Pomáhání prochází sice nenápadnou, ale zásadní revolucí. Přímo uprostřed především neziskového sektoru dochází k mnoha vnitřním otřesům. Jako společnost jsme v uvažování o pomoci dospěli o několik kroků dál, už nám nestačí, že tady jsou nějací potřební a tady leží hromada oblečení. Nadšený entuziasmus porevolučních devadesátých let je v tomhle ohledu zdá se nenávratně pryč. Mění se generace, která do nezisku vstupuje jako pracovní síla, a která se už nechce sebedestruktivně oddat pomáhání i s celou duší, mění se požadavky státu, jež po sociálních službách tvrději vyžaduje, aby se jejich klienti posouvali dál a mění se také klienti samotní. Jeden příklad za všechny, tak jak nám ho vyprávěl supervizor sociálních služeb Daniel Kaucký (s. 12–13). Podle něj má dnes spousta lidí nedefinovatelné, velice nenápadné problémy, které je ale zároveň zcela vyřazují z běžného provozu. „Dělal jsem donedávna na krizovém centru," vyprávěl Daniel, „a fenoménem tam byli mladí lidé, kolem třiceti let, častěji muži a ti byli doma, nepracovali, odmítali autority, byli dost chytří, trochu pohulovali, přijímali veškerou péči rodiny a odmítali cokoli dělat." Tihle lidé nejsou ničím diagnostikovatelní, nejsou drogově závislí, nejsou psychicky nemocní, a přesto prokazatelně nejsou v pořádku. „Pomáhat takovým lidem je pak velice problematické, protože velice špatně uvěříte tomu, že je ta pomoc potřebná, a navíc ji ti lidé odmítají, oni chtějí jen tu péči a nic nedělat," říkal Daniel a dodal, že o pomoc ale volá celé jejich okolí, které je z toho úplně vyřízené.
Abychom se o motivech pomáhání dozvěděli co nejvíc, našli jsme kromě Daniela Kauckého dalších několik lidí, kteří se pomoci s různou intenzitou a z různých důvodů oddali. Se sociálním kurátorem Pavlem Pěnkavou (s. 14–15) jsme ve velice otevřeném rozhovoru zabrousili i na tzv. mesiášský komplex. „Já si pod tím mesiášem představoval původně sám sebe," říkal nám Pavel a vyprávěl první zážitky a historky poté, co byl před čtyřiadvaceti lety jako čerstvý a vnitřně nezralý sociální pracovník instalovaný do své kanceláře.
Pomáhání má v sobě tolik záludných zákoutí! A jde bezesporu o jeden z nejzajímavějších fenoménů, na který jsme kdy narazili. Navíc jsme se trefili přímo do křižovatky, na níž se dnes sociální služby, jejich pracovníci a s nimi i jejich klienti nacházejí. A to se vždycky počítá.
