V kolika jsi se skateboardingem začínal?
Začínal jsem v roce 1977, to mi bylo jedenáct.
Co na tenhle sport tehdy říkali komunisti?
Víš, že ani nevím, já se jich na to neptal...
(smích) Já se jich na to už taky ptát nemusel, v době, kdy jsem na skejtu začínal, se psal rok 1993, to mi bylo deset. Ale já víc ležel na zemi, než stál na prkně, furt mi to někam ujíždělo... Nakonec jsem se zvládnul odrážet a chvilku se vézt, ale rozhodně jsem nikdy neskákal po žádnejch rampách jako vy.
Ono to v naší době taky o žádným velkým hopsání nebylo. My jsme zpočátku vůbec nevěděli, co se na tom dá nebo nedá dělat, nebyly žádný časáky, nebylo tu nic, z čeho bysme se mohli učit. Časem někdo sem tam něco přivez, tak jsme z těch fotek odvozovali, jak se ten člověk dostal do pozice, v který byl. A teprve až někdy v roce 1985 jsme zjistili, že to všechno děláme úplně blbě. Třeba strahovský účko, který vzniklo v roce 1980 díky Honzovi Sluníčkovi, byl pokus naslepo. Kromě houpání a malý otočky se na něm prakticky nedalo nic dělat a my nechápali, proč nám to nejde. A pak v tom roce osmdesát pět poprvý přiletěli dva věrozvěsti – Shane Rouse a Claus Grapke, což byly evropský jedničky, jeden ve freestylu a druhej v rampě – a ti nám řekli, že je ta rampa úplně nanic.
Stejně se znova zeptám na ty komunisty... Jak vás tenkrát brali? Dělali vám potíže?
Vládní moc zpočátku nevěděla, jak se k tomu stavět. Byla to deska a na ní čtyři kola, nic politicky nebezpečnýho. Pak se samozřejmě začalo tvrdit, že je to propaganda kapitalistickýho způsobu života, tehdy to platilo ještě i pro windsurfing a závěsný létání, protože to neuměli zařadit do tý masový tělovýchovy. Jenže pak zas některý kluci začali jezdit opravdu dobře a oni ucítili, že by se na tom dal vydělat politickej kapitál, takže to bylo takový drbání levou rukou za pravým uchem.
Co to bylo za lidi, který za totality skateboarding dělali?
První velký závody proběhly v roce 1979, jedny pořádali kluci v Karlových Varech jako Mistrovství republiky a druhé časopis Stadion. Celý léta to tam táhnul redaktor Michael Lohniský, kterej byl v přístupu hodně novátorskej. V tý první fázi se toho chytli lidi od lyžování, z části to taky byla zlatá mládež, protože se k tomu nedostal nikdo, kdo nemoh jezdit na Západ. A teprve kolem roku osmdesát jedna se k tomu přidala punková příměs. A co skateboarding v tvý době, Jardo?
... A teprve až někdy v roce 1985 jsme zjistili, že to všechno děláme úplně blbě
Je zajímavý, že v mojí době už to bylo úplně o něčem jiným, i když ty naše éry nejsou daleko od sebe. Obchody byly plný prken a možností, jak si je upravit, a všechno jsi měl v rámci jedný místnosti, včetně chráničů, brejlí, podkolenek a já nevím, čeho všeho. Na jedný historický fotce z tehdejšího Československa jsem viděl stát skejťačku v černejch brejlích a na rukou měla takový ty kožený rukavice na uhlí... (smích)
Jo, to jsou ty kontrasty. Já dokonce včera viděl na YouTube, že se skejty prodávají už i v Ikei...
Tento článek je v plném znění dostupný pouze předplatitelům Nového Prostoru.
Pořiďte si online-předplatné a krom přístupu k článkům záskáte i možnost stáhnout si Nový Prostor ve formátu pdf.
Pokud již jste předplatitelem, přihlašte se prosím.
