NP č.476 > Téma číslaKde domov můj?Laco Toušek

Když se řekne bezdomovec, představí si většina lidí člověka zanedbané vizáže, přespávajícího na lavičce v parku. Ještě než se zeptáme, kdo je bezdomovec, stojí ale za to se podívat, jak rozumíme slovu domov.

V české hymně, jejíž aspoň první sloku zná skoro každý, se zpívá, že domov je země, kde žije Čechů slavné plémě. Ponechme stranou nacionalistický podtext písně a to, zda jsou Češi opravdu tak výluční a jejich země opravdu tak krásná. A pro tentokrát i to, že ve zdejší kotlině žijí i jiní lidé než ti, kteří sami sebe označují za Čechy.

Domovem je v české hymně myšleno určité území, na kterém žije skupina lidí, kteří mají něco společného. V daném případě více či méně spornou národní identitu. Domov v této písni znamená obecně místo původu, častěji nazývané vlast, otčina či domovina, které má v moderní době územní charakter státu. Tohoto pojetí se drží i český právní rámec a „bezdomovcem“ označuje osobu bez státní příslušnosti (tzv. apatrida). Jiný výklad pojmu bezdomovec a bezdomovectví právo nezná. Překvapivě ani zákon o sociálních službách, který hovoří o osobách, které jsou bez přístřeší a/nebo jsou z důvodů ztráty bydlení v nejisté sociální situaci.

Lidé, média, různé instituce a organizace, včetně těch, které poskytují sociální služby, za bezdomovce obvykle nepovažují osoby bez státní příslušnosti, ale někoho jiného. Kdo je v běžném slova smyslu bezdomovcem? Mohli bychom výmluvně odpovědět, že ten, kdo nemá domov. Taková odpověď ovšem v sobě nutně předpokládá i odpověď na to, co je domov.

Český etymologický slovník žádné velké překvapení nepřináší. Píše se v něm prostě, že „domov“ je odvozen od slova „dům“. Avšak je zřejmé, že ne každý dům je automaticky domovem. V některých jazycích je původní význam ekvivalentu tohoto slova širší. Například anglické „home“ pochází z protogermánského slova „haimaz“, jež znamenalo obecně místo původu určitého člověka. Tomu odpovídá v češtině zmiňovaná domovina, otčina či vlast. Nicméně asi ne každý z nás chápe za svůj domov místo, kde se narodil.

 

Co si nemusíme zasloužit

Před několika lety jsem se v Plzni seznámil s Anetou. Krátce předtím se jí přihodilo několik náročných věcí. Ztratila práci, kvůli které přišla ze Slovenska, spolu s tím i ubytování od pracovní agentury a její přítel nastoupil do vězení. Bydlela tehdy v azylovém domě, označovaném jako dům pro lidi bez domova. Když jsem se jí zeptal, zda má domov, odpověděla, že ne, a vysvětlila mi to následovně: „Domov je pro mě klid a jistota, kdy člověk ví, že se kdykoli může vrátit, ví, kde má svoje místo, a nemusí prožívat stres, že zůstane na ulici.“

Připomnělo mi to báseň Smrt nádeníka od Roberta Frosta. V ní vede rozhovor farmář se svou ženou o nemocném nádeníkovi, který přišel zemřít na jejich farmu. Farmáře to rozčílí, protože naposledy nádeník odešel z farmy uprostřed senoseče. Žena mu oponuje tím, že jejich farma je jeho jediným domovem, že žádný jiný nemá. Zabřednou do debaty o tom, co je to domov. Muž praví, že „domov je místo, kde tě musí přijmout, když potřebuješ přijít“. Žena mu na to odvětí: „Spíš bych to nazvala něčím, co si nemusíme zasloužit“.

Když jsem se ptal svých známých a kamarádů, kteří spali v noclehárně, na lavičce v parku, v zahradní chatce, pod mostem a podobně, zda mají domov, byly jejich odpovědi podobné jako ta Anetina. Ačkoli běžně říkali „jdu domů“ a mysleli tím například stan v lese za městem, tak na můj přímý dotaz odpovídali, že tato místa nepovažují za domov, neboť ten je něco více než to, že mohu někde přespat. Domov byl spojován s bezpečím, jistotou, soukromím, přítomností blízkých lidí a pocitem, že člověk někam patří, aniž by musel plnit podmínky jako v noclehárně.

 

Mít svoje místo

Je pravda, že někteří z nich považovali za svůj domov i místa, o nichž by jako o domovu jiní přemýšleli jen stěží. Například Štěně, který se „na ulici“ pohyboval od svého mladí, kdy začal utíkat před násilím ze strany otčíma, za svůj domov pokládal opuštěný dům, který si našel s kamarády. Řekl mi: „Svým způsobem squat beru za svůj domov, protože jiný nemám. Ale nejsem s tím spokojený, protože tam nemám soukromí a jezdí tam policajti. Pořád nás kontrolují, občas nás vyhodí a musíme si sbalit všechny věci a ve dvě, ve tři ráno jít spát jinam.“

Zatímco Štěně squat považoval s výhradami za svůj domov a sám sebe označoval za squatera, čímž se možná chtěl vyhnout stigmatu „bezdomovce“, tak Radek, který byl na stejném squatu, to viděl jinak: „… člověk, který má byt, má domov. Může říct, já jdu domů, protože má byt. Co já řeknu? Řeknu, jdu domů. Ale kam jdu? Na squat nebo do kanálu! To není domov. Já považuji za domov to, že přijdu domů za rodinou nebo prostě za někým, kdo na mě čeká.“

Domov může mít různá pojetí a různé podoby. Avšak společným znakem je to, že jde o víc než o dům nebo byt. Nejde jen o fyzické místo, ale i o místo, ke kterému lidé cítí pouto. Domov je pro člověka možností jeho svobody a též zdrojem identity. Vytvářejí ho lidé, kteří v něm žijí, ale zároveň je formován i vnějšími okolnostmi. Zákony, policií, vlastnictvím, rodinou, blízkými lidmi, zkrátka společností. Nebýt bezdomovcem proto neznamená pouze vytvořit si vlastní místo pro sebe, vyžaduje to rovněž i uznání ostatních.

 

Bez domova, nebo bez bydlení?

Nelze tedy s konečnou platností říct, co je a co není domov, kdo je a kdo není bez domova, aniž bychom vzali v potaz kontext, ve kterém konkrétní člověk svůj domov vytváří, nebo naopak postrádá. Problém toho, kdo je, nebo není bez domova, by mohl být vyřešen zdánlivě jednoduchým způsobem. Každý by se mohl rozhodnout, zda sám sebe za člověka bez domova považuje, či nikoli. Uplatnil by se tzv. princip sebeidentifikace, jako je tomu v České republice i v případě národnosti.

Úskalím takového přístupu je, že předpokládá obecně sdílenou představu domova a různé zkušenosti s tím, co tak může být chápáno. Nezanedbatelná část lidí však bohužel nikdy žádný domov ve smyslu místa, které poskytuje bezpečí, soukromí a pocit, že někam patří, během svého života nepoznala. Jiní si zase nedokážou představit domov jinak, než jak ho žijí oni sami. Princip sebeidentifikace ostatně zatemňuje i skutečnost, že někteří lidé jednoduše nechtějí být označeni za „bezdomovce“, protože je to spojené s předsudky, nenávistným přístupem ze strany okolí, ale také se ztrátou vlastní hrdosti. Je to podobné jako u národnosti. V posledním sčítání obyvatel se k romské národnosti přihlásilo méně lidí než k rytířskému řádu Jedi z filmové série Hvězdných válek. Učinilo tak asi jen třináct tisíc lidí, zhruba třetina oproti roku 1991, kdy byla romská národnost opětovně uznaná ze strany státu. Znamená to však, že v České republice neexistuje diskriminace a rasismus vůči Romům, protože zde téměř žádní Romové dle sčítání lidu nežijí, nebo spíš že se k národnosti nehlásí, protože mají strach? A znamená to, že když někdo sám sebe nepovažuje za člověka bez domova, tak se díky tomu nemusí obávat například násilí ze strany policie či veřejnosti? Z uvedených důvodů většina přístupů k bezdomovství s tím, co je a co není domov, kdo je, nebo není bez domova, paradoxně vůbec nepočítá. Jakkoli se hovoří o lidech bez domova, zkrátka o „bezdomovcích“, implicitně se jimi rozumějí lidé, kteří nemají kde bydlet. Případně je jejich způsob bydlení považován z hlediska platných norem za nestandardní či nezákonný. Bezdomovectví se v moderní kapitalistické společnosti z logiky jejího fungování omezuje na otázku materiálního vztahu k vlastnictví či právu využívat nemovitost, která je určená k bydlení. Ten, kdo takový právní vztah nemá, je bez domova. Stručně řečeno, bezdomovstvím se nerozumí bezdomovství, ale bezbydlení.

Tomu odpovídá i jeden z nepoužívanějších klíčů k určování lidí bez domova, kterým je tzv. Evropská typologie bezdomovství a vyloučení z bydlení (ETHOS). Vypracovala ji Evropská federace národních organizací pracujících s lidmi bez domova (FEANTSA), jejímiž členy jsou za Českou republiku Naděje, Armáda spásy a Asociace azylových domů.

Tato typologie je členěna na lidi bez přístřeší a dále na ty, kteří jsou bez bytu, nebo žijí v nejistém či nevyhovujícím bydlení. Do první skupiny jsou řazeni lidé žijící tzv. na ulici a v noclehárnách. Do druhé osoby bydlící v azylových domech a na ubytovnách. Do třetí a čtvrté kategorie ti, kterým hrozí vystěhování, žijí v přelidněných bytech nebo nemovitostech ve špatném stavu. Jedná se o kontinuální škálu od zjevného bezdomovství (bezbydlení) po stav, který k němu může vést.

Jako každá snaha o určení toho, kdo je, nebo není bez domova, obsahuje i tato evidentní nedostatky. Opírá se o bezdomovství, přestože je jejím principem přístup k standardním podobám bydlení. Tím v důsledku znemožňuje jakoukoli emancipaci neboli zrovnoprávnění těch, kteří k domovu nepřistupují z hlediska právně definovaného vlastnictví nemovitosti. Například squaterů, ale i třeba rodiny, která se rozhodne žít v mobilním domě.

Odpověď na otázku, kdo je, či není bez domova, tak nemá a ani nemůže mít žádnou definitivní odpověď. Jsou jen odpovědi, které jsou více či méně užitečné, a to vždy v závislosti na tom, kdo a v jakém kontextu otázky klade. Cílem by mělo být hledání především takových odpovědí, které nejsou konečné, ale otevřené různým možnostem.

 

Autor je sociální antropolog.


autor / Laco Toušek VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv