Ženy, kterým je kolem požehnaných devadesáti let, ve svém prohlášení uvedly, že si nepřejí, aby byl lidický odkaz předmětem její politické kariéry. Pro mnohé je možná překvapivý sám fakt, že se xenofobní politička před několika lety vůbec stala členkou organizace v obci, kde nebydlí a nemá s ní nic společného. Stanovy organizace jsou nicméně tak uvolněné, že pokud by na to členové přistoupili, mohl si za jeden stůl vedle přeživších lidických žen a dětí sednout třeba Tomio Okamura nebo Martin Konvička.
Neúspěšná nacionalistická politička na své kariéře uvnitř organizace roky pečlivě pracovala. Káva nebo kosmetické balíčky, i to je jakýmsi všimným, které podnikatelka v kosmetickém byznysu Jana Bobošíková rozdává na setkání svým kolegům v základní organizaci. Na pietní červnová setkání jezdí ambiciózní politička už řadu let, setkává se s lidmi, nakukuje do kočárků, usmívá se. A upřímnou láskou ke středočeské obci s tragickým osudem neplane koneckonců sama. Ze zhruba čtyřicetihlavé lidické organizace bojovníků je deset členů z Bobošíkové „stáje“, za všechny jmenujme Janu Volfovou. V Lidicích nebydlí a nic pro ně nedělají.
Jana Bobošíková se samozřejmě nestala předsedkyní jen tak. V poměrně neprůhledné volbě, kdy se volil najednou celý výbor organizace, vyhrála jednoznačně. Bezpochyby k tomu přispívá i rozhádanost některých členů. Třeba spor o to, zda do obce před skoro sedmdesáti lety nevpadli nacisté kvůli tomu, že z vesnice odešli dva muži – Josef Horák a Josef Stříbrný – do Anglie, kde se stali letci RAF, a jak se stavět k jejich památce.
Jisté ale je, že lidické ženy svým gestem prokázaly víc soudnosti a rozumu než jejich sousedé. Je škoda, že lidé s tak zdravým úsudkem a jednoznačným instinktem, který rozezná lísavé hochštaplerství od skutečného zájmu, jsou na odchodu. Je co se od nich učit.
