Veroniko, kde vlastně bydlíš?
Přebývám v chatce v Nových Butovicích. Je to potřeba trochu poupravit, ale ta příroda je tam nádherná!
A tu chatku jste dostali?
To ne, jsme tam v nájmu, patří to Svazu zahrádkářů. Je to taková osada, asi okolo čtyřiceti chatiček. Jsem tam půl roku. Předtím tak různě... přebývala jsem i na charitách. Ale pak už jsem najednou nebyla sama, už jsme byli dva... Abych se taky zeptala já. A jak ty ses dostala k herectví?
Docela klasicky, od první třídy jsem chodila na dramaťák a moc mě to bavilo. A už od druhý třídy jsem učitelkám říkala, že chci být herečka. Ostatní děti to každý rok měnily, ale já měla jasno.
A čím jsi chtěla být ty?
Já? No já jsem chtěla pracovat ve zdravotnictví, ale nevyšlo to, na přijímacích zkouškách nás bylo hodně. Nakonec jsem se vyučila obor brusič skla/grafik. Nejdřív mi to moc nešlo, tak jsem s tím chtěla praštit, ale pak mě to nějak začalo bavit. Nakonec jsem se tím živila deset let, ale pak firmu prodali a přišla jsem o práci.
A co tvoji rodiče?
Maminka umřela, když mi bylo půl roku, a vychovával mě táta. Už je to taky deset let, co je po smrti.
Ty jsi odsud z Prahy?
Ne, já pocházím z Karlových Varů.
Tam je to krásný, hlavně ty lesy... I když já mám o něco radši Mariánky. No a jak ses teda ocitla tady? Tu práci jsi měla ve Varech?
Jo, pracovala jsem ve Varech, jsem vyučená v Moseru.
Fakt, jo?! Tak to já bych chtěla skleničku!
Já žádnou nemám! (obě se rozesmějí)
No tak bys mohla nějakou ubrousit?
To bych se k tomu zase musela vrátit, že jo. Jenže ty ruce už mi taky nefungujou jako dřív, už nejsem tak zručná...
Co tě v životě baví?
Baví mě, že nejsem sama, mám kočičku Micinku, psa máme v kolonii. Akorát manžela mám momentálně ve výkonu trestu.
Za jak dlouhou se ti vrátí?
Asi za osm měsíců, dva už má za sebou. Ale chodím za ním na návštěvy.
Máš pocit, že máš ve svým životě volnost?
Jo, to já nemám pocit nějaký klece. Můžu klidně dělat svoje koníčky, kdysi jsem dokonce docházela na hodiny klavíru, ten mě baví. Hlavně vždycky v neděli, když je bohoslužba.
A ty chodíš do kostela?
Jo, chodím. Ale ne pravidelně, protože ty návštěvy u manžela jsou většinu v neděli. To by bylo takový trochu blbý, kdybych tam nepřišla. Ale jsem ráda, že se aspoň vždycky vidíme, i když je tam dalších asi čtyřicet návštěv.
A seš v životě spokojená? Nebo si třeba něco vyčítáš?
Tak... Občas mívám pocit, že jsem něco zavinila, ale vlastně ani nevím co.
To já si taky někdy vyčítám, že jsem udělala spoustu chyb. Ale jinak jsi spokojená? Máš tu kočičku, viď? Já mám dokonce dvě kočky!
Fakt? Já mám naše zvířata vyfocený v mobilu, můžu ti je ukázat.
No ale v tom případě já ti ukážu svoje kočky taky!
(intermezzo 5 minut, dámy v telefonu ukazují fotky koček a psů a dalších zvířat ze zahrádkářské kolonie)
Dostáváš odněkud taky nějaký peníze?
To moc ne, proto taky musím co nejvíc prodávat ten časopis, abych zaplatila nájem.
A jak vlastně vypadá tvůj den?
Ráno si udělám snídani a pak vyrazím na výdejnu nafasovat časopisy. Snídám většinou chlebíček s paštičkou, to já jsem masovej tvor... A kafíčko k tomu. To ty seš vegetariánka, viď?
No jsem, ale zatím jenom rok a půl. Ale třeba dneska jsem vařila hovězí guláš a trochu jsem ochutnávala...
Já se taky ještě zeptám, jo? Jaká byla tvoje nejkrásnější dovolená?
Ty jo, vybrat nejkrásnější roli...
Nee, já myslela dovolenou!
Ahaaaa! (smích) Tak to jsi mě dostala, já myslela, že se ptáš na roli, na to se totiž ptají všichni. (obě se smějí) Hele, já se budu ještě ptát, mě ten tvůj život fakt zajímá. Máš děti?
Mám dospělého syna. Měla jsem ho hrozně brzo, už v sedmnácti. Hodně mi s ním pomáhal můj táta. Syn už je ale samostatnej, žije v zahraničí. Vidíme se tak jednou za půl roku, jak se mu chce. To on na mě taky nemá náladu pořád.
Kdyby ses mohla narodit znova, jakej bys chtěla život?
Jako ještě jednou znova, jo? Život je řehole, pořád něco řešíme...
Kde myslíš, že lidi dělají největší chyby?
Myslím, že spolu lidi moc nekomunikujou a nenavazujou vztahy. Nevím, jestli to tak doopravdy je, ale já to tak vidím... k čemu my se tady nakonec nedobereme!
