Poslední díl Nolanovy trilogie o Batmanovi bezpochyby patřil mezi nejočekávanější filmy tohoto léta. Hned po premiérách se v recenzích i komentářích začaly objevovat paralely „revoluce“ hlavního padoucha Banea s hnutím Occupy, zatímco v Batmanovi spolu s policií je podle některých hlasů znázorněno ono 1 % nejbohatších a mocných, tedy jádro systému. Batman vítězí, revoluce je poražena a systém žije dál. Christopher Nolan tuto paralelu odmítá, není přitom ale moc přesvědčivý. Důležitější než prvoplánový výklad filmového příběhu jako souboje systému a revoluce jsou ale detaily, které dávají jasně najevo, jaký popis světa film upřednostňuje. Je to ten, který už dobře známe – například od britské konzervativní premiérky Margaret Thatcher s jejím slavným výrokem „neexistuje alternativa“.
Zlo, dobro a nesmrtelný systém
Temný rytíř povstal, jak je v české produkci přeložen název f ilmu Dark Knight Rises, je vlastně zdařilým akčním f ilmem se všemi atributy, které k němu patří. Divák si může vychutnat spektakulární honičky nejrůznějších vozítek/zázraků technologického pokroku i efektní bojové scény mezi reprezentanty Dobra a Zla.
Dělení světa na Dobro a Zlo ovšem v batmanovské tr ilogii není zrovna jednoznačné. Předcházející f ilm – Temný rytíř – konč í tichou dohodou policejního komisaře Gordona s Batmanem, která z šíleného padlého hrdiny boje proti organizovanému zločinu Harveyho Denta dělá mučedníka, když na sebe jeho zločiny i smr t samotnou bere právě maskovaný hrdina. Ruce systému zůstanou čisté, účel světí prostředky, ale jednoznačné černobílé dělení světa utrpělo, jak se ukáže v rozčarování př icházejícím v posledním filmu.
Ono rozčarování ovšem není takové, aby mohlo ohrozit obraz systému jako sice nedokonalého, ale pořád nejlepšího z možných. Přichází totiž skutečná hrozba v podobě maskovaného teroristy Banea, který se zmocní fúzního reaktoru, jehož jádro se stane časovanou atomovou bombou, a přetváří Gotham na zdánlivě rovnostářskou diktaturu. V ní jsou bohatí odsuzováni v procesech nápadně podobných těm jakobínským k vyhnanství nebo trestu smrti a dle Baneových slov se moc má vrátit do rukou lidu. Bane zpočátku vzletně hovoří o požáru nebo bouři, která přichází a má smést bohaté a zkorumpované elity. Vrátit moc do rukou prostých lidí, osvobodit nevinné z vězení, nastolit spravedlnost. Tyto proklamace jsou hned v úvodu poměrně jednoznačně označeny jako Zlo a Bane se stává v očích představitelů Dobra prachsprostým teror istou, kterému nejde o nic jiného než zničit Gotham. Politická kritika z Baneových úst se tak stává pouhou zástěrkou pro temné plány muže, jehož tvář zakrývá respirátor.
Podstatná je vizáž strany Zla. Bane a jeho armáda svým oblečením poměrně silně evokují povstalecké jednotky z „méně rozvinuté“ části světa a rudé „palestiny“ na krku mnohých z nich už jsou jen třešničkou na dortu nenápadně naznačující divákovi, na které straně spíš najde škůdce poklidného života.
Film odsouvá politickou kritiku na vedlejší kolej především její psychologizací a banalizací. Vždyť vlastně nejde než o záminku šíleného psychopata toužícího zničit údajně zkažený Gotham. Kritika systému? Ale jděte, vždyť žádný lepší stejně nemůže existovat. Rovnostářská společnost je utopie, lidé mají své sobecké zájmy a „jiný svět je možný“ je pouze heslem pomýlených naivků.
Překvapivé fanatičky a sexy zlodějky
Konzervativní linku podporuje i další rys akčního filmu – role, kterou v něm hrají ženy, samozřejmě vesměs krasavice. Spíše než plnohodnotné partnerky hlavních postav ale představují atraktivní kompars, který sice do děje zasahuje, ale spíše nečekaně a z ne zcela racionálních pohnutek. A to paradoxně bez ohledu na důležitost role, kterou nakonec mohou sehrát.
Pro ilustraci významu ženských postav ve světě akčních f ilmů dobře poslouží mýtus o člověku, který chce Gotham zničit. Tím mýtem je legenda o dítěti zrozeném v podzemním vězení kdesi ve třetím světě, kterému se podařilo nemožné – vyšplhat jako jedinému z vězňů až k ústí jámy, tedy k jediné cestě ven. Divák, stejně jako všechny postavy, se pochopitelně celou dobu domnívá, že dítětem je silný padouch Bane, kterého to, že „vyrostl v pekle“, jak sám říká, zásadním způsobem ovlivnilo ve vztahu k elitám a dovedlo až do Gothamu. Osudem zraněný a svět nenávidící padouch – rodu mužského – toužící po změně nespravedlivého systému. Jaké překvapení nastane, když se v závěrečné části filmu divák dozví, že ne záhadný žoldák, ale nenápadná a především nevýrazná ctitelka Bruce Wayna, shodou okolností také předsedkyně správní rady jeho korporace, jménem Talia al Ghul alias Miranda Tate, je ve skutečnosti mozkem a realizátorkou zničení města. Mirandiny pohnutky jsou však velmi „soukromé“ – nevede ji k tomu nic jiného než touha dokončit dílo svého otce – Batmanova učitele Ra‘s al Ghula, který považuje zkorumpovaný Gotham za nepolepšitelný a hodný zániku. Mirandinou hlavní motivací tedy není zničení symbolu zkorumpovaného systému, které by mohlo představovat začátek jeho změny, ale dokončení otcova plánu.
Druhou ženskou postavou, která v posledním díle Nolanovy trilogie vystupuje, je drzá zlodějka šperků Selina Kyle s až fetišistickou zálibou v enormně vysokých podpatcích. Navzdory nesporným „odborným“ kvalitám, které má, je evidentní, že není schopna z nich těžit tak, jak by mohla. Na to několikrát poukáže Bruce Wayne a Selina reaguje pochopitelně podrážděně. Už sám fakt, že zůstává ve vleku „špatných lidí“, diskvalifikuje postavu Seliny v tom, aby se stala něčím víc než sparing-partnerkou hlavního hrdiny. Co na tom, že mu v poslední chvíli zachrání život, který měl v rukou Bane, protože se do „výstředního milionáře“ Wayna nečekaně zamiluje (jak jinak!).
Pro Mirandu Tate a Selinu Kyle jako reprezentantky ženských postav jsou klíčovým motivem emoce, vesměs spojené s láskou nebo rodinou, což je sféra života tradičně přisuzovaná ženám. Racionální a svět utvářející pohnutky jsou přece pro muže.
John Blake a řízená vzpoura
Britský sociální antropolog Max Gluckman v jedné ze svých studií poukázal na fenomén tzv. rituálu vzpoury, který pomocí řízené ventilace tlaku uvnitř společnosti udržuje systém stabilní. Klasickým příkladem takového rituálu vzpoury v evropském prostředí je například známý karneval v Benátkách, při kterém se na jednu noc stírají sociální rozdíly mezi bohatými a chudými. Ztělesněním řízené vzpoury proti systému, který ani nemá ambici být dokonalý, je v posledním dílu Nolanovy trilogie postava policisty Johna Blaka. Blake představuje prototyp obyčejného policajta, který se díky vlastní píli a bystrosti vypracuje až na detektiva. Blake je postava veskrze sympatická a pevně věřící v systém. Krize ale přichází ve chvíli, kdy se dozvídá o již zmíněné dohodě mezi policií a Batmanem, která zachraňuje pověst Harveyho Denta. V průběhu filmu pak dostává důvěra v policii další rány. V jedné z posledních scén pak Blake znechuceně odhazuje svůj odznak.
Jeho přítomnost je nezbytná – Blake představuje omezenou kritiku systému, která jej však nezpochybňuje jako celek. Omezený výbuch kritiky v mezích zákona, který kopíruje cíl rituálu vzpoury a ujistí diváka v tom, že proti systému se sice lze vzbouřit, ale – jak naznačuje vývoj filmu a zejména zobrazení souboje Dobra se Zlem – alternativa neexistuje.
Autorka vystudovala sociologii.
