Bylo nebylo, několik generací před námi existoval svět bez psychoterapie. O lidskou duši v nesnázích se v těch dobách starali přátelé, rodina, kněží a lékaři. Jenže lidská duše je vesmír sám. Složitá a záhadná. Bylo potřeba, aby lékaři vynašli léčbu slovem. A ta se rozkošatila. Dnes už žádná lidská bytost neví, kolik že těch psychoterapií vlastně máme.
Nejnovější vědecký pokus spočítat seriózní a uznávané psychoterapeutické postupy vedl k číslu 250. Každý ze způsobů léčby je totiž trochu jiný: jeden má víc teorie a druhý víc technik, jeden se zaměřuje na myšlení, jiný na cítění, jeden chce být rychlý a řešit jen problém po problému, druhý je pomalý a čeká na vše, co se vynoří. Přes všechny rozdílnosti mají ale seriózní psychoterapie něco společného. Respekt vůči člověku, sdílené etické normy a nakonec transparentní, vědecky ověřené zdůvodnění takzvaných účinných faktorů: spolehlivé vysvětlení, co a jak přesně v dané terapii „funguje“.
Za hranicí oněch dvě stě padesáti stojí přístupy, které jsou nové a jejichž účinnost zatím nebyla ověřena, ale i terapie, k nimž má podstatná část odborné i laické veřejnosti kritický postoj. Patří mezi ně i terapie pevným objetím podle Jiřiny Prekopové.
OBJEV STOLETÍ
Jiřina Prekopová je dnes dvaaosmdesátiletá česká psycholožka, která v sedmdesátých letech odešla do Německa. Pracovala tam s postiženými dětmi a s dětmi trpícími poruchami autistického spektra. K zásadnímu „objevu“ ji vedlo setkání s americkou psychiatričkou Marthou Welch. Dnes se Prekopová pyšní tvrzením, že „když dostane dítě v období vzdoru velkou zlost na matku či otce, je pevné objetí jediná možnost ke zmírnění agrese.“ Odkud vítr vane?
V sedmdesátých letech se v Americe objevila myšlenka, že potlačený hněv (tropící ve vztazích tolik problémů) je potřeba léčit prolomením obranných mechanismů člověka. Nositelem myšlenky byl Robert Zaslow a podle něj by se mělo dítěti, které cítí bolest, hněv a strach při očním kontaktu s rodičem ulevit. Je proto také v pořádku hněv, strach, i bolest navodit – aby došlo ke katarzi.
Zaslow nezůstal s názorem sám. Na principu probourání se do vnitřního světa dítěte vyrost- la řada takzvaných attachmentových terapií, jejichž společným znakem je několikahodinové držení „problematického klienta“ terapeutem, klientovým partnerem, nebo (v případě dětí) rodičem. V attachmentových terapiích jde o vylití hněvu a znovuodžití traumat, aby se ve vztazích mohlo začít znova. Nenechme se zmýlit: pojem attachment zde nemá nic společného se široce uznávanou teorií rané citové vazby podle Bowlbyho, jak by se mohlo na první pohled zdát.
JED MUSÍ Z BŘICHA VEN
Do této linie terapií spadá i terapie pevným objetím, která pracuje s dospělými lidmi, ale stejně tak s dětmi. A nebojí se ani práce s dětmi trpícími autismem. Na svých stránkách se příslušní terapeuti odvolávají například na Niko Tinbergena. Zmiňují jeho Nobelovu cenu. Nezmiňují jeho zničující a nepravdivou teorii, podle které je příčinou autismu porucha citové vazby mezi rodičem a dítětem. „Vina“ za autismus by tím padala na hlavu matek a otců a moc bořitelského pevného objetí by se už neomezovala jen na navázání kontaktu. Léčila by autismus. A tady už jsme u Marthy Welch, autorky přístupu holding therapy a učitelky Jiřiny Prekopové. Martha pracuje se stejnými premisami. Probourává se k „lásce“ autistických dětí – násilím.
Terapie pevným objetím podle Prekopové se nemá aplikovat terapeutem. Snaží se vyhnout ničivým dopadům, kvůli kterým byla řada attachmentových terapií (včetně holding therapy podle Welchové) v mnoha státech zakázána. Ale daří se jí to?
Přístup Prekopové má být nástrojem obnovení lásky v porouchaných vztazích v rodině. Chápe se „jako médium ke konfrontaci při konfliktu, který není možné zvládnout slovně, aby mohla proudit láska,“ píše ve své knize Pevné objetí autorka. V terapeutově pracovně se proto pevně obejmou například matka a dítě a potom za pomoci terapeuta mluví o svých emocích. „Všechen jed musí z břicha a všechny slzy ze srdce, dokud láska znovu neproudí,“ píše se na příslušných internetových stránkách.
SEKAT UZLY
Dotyk nepatří mezi tradiční psychoterapeutické nástroje, a proto má terapie pevným objetím vlastní etiku. Jenže ta místy naráží na základní právní normy. Mezi typy terapeutických zásahů patří podpora vztahu mezi rodičem a dítětem, znovuprožití porodního zážitku, manželské usmíření, sblížení manželů ve společném spánku a usmíření s nepřítomnými blízkými (při úmrtí či rozvodu). Ve všech těchto formách terapeutické práce je hlavním nástrojem několikahodinové vyčerpávající zalehnutí druhou osobou. Pevné objetí totiž nemusí zůstat objetím, jak ho známe z běžného slovníku. Může se rozvinout v dlouhé držení například dítěte matkou, která mu podle instrukcí terapeuta znemožní váhou svého těla pohyb rukou a nohou, uchopí jeho hlavu do svých dlaní a říká mu ve vynuceném očním kontaktu, co a jak k němu cítí či necítí.
Terapie pevným objetím pracuje se zapeklitými lidskými vztahy, které se octly ve slepé uličce. Seriózní terapeutické směry by neměly slibovat zázraky, protože můžeme vytvořit všechny možné podmínky, a přesto se nemusí nic stát. Není vhodný čas nebo není připravený klient. Terapie pevným objetím se přesto prezentuje jako jediná cesta pro složité vztahové situace.
Jako cíle si klade emocionální konfrontaci, připuštění a kultivaci agresivity, následné vzájemné vcítění a zvládnutí konfliktu – a nakonec obnovu lásky, bezpečí a svobody. To poslední se pozná podle „třpytu a jasu v očích“. Je to ale spolehlivé kritérium? A je rozseknutí gordického uzlu – konfrontace a vyjádření agrese – nejlepší řešení? Opravdu vede k vzájemnému vcítění?
LASKAVÉ NÁSILÍ
Z hlediska práva naplňují některé praktiky terapie pevným objetím skutkovou podstatu několika trestných činů. Zatímco dospělí vstupují do procesu držení dobrovolně, za malé a postižené děti rozhodují jejich rodiče. Jenže násilné držení je z pohledu zákona bráno jako fyzické i psychické poškozování drženého. Dává to smysl: pokud je protest dítěte brán jen jako projev jeho panovačnosti, vede to k přehlížení potřeb dítěte. Právě u autistických dětí odmítajících dotyk se jedná o obzvláště citlivou otázku. Od trestného činu ublížení na zdraví bychom se mohli dostat až k trestnému činu týrání svěřených osob.
Vedle toho jsou stoupenci tohoto přístupu (například právě v Německu) často kritizováni za nesprávný výklad odborné literatury, na kterou se odvolávají, i za stavění na zastaralých a překonaných myšlenkách a předpokladech. K výčtu můžeme přidat, že účinnost terapie pevným objetím nebyla vědecky doložena a její případné kladné výsledky tak lze vysvětlit účinky obecných terapeutických faktorů nezávislých na pevném objetí. Vznikala by tím takzvaná „iluze účinnosti“, o které píše Barry Beyerstein a která drží při životě desítky nefunkčních, ale i ohrožujících terapeutických systémů.
Z pohledu psychologie pak ve svých textech shrnuje oblasti kritiky například vedoucí katedry psychologie FSS MU Zbyněk Vybíral, ale také předsedkyně Asociace pomáhající lidem s autismem (APLA), Kateřina Thorová. Zdůrazňují zejména stres, který dítě v procesu terapie prožívá a který může vyvolat pocity ponížení, enurézu či fyzickou bolest a může rozvinout například posttraumatický syndrom či úzkostné poruchy a v neposlední řadě narušit vztah rodičů a dítěte.
„Terapie je kritiky chápána jako násilí páchané na dítěti, nabídka bezpodmínečné lásky jako vnější kontrola a terapeutický úspěch jako submisivita a vyčerpání dítěte. Podivné a pro dítě nepochopitelné chování rodiče s využitím fyzické převahy vyvolává pocit strachu, paniky, bezmoci. Následuje vyčerpání a podřízení se vůli rodiče,“ píše Kateřina Thorová ve stanovisku APLA. Projevy kladných emocí následujících po terapeutickém sezení přirovnává k stockholmskému syndromu. Vybíral vedle toho mluví o „hazardní aplikaci dvojné vazby“, kdy se při procesu vzájemného držení pro dítě nesrozumitelně kříží projevy lásky a agrese. Zmatek, který dítě opakovaně zažívá, není léčivý, ale naopak škodlivý.
Dotyk je mocný nástroj a terapeuti pevným objetím to chápou. Je ale něco jiného pomáhat páru rovnocenných lidí, kteří si tuto cestu dobrovolně vyberou a naopak dovolit silnějšímu jedinci, aby se prosadil na úkor slabšího.
Autorka je doktorandkou psychologie na FSS MU.
Terapie pevným objetím
Diskusi o terapii pevným objetím zahájil v Česku Zbyněk Vybíral. V únoru 2010 kritizoval v Lidových novinách mediální vystupování a praktiky několika kolegů z oboru. Dotkl se i tématu české adaptace holding therapy podle Prekopové a po následné polemice s jejími zastánci vyzval otevřeným dopisem radu Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) k prozkoumání podnětu. Rada oficiální stanovisko nevydala, k otázce se vyjádřil předseda ČMPS a zároveň hlavní představitel terapie pevným objetím u nás, Jaroslav Šturma.
Druhé kolo polemik vyvolal Českou televizí v prosinci odvysílaný dokument Mámo, táto, obejmi mě. Reagovala na něj odborná i laická veřejnost. Z internetových fór se téma přeneslo na Facebook (skupina Říkáme NE metodám pevného objetí se stala zásobárnou stovek odkazů na články, videa a vyhlášení oborových organizací a skupina Podpora pro Jirinu Prekopovou centrem pro osobní výpovědi spokojených příznivců), ale i do odborných časopisů (SOFT-Forum, Psychosom). Zbyněk Vybíral v reakci na stanovisko ČMPS z organizace minulý měsíc vystoupil, spolu s ním opustilo společnost i několik dalších kolegů.
