NP č.508 > Téma číslaHarry, jdu do baráku!Jan Studnička

V některých rodinách se na Vánoce leje olovo, aby se zjistilo, co se bude dít v příštím roce. V jiných rodinách se na Vánoce leje svařák, aby se zapomnělo na to, co se událo v roce uplynulém. Ale žádná rodina, kromě jeho vlastní, na Vánoce nikdy nezapomene na Kevina.

My Češi jsme snad všechno, jenom ne věřící. Do kostela nezajdem, jak je tři sta let dlouhých, a když už se o nějaké náboženství zajímáme, tak jenom proto, abychom si potvrdili, že muslimové skutečně požírají děti zaživa. Takže si všechny ty tradičně křesťanské svátky, které slavíme, musíme tak nějak vyložit po svém. Na Dušičky jezdíme zapalovat svíčky na hřbitovy a panákovat s příbuznými, na Velikonoce chodíme mlátit ženy v širokém okolí a na Vánoce se přežíráme u televize.


Ta televize je vedle salátu a stromečku nejdůležitější věc celých Vánoc. Zase jsem si to uvědomil na letošních vánočních trzích, kde jsem uvízl ve frontě na medovinu, kterou se s tatínkem na čtyřiadvacátého svátečně zmatláme. Což je mimochodem další krásná tradice. Přede mnou stáli rodiče, kteří dokázali své dvě ratolesti zabavit slovní kopanou se jmény filmů a seriálů od stánku s medovinou, přes stánek s dřevěnými hračkami, trdelník až ke klobáse. A jak jsem tak poslouchal rozrušený dialog (Lví král – Láska nebeská – Ať žijí duchové – ... můžu říct Star Wars Epizoda jedna? – Nemůžeš, vypadáváš. Hraje Kačka. – E.T. – Takže já nemůžu říct Epizoda jedna, ale Kačka může říct Ítý?!), trklo mě, že jedině o Vánocích odkládáme notebooky s terabytem nastahovaných filmů a čučíme na telku. Protože je to rituál a protože svátky jsou především o míru a pokoji, který si spojujeme s dětstvím. Protože pohádky a sledování televize s rodiči je něco, co máme všichni společné. Je to větší a významnější tradice než krájení jabka, házení crocskou nebo schovávání šupin do peněženky.


A protože jednotlivé televizní stanice tohleto moc dobře vědí, servírují nám ten samý program tolik let, že se pocit pohody a sounáležitosti postupně zabydlel i v těch tolikrát opakovaných filmech a pohádkách.


Nechápejte mě špatně, jako správnýmu Čechovi mi není nic svatý. A objektivně dokážu říct, že Kmotr je lepší film, než jsou Pelíšky. A vždycky budu mít trochu blíž k Predátorovi než ke Třem oříškům pro Popelku. Ale ne o Vánocích. O Vánocích je Jiří Kodet víc než Marlon Brando a (sám nevěřím, že to píšu) Pavel Trávníček víc než Arnie Schwarzenegger.


Takže se můžeme společně pošklebovat tomu, že dávaj rok co rok furt to samý, ale nedělejme to moc nahlas, protože by nám to taky mohli změnit. A to nikdo nechce. Chceme totiž, aby naše Vánoce začaly větou „Harry, jdu do baráku!" a pokračovaly přes sultána Solimána, vládce našeho, slunce naše jasné (#propaganda #SolimánavČRnechceme), výkřik, že je to rebel!, svině klouzavý, proletáře, kteří si můžou vylízat prdel, až k hlupákovi, co se stane medvědem.


Jan Studnička autor / Jan Studnička Pochází ze Sudet, ale utekl do Prahy, kde se z něj stal guru sociálních sítí, takže teď už je člověkem. Stand-up si poprvé vyzkoušel na konkurzu Underground Comedy. Od té doby již uplynul více než rok a Honza má nyní za sebou mnoho vystoupení. I přesto pokaždý, když je na stagi, jsou to pro něj Vánoce. VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články autora

celý archiv