NP č.495 > VIP RozhovorRozhovor naruby, Ivana Jirešová versus prodejkyně Veronikaprodejkyně Veronika

Tohle je hodně nestandardní rozhovor. Začalo to už hodinu před začátkem. Prodejkyně, se kterou jsme byli na rozhovor domluveni, se omluvila, takže jsme sháněli náhradu. Narychlo jsme našli Veroniku, ale protože je dost introvertní povaha, vedení hovoru se živelně ujala Ivana Jirešová. Celé naruby!

Veroniko, kde vlastně bydlíš?
Přebývám v chatce v Nových Butovicích. Je to potřeba trochu poupravit, ale ta příroda je tam nádherná!


A tu chatku jste dostali?
To ne, jsme tam v nájmu, patří to Svazu zahrádkářů. Je to taková osada, asi okolo čtyřiceti chatiček. Jsem tam půl roku. Předtím tak různě... přebývala jsem i na charitách. Ale pak už jsem najednou nebyla sama, už jsme byli dva... Abych se taky zeptala já. A jak ty ses dostala k herectví?


Docela klasicky, od první třídy jsem chodila na dramaťák a moc mě to bavilo. A už od druhý třídy jsem učitelkám říkala, že chci být herečka. Ostatní děti to každý rok měnily, ale já měla jasno. 
A čím jsi chtěla být ty?

Já? No já jsem chtěla pracovat ve zdravotnictví, ale nevyšlo to, na přijímacích zkouškách nás bylo hodně. Nakonec jsem se vyučila obor brusič skla/grafik. Nejdřív mi to moc nešlo, tak jsem s tím chtěla praštit, ale pak mě to nějak začalo bavit. Nakonec jsem se tím živila deset let, ale pak firmu prodali a přišla jsem o práci.


A co tvoji rodiče?
Maminka umřela, když mi bylo půl roku, a vychovával mě táta. Už je to taky deset let, co je po smrti.


Ty jsi odsud z Prahy?
Ne, já pocházím z Karlových Varů.


Tam je to krásný, hlavně ty lesy... I když já mám o něco radši Mariánky. No a jak ses teda ocitla tady? Tu práci jsi měla ve Varech?
Jo, pracovala jsem ve Varech, jsem vyučená v Moseru.


Fakt, jo?! Tak to já bych chtěla skleničku!
Já žádnou nemám! (obě se rozesmějí)


No tak bys mohla nějakou ubrousit?
To bych se k tomu zase musela vrátit, že jo. Jenže ty ruce už mi taky nefungujou jako dřív, už nejsem tak zručná...


Co tě v životě baví?
Baví mě, že nejsem sama, mám kočičku Micinku, psa máme v kolonii. Akorát manžela mám momentálně ve výkonu trestu.


Za jak dlouhou se ti vrátí?
Asi za osm měsíců, dva už má za sebou. Ale chodím za ním na návštěvy.


Máš pocit, že máš ve svým životě volnost?
Jo, to já nemám pocit nějaký klece. Můžu klidně dělat svoje koníčky, kdysi jsem dokonce docházela na hodiny klavíru, ten mě baví. Hlavně vždycky v neděli, když je bohoslužba.


A ty chodíš do kostela?
Jo, chodím. Ale ne pravidelně, protože ty návštěvy u manžela jsou většinu v neděli. To by bylo takový trochu blbý, kdybych tam nepřišla. Ale jsem ráda, že se aspoň vždycky vidíme, i když je tam dalších asi čtyřicet návštěv.


A seš v životě spokojená? Nebo si třeba něco vyčítáš?
Tak... Občas mívám pocit, že jsem něco zavinila, ale vlastně ani nevím co.

 

To já si taky někdy vyčítám, že jsem udělala spoustu chyb. Ale jinak jsi spokojená? Máš tu kočičku, viď? Já mám dokonce dvě kočky!
Fakt? Já mám naše zvířata vyfocený v mobilu, můžu ti je ukázat.


No ale v tom případě já ti ukážu svoje kočky taky!
(intermezzo 5 minut, dámy v telefonu ukazují fotky koček a psů a dalších zvířat ze zahrádkářské kolonie)


Dostáváš odněkud taky nějaký peníze?
To moc ne, proto taky musím co nejvíc prodávat ten časopis, abych zaplatila nájem.


A jak vlastně vypadá tvůj den?
Ráno si udělám snídani a pak vyrazím na výdejnu nafasovat časopisy. Snídám většinou chlebíček s paštičkou, to já jsem masovej tvor... A kafíčko k tomu. To ty seš vegetariánka, viď?


No jsem, ale zatím jenom rok a půl. Ale třeba dneska jsem vařila hovězí guláš a trochu jsem ochutnávala...
Já se taky ještě zeptám, jo? Jaká byla tvoje nejkrásnější dovolená?


Ty jo, vybrat nejkrásnější roli...
Nee, já myslela dovolenou!


Ahaaaa! (smích) Tak to jsi mě dostala, já myslela, že se ptáš na roli, na to se totiž ptají všichni. (obě se smějí) Hele, já se budu ještě ptát, mě ten tvůj život fakt zajímá. Máš děti?
Mám dospělého syna. Měla jsem ho hrozně brzo, už v sedmnácti. Hodně mi s ním pomáhal můj táta. Syn už je ale samostatnej, žije v zahraničí. Vidíme se tak jednou za půl roku, jak se mu chce. To on na mě taky nemá náladu pořád.

 

Kdyby ses mohla narodit znova, jakej bys chtěla život?
Jako ještě jednou znova, jo? Život je řehole, pořád něco řešíme...


Kde myslíš, že lidi dělají největší chyby?
Myslím, že spolu lidi moc nekomunikujou a nenavazujou vztahy. Nevím, jestli to tak doopravdy je, ale já to tak vidím... k čemu my se tady nakonec nedobereme!


autor / prodejkyně Veronika VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA

Nejčtenější články z tohoto čísla

Sen o české Africe / Libor Hruška > NP č.495 > Téma čísla Po 1. světové válce někteří Češi podlehli imperiálním choutkám. Co kdybychom po poraženém Německu získali Togo? Pokud se o tom mezi evropskými diplomaty kdy jednalo, tak pouze v kuloárech. Historik a spisovatel Pavel Kosatík se ale zamýšlí, jakými bychom byli koloniálními správci a jak by to ovlivnilo naše další dějiny. číst dále Potíže s Bohémou / Ivan Adamovič > NP č.495 > Kultura Televizní seriál Bohéma rozvířil diskusi, jak to ostatně filmy režiséra Roberta Sedláčka umějí. Rozhodl se narušit obraz nejmilovanějších herců první republiky, navíc v tíživých časech okupace. A reakce byla bouřlivá. Chtěli jsme od režiséra a jeho odborného poradce, historika Petra Koury, zjistit, kam může tvůrce zajít v autorské licenci na dějiny. Kde je hranice mezí uměleckého zobrazení? číst dále Tady je moje. Tady je tvoje. / Darek Šmíd > NP č.495 > Téma čísla Lidská kolonizace Marsu se nebude potýkat s Marťany, ale s tím, jak si rozdělit jeho území. číst dále Kolonizace. Jak ji vidí botanik. / Libor Hruška > NP č.495 > Téma čísla Urbanisté a krajinní architekti dnes zhusta řeší, jak nově využít kolejiště zrušeného nákladového nádraží, opuštěnou těžební jámu nebo areál bývalé fabriky. Spontánní proměna přitom už dávno začala, vlastně hned ve chvíli, kdy místo ztratilo svou původní funkci. Které rostliny jsou nejschopnějšími kolonizátory brownfieldů, jsme probrali s Janem Albertem Šturmou, botanikem, jenž se specializuje právě na tak trochu jinou městskou přírodu. Přírodu, kterou „skoro nikdo nemá rád“. číst dále
celý archiv