NP č.363 > FejetonO tom pěnivém mokuJan Stern

My, starší páni, máme své koníčky. K nejzábavnějším patří takzvané „předběžné ohledávání mrtvoly“, tedy všeliké ohmatávání se, jehož smyslem je nalézt nějakou tu chorobu.

 

Cíl je zřejmý. Možnost strávit příjemné odpoledne v prostorných čekárnách poliklinik či na dobře vytopených chodbách nemocnic, nadopovaných Julínkovými poplatky. V jádru jde ovšem o ukojení čistě erotické. Vždyť kde jinde se muž mého věku může bez obav svléci do půl těla (i hůř), aniž by to provázely nevhodné poznámky, kdo se k němu tak natěsno přivine jako rentgen při snímkování žaludku, v jakém sado-maso salonu mu mladá dívka v uniformě sestřičky zabodne jehlu do ruky za pouhých třicet korun ( je-li sestra cvachoidní, může jít o zážitek vyloženě intenzivní). Zkrátka, je to samá rozkoš, pikanterie a nápadité dráždění. Tedy, až na jednu drobnost, která se mi jeví být přeci jen poněkud nedomyšlena a nedovedena ke stavu extáze, již od systému zdravotnictví právem očekáváme. Mám na mysli kontrolu moči.

I já nedávno rafinovaně podráždil žlučník smažákem, cibulí a tatarkou, sepsal závěť a chvátal se polaskat s prostředím fakultní nemocnice. Než jsem však mohl vstoupit do říše jemných lékařských dotyků, byl mi dán do ruky kelímek s pokynem: „Do toho se vymočte.“ A to bylo záludné. Každý postarší muž se totiž před odchodem z domova s pochopitelnou obezřetností vyprázdní a my hypochondři se během cesty navíc málokdy stavíme na jedno (nechceme mít játra na hadry) ani neucucáváme limonádu (extrémně nebezpečná chemická směs). Chvilka v kabince nemocničního WC tak trvala na tom, že přeroste kategorii pouhé chvilky.

Chtěl jsem vymáčknout aspoň pár kapek. „Musíš, Honzo, musíš!“ povzbuzoval jsem se, jenže močové ústrojí podléhá tzv. volním aktům, jak jim říkají filozofové, relativně málo. Zkusil jsem tedy lest. Představoval jsem si Niagarské vodopády, kapající vodovod i nejslavnější bruselskou sochu. Broukal si melodii ze Zachraňte Willyho. Imaginoval jsem erupci karlovarského vřídla. Myslel na Štěpánku Hilgertovou, na praotce Noe, povodně roku 2002, mokrý orgasmus, skotské střiky i vinné střiky. Leč marnost nad marnost. Mé tělo bylo sugesci zcela nedostupno, pouťový hypnotizér by se po vystoupení se mnou nejspíše oběsil.

Bezmocně jsem si sedl na mísu a před očima mi běžel celý život. Uprostřed promoce jsem zjistil, že močím. Avšak nikoli do přiděleného kelímku, ale nazdařbůh do mísy. Projel mnou blesk. Vymrštil jsem se, zboural držák na toaletní papír, zažongloval s kelímkem a rozechvěle nastavil tělo k vrcholnému aktu. Bohužel, v důsledku leknutí prostata sevřela vše, co jí bylo nablízku, a odmítla pustit zbytek tekutiny z těla.

Byl jsem znovu na začátku. Naštěstí, tentokrát již u Hilgertové, sevření povolilo a já splnil úkol. Pln hrdosti jsem vstoupil do čekárny, to jsem však ještě netušil, že drama teprve začíná.

Dilema následujících minut znělo: jak kelímek držet? Všichni přítomní viděli, že jsem vyšel z WC, a jasně tedy pochopili, jaký poklad se v kalíšku skrývá. Abych se cítil co nejméně trapně, snažil jsem se plastový výlisek držet za horní hranu a nenápadně ho schovávat za stehno. Jenže mne vyděsila představa, že ho takto upustím, moč mi vnikne do bot a její zbytek se počne rozlévat chodbou všemi směry. Obraz katastrofy byl tak nutkavý, že jsem začal kelímek svírat neadekvátní silou. Jakmile jsem si to uvědomil, zrodil se v mé močí mučené mysli obraz, jak kelímek promáčknu a vymáchám si ve výměšku ruce. Hrůzný obraz mne donutil povolit sevření, což však znovu probudilo noční můru upuštění drahocennosti na zem. Neřešitelná emocionální situace!

V tu chvíli vstoupila do čekárny třešnička na dortu. Přesněji nádherná mladá dívka. Neodvratně upřela své blankytné oči na můj kelímek. Génius trapnosti se blížil ke svému vrcholnému číslu – začal jsem předstírat, že v kelímku mám kávu z automatu. Uchopil jsem ho s nonšalancí pařížského bonvivána a lehce přivoněl. Zvedl se mi žaludek a zavrávoral jsem. Děvče nepřestávalo sledovat podivína, na nějž nebylo připraveno. Začalo být nápadné, že z kelímku neusrkávám. Má panika rostla. Co teď? „Na zdraví,“ vylétlo mi z úst a pokynul jsem ke krasavici svým kelímkem. Domorodé osazenstvo čekárny, na nějž jsem nějak zapomněl, mne sledovalo se zděšením a se zatajeným dechem čekalo, zda se opravdu napiju toho, o čem všichni dobře věděli, odkud to pochází. Vysvobodila mne sestra. „Pan Stern,“ zavolala. I když jsem si říkal, že mne, celebritu z Nového Prostoru, nemusela zrovna vyvolávat jménem, její hlas mi zněl jako andělský chór. Anděl však dodal: „Tak co, načůral jste aspoň něco?“

„Trochu,“ špitl jsem provinile míjejíc krasavici... A tak mi došlo, že čůrání bylo v nemocnicích zavedeno jako regulační opatření, s nímž se jakékoli julínkovné nemůže měřit. Příště půjdu raději do masážního salonu.

 


autor / Jan Stern VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Libertin, nebo puritán? / Filip Malý > NP č.363 > Téma čísla Zorientovat se ve vlastní sexualitě je náročný úkol, i když člověk nepatří k žádné sexuální menšině a netrpí deviací. Čechy jsou sice relativně liberální a trestající autority patří minulosti, ale i tak společenské stereotypy a kontrola přetrvává. Najít svobodný a vyvážený vztah se mnohdy podobá kvadratuře kruhu.   číst dále Svobodní excenrici a pravidla sexu / Jaroslav Fiala > NP č.363 > Téma čísla Hippies s dnešními beznadějnými singels nespojuje jen možnost střídat partnery a bezstarostná chuť experimentovat. Co všechno ve skutečnosti obnáší život v síti netradičních vztahů? číst dále Francouzské poměry / Tomáš Havlín > NP č.363 > Pošli to dál Někdo může kysele sledovat „francouzské poměry“. Ten znepokojivě diskutující lid zhýčkaný sociálním státem si zase jednou usmyslel vytáhnout do ulic. Demonstrovat, obsazovat školy i ropné rafinérie, blokovat cesty i letiště, prostě páchat neplechu. A to všechno kvůli privilegiím, o kterých se nám už ani nezdá! Kvůli penzijní reformě, po které se bude odcházet do důchodu v šedesáti dvou místo v šedesáti. To se tak někdo má.   číst dále Několik slov o zázracích a vědě / Martina Křížková > NP č.363 > Pošli to dál Hned tři zázraky se prolnuly v osudech zachráněných chilských horníků.   číst dále

Nejčtenější články autora

My jsme všichni ho-ho / Jan Stern > NP č.459 > Fejeton Občas člověka pronásledují určité nutkavé představy. Člověka běžného (homo ordinaris) třeba představa, že má rozepnutý poklopec, i když nemá. Velké škody při tom nevznikají, krom toho, že si trochu unavíte ruku neustálým ohmatáváním rozkroku. Člověk hollywoodský (homo hollywoodiensis, slangově někdy též ho-ho) má nutkavé představy stejně jako člověk běžný, leč liší se tím, že mu tyto představy přinášejí nikoli malé škody, ale velké zisky. číst dále Ten dělá to  a ten zas tohle / Jan Stern > NP č.508 > Fejeton Existují lidé, které v období Vánoc přepadne nostalgie. Jako většina jiných přepadení je i toto záludné. A také dosti záhadné. číst dále Singl drama / Jan Stern > NP č.456 > Fejeton Kdybych byl Američan a psal o životě třicátníků, co jsou singl, budu mít jednou týdně sloupek v New York Times, za který si po třech letech pořídím vilu v Malibu. číst dále Háčkaři / Jan Stern > NP č.492 > Fejeton Češi dali světu spoustu důležitých, užitečných, ba revolučních věcí. Nohejbal, Ďáblovu bibli napsanou za jednu noc, remosku, lehký tank vzor 38, počítačovou hru Mafia, spodně kvašené pivo, semtex, Švejka, becherovku, velmi elegantní tramvaj Tatra T3 s oblými bruselskými tvary, pražského krysaříka, kostkový cukr, reformaci, pomlčkovou válku, nejdražší halu na světě, nejdražší tunel na světě, českou uličku a všechny Kaplického nepostavené stavby. číst dále
celý archiv