slovenský film, v níž Artcam uvádí pět nejvýraznějších slovenských titulů uplynulých dvou let. Kolekce obsahuje ještě dva dokumenty (Krehkou identitu režisérky Zuzany Piussi o kořenech současného slovenského nacionalismu a Nový život, v němž Adam Oľha zobrazuje vlastní rodinu poté, co ji opustí otec) a dva hrané filmy: povídkový portrét tří rodin na různém stupni společenského žebříčku Ďakujem, dobre (r. Matyáš Prikler) a vítězný snímek letošního rotterdamského filmového festivalu Můj pes Killer (r. Mira Fornay) o drsném dospívání na česko-slovenském pomezí.
Současný slovenský film, v kinech od 19. 9. 2013
