„Nevážíš si Ježíše Pána!“ obořil se na mě dědek před kostelem sv. Jakuba v dobách, kdy jsem měl pocit, že je správný si s každým povídat. Během mého pokusu o ujasnění si stanovisek mi začal nadávat za dlouhými vlasy a za pár dredů. „Ježíš měl taky dredy a dlouhý vlasy,“ bránil jsem se. „měl. ale krásný!“ setřel mě dědek, pak usoudil, že ztrácí čas a šel raděj nadávat cigáňatům za barevný šusťákovky. Hledání duchovna v Brně nebylo nikdy lehký.
Modlitby hráčů
Středověká města se stavěla jako obraz obce Boží, Nové Město pražské byl stavěno podle vzoru „Božího města“ Jeruzaléma, Brno pak asi nejspíš podle nějaké k Jeruzalému přilehlé vesnice. Novověká buržoazie vtiskla Brnu ráz racionálního urbanismu a sentimentálního vzpomínání na dobu, která vzpomínala na antiku. Socialistická sídliště se ve zlevněné variantě upínala k „továrně na bydlení“, která vycházela z obrazu rovnostářské utopie a komunistického ráje na zemi.
Centrum plné starých kostelů vyvolává dojem, že chodíte po kamarádech – za Jakubem, za Tomášem, za Pavlem a za Petrem. Kouzelných zákoutí plných magie ale v Brně moc nenajdete. Duchovno je potřeba hledat jinde. V Putyce u Míka při tichém rozjímání zkušených chlapů během štědrovečerní výjimečné otvíračky 8:00–12:00 dopoledne. Ve špinavém podchodu Myší díra, kde zpívají harekrišňáci a doprovázejí je pojízdné elektrické hračky ve vietnamských stáncích. Nebo v Lužánkách, kudy každé dopoledne projde čtyřicátník objímající stromy. Nejvíc se v Brně modlí hráči automatů, k nim je ale Bůh milostiv málokdy. Spojení duchovního vytržení hráčů a světské radosti fanoušků sportu zaštiťuje Aréna Kajot, pojmenovaná na počest největšího provozovatele automatů. V Kajotu bojuje Kometa, Kajot platí primátorovi Onderkovi večírky, a jestli v Brně někdo dokáže pohrdat světskými statky, tak jsou to gambleři, kteří Kajot živí.
Primátorova jedenáctka
I když Brno nemá Hrabala, neznamená to, že se ve zdejších hospodách nepábí. A nevzpomíná. Svoje kulty má i mimo čas postavená generace nevzdělaných starších dělníků, žijící svoje životy v hospodách na sídlištích a ve starých dělnických čtvrtích: vítězství Zbrojovky v roce 1978, opilého Bolka Polívku nebo Pechu nebo oba dohromady v šalině a zapomenutá místa v Bulharsku, kde se v osmdesátých letech ode- hrávaly rekreace ROH.
Brněnská putyka se netěší přílišné mediální po- zornosti. Kdykoli je potřeba trefit se do elitář- ského názoru, objeví se vedle vždy připravené pražské kavárny v textech komentátorů čas od času i kavárna brněnská. Slavné brněnské kavár- ny se odkazují k dobám první republiky a jeden z novodobých mýtů Brna se nestačí divit, kde na to kafe a pivo ti studenti pořád berou, když skoro nikdo nepracuje. Odpověď je prozaická: od bank a od rodičů. Svíčku pokory tak provozova- telé kaváren u vysokých škol pravidelně zapalují finančnímu bůžku Konto Korentu.
O duchovno se tak nakonec nejpoctivěji sta- rá sám primátor Roman Onderka. Duchovní jednotu Brňanů díky němu nadále střeží číslo jedenáct. Už před Švédy se Brňané ubránili díky tomu, že poledne odbili už v jedenáct, sto jedenáct metrů měří nejvyšší stavba v Brně, na jedenáctém místě tabulky se cítí nejlíp Kometa i Zbrojovka a pointou toho všeho je, že primá- tor se narodil 11. 11. Kombinací numerologie s prvky kultu osobnosti tak vytváří Onderka novodobé brněnské New Age.
Zavři oči a nastav dlaň
Onderkova dvojjediná jednička konečně sjednotila rozdělené město a na radnici zavládla dvojjediná koalice ČSSD a ODS. O duchovno se stará Onderkův tým i v oblastech kultury: Národní divadlo, vždy zaujaté slavnými a o dnešku nevypovídajícími kusy devatenáctého století, přeskočilo dvacáté století se všemi jeho komplikacemi a rovnýma nohama skočilo s Danielem Landou do století dvacátého prvního.
Brňáci mohli v divadle spolu s expertem na tuto oblast Landou hledat duchovno v Tajemství zlatého draka, které odkazovalo až k „tajemství starověkých i novověkých mystických legend a příběhů“. Landa se o duši místních i přespolních staral v roli Merkura – „starověkého symbolu sjednocení duchovních sil“. O současnosti se v divadle zase nemluvilo a Onderka dostal obsidián.
Ve stejném roce, kdy na mě řval dědek před Jakubem, jsme si s kamarádem povídávali s tlustým knězem u sv. Tomáše. „neměli byste kouřit. ale jste šikovní, že si to umíte sami tak hezky ubalit,“ říkával. „Fašista mussolini uzavřel s papežem smlouvu, která dodnes platí,“ provokovali jsme ho. „o tom nic nevím,“ usmíval se. „berem drogy!“ řvali jsme na něj jednou, když zametal schody. „není to správné, ale je vidět, že hledáte,“ usmíval se dál. Usmíval se totiž pořád. Vyděšení lidi v Brně jako všude na světě hledají aspoň nějakou jistotu v absurdním světě. I když ji často nakonec nacházejí až v krabici vína, nedá se říct, že by to nezkusili.
Autor je šéfredaktorem webzinu Prígl.cz.
