Knížku napsal někdo, kdo si říká Pham Thi Lan. Napsal ji v první osobě jako osmnáctiletá Vietnamka, která svůj život tráví v jednom jihočeském městě. Prošpikoval ji řadou vietnamských vět, asijsky znějícím mytologickým příběhem a řadou exotických a romantických detailů.
Většina recenzentů přijala identitu Pham Thi Lan bez podezření na blamáž, ale našel se i někdo, komu z různých důvodů přišla nedůvěryhodná. Nicméně pozoruhodné je to, že ačkoliv žije Vietnamců v Čechách tolik a nejedná se o menšinu nijak novou, málokoho napadlo pozastavit se nad kulturním rozborem textu: zdali vůbec prostředí v novele popisované odpovídá kulturním zvyklostem Vietnamců žijících v Čechách. I u téhle knížky se ukazuje, že Češi obecně mají velmi chabou představu o tom, jak tady žijí „nečeši“, zejména pokud se jedná o menšinu tak bezproblémovou, jako jsou právě Vietnamci.
RODINA A TRADICE
Pokud bychom ji aspoň trochu znali, věděli bychom, že Vietnamci zdaleka nejsou tak liberální jako my - a je jedno, jak jsou oblečení. Ještě stále je prioritou (situace v Praze je o něco uvolněnější, ale na malých městech a venkově se na tuto tradici dbá), aby vztah mezi mužem a ženou byl na celý život a stal se základem pro vytvoření širší rodiny a výchovy dětí. Z toho se odvíjí mnoho příkazů, jak se dívky mohou a nemohou chovat, aby se nedostaly do situace, kde by mohlo pro jejich celoživotní kariéru manželek vzniknout nebezpečí.
Proto je dost nemyslitelné, aby osmnáctiletá dívka šla v noci se svým mladším a nezkušeným bratrancem (právě přijel z Vietnamu) po městě sama a rodiče proti tomu nic nenamítali, jak čteme už v úvodní situaci knížky. Je nemyslitelné, aby ji rodiče poslali samotnou do pokoje za mužským podnájemníkem, aby jí dopřávali míru svobody, které se těší většina českých dívek.
Jen těžko si lze představit, že by vietnamská dívka pila alkohol. Vietnamci jsou obecně ve výchově mnohem tvrdší a autoritativnější než Češi. Podobných příkladů je mnoho. Některé jsou exotické, jako kohoutí zápasy pro uzavřenou společnost. Ty se ale, podle zdrojů z vietnamské komunity, v Čechách vůbec neprovozují.
VIETNAMKY V ČECHÁCH
Můžete namítnout, že Pham Thi Lan může - třeba v rámci fantazie, touhy nebo zveličením strachu - podávat nerealistický obraz vietnamské společnosti úmyslně. Při četbě její novely je nápadná jistá spontaneita toku textu a zároveň přítomnost českých kulturních vzorců, i když popisuje společnost čistě vietnamskou. Proč by měla ve své autentické próze používat česká klišé? Vietnamské dívky pod vlivem českého prostředí přirozeně touží po větší volnosti a možnosti svobodnějšího chování, ale mezi tím, co by rády a co kvůli svým rodičům mohou, vzniká hluboký konflikt, který tvoří základní téma druhé generace přistěhovalců obecně.
Pokud by byla Pham Thi Lan opravdu autentická mladá Vietnamka a nechala se unést svojí fantazií, mohla by se těžko vyhnout tématu rodičů, kteří trvají na dodržování přísných pravidel v mnohem liberálnější evropské kultuře. Reálnější se jeví varianta, že Vietnamce takhle ukazuje spíš z neznalosti, nápadně maskované vietnamskými úryvky a romantizujícím mýtickým rámcem.
Ať už je ale Pham Thi Lan kdokoliv, za vydání její novely jsem ráda. Podařilo se jí vyhmátnout hluboké téma soužití Čechů s Vietnamci a vzbudila zájem o ně. Napsala dobře vyprávěnou a v mnoha ohledech „sexy“ knížku, která se dobře čte a která čistě zrcadlí motivy a nálady v dnešní české společnosti. Mnoho míst v ní zazáří svojí průzračností, lehkostí a půvabem.
Pham Thi Lan má čtenáři co dát. Ještě zbývá se opravdu ukázat a říct: „To jsem já a napsal(a) jsem to proto a proto.“ Situace, která by tak vznikla, by byla pro debatu o Češích a Vietnamcích, o možnostech a roli literatury v mediálním světě, určitě inspirující.
Pham Thi Lan Bílej kůň, žlutej drak
Knižní klub 2009
