Označování trvanlivosti potravin je zákonem jednotně stanoveno pro celou EU. Potraviny, které rychle podléhají zkáze a mohou pro spotřebitele znamenat zdravotní rizika se označují termínem „Spotřebujte do". Po uplynutí tohoto data již není u produktu garantována zdravotní nezávadnost a nesmí být proto dále prodáván. Jedná se například o většinu masných či mléčných výrobků a obecně o čerstvé zboží. Potraviny, které jsou z hlediska trvanlivosti stabilnější a rychle se nekazí, jsou pak označovány termínem „Minimální trvanlivost do". Toto označení není ukazatelem zdravotní (ne)závadnosti, jedná se primárně o kritérium kvality a produkty, které jej nesou, mohou být konzumovány, a dokonce i prodávány (avšak odděleně od ostatního zboží a s jasným označením) i po jeho uplynutí. Minimální trvanlivost tak garantuje spíše chuť či estetickou kvalitu potraviny. Speciální kategorii pak tvoří produkty, které jsou z povinnosti označení datem vyjmuty. Jedná se o čerstvé ovoce a zeleninu, víno a nápoje s obsahem alkoholu nad 10 %, pečivo, ocet, sůl, cukr, cukrovinky a žvýkačky.
Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z roku 2018 více než polovina Čechů označení „Minimální trvanlivost do" nerozumí. Tento čistě kvalitativní ukazatel nesprávně zaměňují s označením „Spotřebujte do", které slouží ke garanci zdravotní nezávadnosti. Termín „Spotřebujte do" je na tom u spotřebitelů o něco lépe, správně jej chápou tři čtvrtiny populace. Otázkou však zůstává, zda se jedná o správné pochopení pojmu nebo jen registrování „data zkázy" na obalu.
Spoléhat se na datum a většinou poměrně levnou potravinu vyhodit je jednodušší než zapojit čich, zrak, či dokonce chuť a zariskovat, že bychom mohli sníst jídlo, které třeba není úplně fit
Leží tedy jádro problému ve způsobu, jakým jsou potraviny značeny? Nebo jsou hlavní příčinou sami spotřebitelé a fakt, že jaksi přestávají jídlu rozumět?
Nečitelná doba, nečitelné jídlo
Data trvanlivosti na potravinách se začaly používat v 70. letech s nástupem supermarketů a průmyslově zpracovaného jídla. Dříve, v rámci převážně lokálních systémů produkce a spotřeby, bylo porozumění potravinám pro spotřebitele podstatně jednodušší. Jídlo bylo „čitelnější", neboť se jedly hlavně primární suroviny či potraviny minimálně zpracované a s velmi jednoduchým složením. Lidé měli k jídlu podstatně bližší vztah než dnes, neboť jej buď sami produkovali, nebo alespoň častěji vařili a s jídlem pracovali. Díky tomu málokdo potřeboval sáhodlouhé informace, které dnes na obalech potravin nacházíme. Pro většinu lidí byly tyto věci jasné. A s tím, co jasné nebylo, vypomohly vlastní smysly a selský rozum.
Dnes je však naše jídlo mnohem komplikovanější. Průmyslově zpracované potraviny mají často několikařádkové složení plné nicneříkajících slov, vyžadují specifické podmínky skladování, mají výrobcem garantovanou určitou trvanlivost a často spotřebiteli oznamují také to, jak s nimi má nakládat po otevření. Na jednu stranu by nám tyto informace měly v orientaci v potravinách pomáhat, průzkumy však rovněž ukazují, že ne všichni je skutečně čtou, nebo se podle nich dokonce řídí. Na druhou stranu, když už začne „jít do tuhého" a blíží se expirace produktu (nebo už je dokonce po ní), stávají se informace na obalech produktů pro mnohé z nás jediným ukazatelem, podle kterého řídí své rozhodování. Spoléhat se na datum a (většinou poměrně levnou) potravinu vyhodit je často jednodušší než zapojit čich, zrak, či dokonce chuť a zariskovat, že bychom mohli sníst jídlo, které už není úplně „fit".
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
