NP č.363 > FejetonO tom pěnivém mokuJan Stern

My, starší páni, máme své koníčky. K nejzábavnějším patří takzvané „předběžné ohledávání mrtvoly“, tedy všeliké ohmatávání se, jehož smyslem je nalézt nějakou tu chorobu.

 

Cíl je zřejmý. Možnost strávit příjemné odpoledne v prostorných čekárnách poliklinik či na dobře vytopených chodbách nemocnic, nadopovaných Julínkovými poplatky. V jádru jde ovšem o ukojení čistě erotické. Vždyť kde jinde se muž mého věku může bez obav svléci do půl těla (i hůř), aniž by to provázely nevhodné poznámky, kdo se k němu tak natěsno přivine jako rentgen při snímkování žaludku, v jakém sado-maso salonu mu mladá dívka v uniformě sestřičky zabodne jehlu do ruky za pouhých třicet korun ( je-li sestra cvachoidní, může jít o zážitek vyloženě intenzivní). Zkrátka, je to samá rozkoš, pikanterie a nápadité dráždění. Tedy, až na jednu drobnost, která se mi jeví být přeci jen poněkud nedomyšlena a nedovedena ke stavu extáze, již od systému zdravotnictví právem očekáváme. Mám na mysli kontrolu moči.

I já nedávno rafinovaně podráždil žlučník smažákem, cibulí a tatarkou, sepsal závěť a chvátal se polaskat s prostředím fakultní nemocnice. Než jsem však mohl vstoupit do říše jemných lékařských dotyků, byl mi dán do ruky kelímek s pokynem: „Do toho se vymočte.“ A to bylo záludné. Každý postarší muž se totiž před odchodem z domova s pochopitelnou obezřetností vyprázdní a my hypochondři se během cesty navíc málokdy stavíme na jedno (nechceme mít játra na hadry) ani neucucáváme limonádu (extrémně nebezpečná chemická směs). Chvilka v kabince nemocničního WC tak trvala na tom, že přeroste kategorii pouhé chvilky.

Chtěl jsem vymáčknout aspoň pár kapek. „Musíš, Honzo, musíš!“ povzbuzoval jsem se, jenže močové ústrojí podléhá tzv. volním aktům, jak jim říkají filozofové, relativně málo. Zkusil jsem tedy lest. Představoval jsem si Niagarské vodopády, kapající vodovod i nejslavnější bruselskou sochu. Broukal si melodii ze Zachraňte Willyho. Imaginoval jsem erupci karlovarského vřídla. Myslel na Štěpánku Hilgertovou, na praotce Noe, povodně roku 2002, mokrý orgasmus, skotské střiky i vinné střiky. Leč marnost nad marnost. Mé tělo bylo sugesci zcela nedostupno, pouťový hypnotizér by se po vystoupení se mnou nejspíše oběsil.

Bezmocně jsem si sedl na mísu a před očima mi běžel celý život. Uprostřed promoce jsem zjistil, že močím. Avšak nikoli do přiděleného kelímku, ale nazdařbůh do mísy. Projel mnou blesk. Vymrštil jsem se, zboural držák na toaletní papír, zažongloval s kelímkem a rozechvěle nastavil tělo k vrcholnému aktu. Bohužel, v důsledku leknutí prostata sevřela vše, co jí bylo nablízku, a odmítla pustit zbytek tekutiny z těla.

Byl jsem znovu na začátku. Naštěstí, tentokrát již u Hilgertové, sevření povolilo a já splnil úkol. Pln hrdosti jsem vstoupil do čekárny, to jsem však ještě netušil, že drama teprve začíná.

Dilema následujících minut znělo: jak kelímek držet? Všichni přítomní viděli, že jsem vyšel z WC, a jasně tedy pochopili, jaký poklad se v kalíšku skrývá. Abych se cítil co nejméně trapně, snažil jsem se plastový výlisek držet za horní hranu a nenápadně ho schovávat za stehno. Jenže mne vyděsila představa, že ho takto upustím, moč mi vnikne do bot a její zbytek se počne rozlévat chodbou všemi směry. Obraz katastrofy byl tak nutkavý, že jsem začal kelímek svírat neadekvátní silou. Jakmile jsem si to uvědomil, zrodil se v mé močí mučené mysli obraz, jak kelímek promáčknu a vymáchám si ve výměšku ruce. Hrůzný obraz mne donutil povolit sevření, což však znovu probudilo noční můru upuštění drahocennosti na zem. Neřešitelná emocionální situace!

V tu chvíli vstoupila do čekárny třešnička na dortu. Přesněji nádherná mladá dívka. Neodvratně upřela své blankytné oči na můj kelímek. Génius trapnosti se blížil ke svému vrcholnému číslu – začal jsem předstírat, že v kelímku mám kávu z automatu. Uchopil jsem ho s nonšalancí pařížského bonvivána a lehce přivoněl. Zvedl se mi žaludek a zavrávoral jsem. Děvče nepřestávalo sledovat podivína, na nějž nebylo připraveno. Začalo být nápadné, že z kelímku neusrkávám. Má panika rostla. Co teď? „Na zdraví,“ vylétlo mi z úst a pokynul jsem ke krasavici svým kelímkem. Domorodé osazenstvo čekárny, na nějž jsem nějak zapomněl, mne sledovalo se zděšením a se zatajeným dechem čekalo, zda se opravdu napiju toho, o čem všichni dobře věděli, odkud to pochází. Vysvobodila mne sestra. „Pan Stern,“ zavolala. I když jsem si říkal, že mne, celebritu z Nového Prostoru, nemusela zrovna vyvolávat jménem, její hlas mi zněl jako andělský chór. Anděl však dodal: „Tak co, načůral jste aspoň něco?“

„Trochu,“ špitl jsem provinile míjejíc krasavici... A tak mi došlo, že čůrání bylo v nemocnicích zavedeno jako regulační opatření, s nímž se jakékoli julínkovné nemůže měřit. Příště půjdu raději do masážního salonu.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

Nesplněná očekávání / Jan Stern > NP č.331 > Fejeton Drazí, musím se vám svěřit. Mám takový malý problém s navazováním kontaktů s opačným pohlavím. Dlouho jsem si kladl otázku, kde je zakopaný pes. A tuhle jsem vám ho vykopal. číst dále Sebezraňováním a askezí k neobyčejné hojnosti / Jan Stern > NP č.323 > Rozhovor Poslouchat Jana Kellera člověku na klidu nepřidá. Uvědomí si jak křehká je slupka naší vyspělé civilizace a nesamozřejmý blahobyt, který si užíváme. Za fasádou rozumu dřímá barbarství hrozící zahubit naše skvělé výdobytky. číst dále O Američanech, agentech a jiných záhadách / Jan Stern > NP č.343 > Fejeton Milí Češi, řeknu vám, máte svoje záhady. A nemyslím tím teď záhady typu světelných jevů v jihlavském podzemí, nacistických létajících talířů vznášejících se na konci druhé světové války nad Letňany, štěchovického pokladu, k jehož vyzvednutí scházejí několika výpravám poslední haléře, případně tajuplně nabitého diáře poručíka Ludvíka Zifčáka v chladných listopadových dnech roku 1989.   číst dále Sociologie amarounů / Jan Stern > NP č.453 > Fejeton Často přemýšlím nad tím, jací jsme my Češi. Myslím, že o sobě moc nevíme. Říkáme o sobě třeba, že krademe. Ale krade se všude po světě a mnohde mnohem víc. Říkáme o sobě, že pijeme. No, to nelze zpochybnit, pijeme hodně, pijeme víc než Rusové a Dánové. Pijeme Ligu mistrů. Leč přesto před nás statistika Mezinárodní zdravotnické organizace předsadila ještě jeden více kořalnický národ – Moldavce. Takže žádné Nagano, žádný Bělehrad, pouhé důstojné Chile 62. Myslíme si o sobě třeba taky, že jsme ateisté. A přitom každý druhý kolem mě věří na horoskopy, reinkarnaci, UFO a ilumináty. Kdepak, všechny tyhle definice jsou mimo. číst dále Rakeťák / Jan Stern > NP č.452 > Fejeton Život muže je neskonale těžší než život ženy. Je ale zvláštní, že ženy to netuší a i zcela průzračným a nezlomným argumentům v této otázce čelí s dětinskou naivitou. číst dále Dobře vypečené gestapíčko / Jan Stern > NP č.454 > Fejeton Možná tomu nebudete věřit, ale jsou věci, o kterých se mi žertuje těžko. Ovšem nejspíše vás překvapí, které to jsou, či spíše, které to nejsou. číst dále Budíkové zákony / Jan Stern > NP č.457 > Fejeton Velké dějiny a děje jsou řízeny zákony, jako je Archimédův zákon, Ohmův zákon, zákon dědičnosti, zákon nabídky a poptávky, Starý zákon, Nový zákon, eventuálně vor v zakoně. No jo, ale co děje malé? Naše všednost? Jí badatelé a proroci zatím pozornost věnují jen malou. Přesto se lidé odpradávna pokoušejí zákon, který ji řídí, pojmenovat. číst dále Paradigma pekla / Jan Stern > NP č.451 > Fejeton Jeden velký filozof kdysi napsal takovou divadelní hru, kde se lidi dostanou do pekla. Ale to peklo nemá kotle, ani chlupaté čerty s ocasem až na zem, ba ani červené tapety. Je to obyčejný pokoj, z něhož nejde odejít, a v němž jsou lidé, se kterými si nelze porozumět. V závěru té filozofické hry se pak praví, že peklo jsou ti druzí. číst dále

Chci pomoci konkrétním lidem bez domova a v nouzi

Podívejte se profily našich nejlepších prodejců, kterým nechybí zodpovědnost a poctivost, ale chybí jim zázemí, oblečení, obuv nebo nějaká speciální pomůcka, aby se mohli cítit spokojeně a žilo se jim lépe. Našim prodejcům můžete přispět na jejich konkrétní potřeby nebo přání.
Chcete se o jejich osudu dozvědět víc? Děkujeme všem dárcům.

celý archiv