Pak se stalo toto: město nabídlo zbytku rodiny zcela nevyhovující ubytovnu o dvou místnostech se slovy, že pokud se jim nezdá, mohou jít k příbuzným. Zároveň zorganizovalo sbírku na jejich nové bydlení, která i díky medializaci případu začala rychle fungovat. Rodina díky tomu přišla o část příspěvků od státu. Probudila se policie a do vězeňské nemocnice byl převezen i popálený otec rodiny. Vyhýbal se nástupu trestu za malý přestupek. Čeká na prezidentskou milost.
A co se nestalo: městem neprošla ani jedna demonstrace obyvatel Vítkova, kteří by odsoudili byť jen možnost rasistického útoku na své spoluobčany a vyjádřili jim solidaritu. Na místo neštěstí nepřijel ani prezident, ani premiér, ani ministr vnitra, aby podpořili oběti a připomněli, že podobné věci se v normálních zemích netolerují a že dokud povládnou oni, nemusí se nikdo z nás bát usínat. Ministryně zdravotnictví nenabídla okamžitě obětem školeného psychologa a žádný z úřadů tohoto státu nesáhl do rozpočtových rezerv a neposlal příslušný obnos postižené rodině, ať si za to pořídí nové bydlení. Žádná z firem, které dávají jinak své logo téměř na cokoliv, nechce tiše či veřejně přispět na nová okna. A nikdo z novinářů si případ nevzal za „svou“ kauzu. Nehledě na chybějící projevy emocí, zapálené svíčky, nekonečné vzkazy podpory a jiná stejně důležitá symbolická gesta.
Nelze vždy zabránit tomu, aby se podobné tragédie staly, ale lze zabránit tomu, aby se opakovaly.
