NP č.443 > Dějiny přítomnostiKdyž se město stane terčemMartin Bastl

Prostor, který dosud patřil bydlení, se stává válečnou zónou. Z každé místnosti s oknem se může stát malá pevnost, z každé ulice frontová linie. Zdivo, pokud nespadne, se dostává do role svědka - a civilisté zase mohou představovat „legitimní cíle" či alespoň „vedlejší škody".

„Jericho se před Izraelci důkladně uzavřelo; nikdo nevycházel ani nevcházel... Jakmile lid zaslechl zvuk polnice, strhl mohutný pokřik. Hradby se zhroutily a lid vstoupil do města, každý tam, kde právě byl. Tak dobyli město. Všechno, co bylo ve městě, vyhubili ostřím meče jako klaté, muže i ženy, mladíky i starce, též skot, brav i osly.“ (Joz 6:1, 21–22)

Nejstarší hradby kolem biblického Jericha byly postaveny 7000 let př. n. l. Příběh jeho pádu je jen epizodou historie plné masakrů. Pokud se obléhaná města nevzdala, byla zahlazena. Posolená zem tam, kde stávalo Kartágo, a ruiny Tróje jsou pomníky zaniklých říší.

PEVNOST SLABŠÍ STRANY

O města se vedly zuřivé boje. Voje táhnoucí krajinou nešetřily nikoho, zatímco městské hradby skýtaly alespoň nějakou naději. Města byla válečnými pevnostmi, důležitými opěrnými body i cennou kořistí. Představovala symbol, vzpomeňme na Babylón. Jejich pád předznamenával změnu epochy. Když se Alexios Dukas na jaře roku 1204, za mocnými hradbami Konstantinopole, rozhodl postavit čtvrté křížové výpravě, podepsal ortel nad Byzantskou říší. Když byli Turci, metla Evropy, v roce 1683 odraženi před Vídní, vykročili jsme na cestu vedoucí přímo do 20. století.

Průmyslovou revoluci provázel rychlý vývoj techniky. Konečně bylo možné udeřit na velkou vzdálenost. Nejprve dělostřelectvem, pak letectvem a nakonec i raketovými střelami. Letecký a pak satelitní průzkum umožnil stále snáz odhalit pozice protivníka. Bojovníci reagovali vyhledáváním členitého, nepřehledného terénu, kde měli více možností se skrýt a lépe se připravit k obraně. Byly to lesy a džungle, hornatý terén a nakonec města, která nabízela nepřeberné množství úkrytů. Dopravní uzly, železnice, mosty a průmyslová centra, nezbytné prvky infrastruktury umožňující vedení moderní války, rostly v blízkosti míst velké koncentrace obyvatelstva a vzhledem ke svému vojenskému významu se staly důležitými vojenskými cíli. A lidé se do měst stěhovali. Za prací i za komfortem. Dnes ve městech žije téměř 3,5 miliardy lidí. Města přestala být body na mapě a stala se válečným terénem.

Vojenské objekty či válečný průmysl považuje za legitimní cíl útoku každá armáda světa. Je jedno, jestli se takové „cíle“ nacházejí ve městě nebo v horách. Debata se vede snad jen o tom, jak minimalizovat utrpení civilního obyvatelstva. Jaderné bombardování Hirošimy nebo spálení Drážďan provázejí polemiky dodnes. Kde je hranice, kterou už není morální překročit?

DVA DRUHY VÁLEK

Vzhledem k tomu, jak moc je městský terén výhodný pro obránce, stal se pro slabší stranu konfliktu, jakou mohou být různá partyzánská a povstalecká uskupení, často jedinou rozumnou volbou. Přenesení bojů do obydlené oblasti s sebou však nese velký problém. Tím je faktická nemožnost vyhnout se ztrátám mezi obyvatelstvem a poškození infrastruktury (pro obyvatele často životně důležité), a to i v případě, že není přímým cílem vojenských operací.
Logika války je neúprosná: buď se protivník vzdá, nebo bude trpět. Otřesy velkých světových válek minulého století ovšem posílily pochybovače: nelze bojovat šetrněji? Co když civilistům po sporu válčících stran vlastně nic není? Proto jsou civilisté. Nejsou zapojeni! Srovnat nepřátelské město se zemí je jistě atavismus. Iluzí je ale zase představa, že válka je policejní akce, při které se přiřítí auta se sirénami do ulice, kde se zabarikádoval nepřítel, páskou ohraničí oblast bojů a pak proběhne decentní přestřelka. Skutečně si tak někdo upřímně představuje boj ve městě?

Vidíme před sebou Mogadišo v říjnu 1993. Město rozvrácené boji mezi kmeny. Rozdělené. Sledujeme pokus amerických speciálních jednotek zajistit vysoce postavené důstojníky Aidídových milicí. A vidíme krátký brutální střet těchto vojáků se stovkami kmenových ozbrojenců skrývajících se v domech, v davu, útočících ve vlnách ze všech směrů, střet, který vyústí v porážku speciálních sil. Někteří z vojáků jsou zajati a jsou vláčeni za auty za radostného povykování... ano, civilistů. Ano, padlých vojáků byly dvě desítky, Somálců přinejmenším stovky. Ale čí to bylo vítězství? Vyhrály somálské milice, protože se nebály své civilisty obětovat. Na rozdíl od zasahujících Američanů, kteří se chtěli vedlejším ztrátám vyhnout. Nakonec jde vždycky jen o to, čeho chtějí bojující strany dosáhnout.
Jsou dva typy válek. Války s omezenými cíli a války totální. Konflikt v Gaze je omezený, Izraeli jde, zdá se, především o to zabránit ostřelování vlastního území. Mohl by tedy sáhnout k postupu založenému na přesných úderech a omezené pozemní operaci. Ve válce totální jde o zničení, naprostou porážku protivníka. Přinejmenším jedna strana bojuje doslova o přežití. V takovém případě civilní obyvatelstvo mnoho možností, jak se následkům boje vyhnout, nemá. Většina konfliktů nějakou dobu dozrává. Tlak se zvyšuje pozvolna a lidé si na všudypřítomné napětí zvyknou. Bylo tomu tak v devadesátých letech minulého století v Chorvatsku, v Bosně a Hercegovině, bylo tomu tak v současnosti na jihovýchodní Ukrajině. Ještě před půl rokem všichni s ohromením sledovali desítky mrtvých v ulicích Kyjeva při protivládních demonstracích a ozývaly se jen hlasy pobouření nad nevídanou brutalitou pouličních srážek, za které byla odpovědnost přičítána Janukovyčovi. Janukovyč byl svržen a jeho odpůrci teď vedou válku s federalisty a iredentisty na východě země. Tisíce obětí! Bombardování vlastního obyvatelstva! A co my na to? Zvykli jsme si? Zvykli, protože konflikt se rozvíjel dostatečně pomalu. Kolik uprchlíků je dnes evidováno z východní Ukrajiny? Minimálně desítky tisíc, některé zdroje hovoří o stovkách tisíc běženců. Dokázal by si to někdo, včetně obyvatel samotného Donbasu, představit ještě na jaře?

KDE NENÍ ÚNIKU

Jen zřídkakdy konflikt eskaluje v řádu dní tak, aby notně vyděšení civilisté prchli a město vyklidili. Ostatně – kdo by chtěl dobrovolně opustit svůj domov a veškerý svůj majetek, pokud zůstává naděje, že se boji vyhne a zůstane uchráněn? Něco takového jako hromadná evakuace měst je nesmírně náročný úkol, ke kterému i vlády států, které jsou dobře připravené, sáhnou jen za opravdu mimořádných okolností. Můžeme vzpomenout na evakuační plány pro případ jaderné války mezi námi a NATO a na obtíže, které by byly s jejich uskutečněním spojeny. Kam lidi přesunout? Jak zajistit dopravu? Jak řešit jejich zásobování? Mnohem spíše než k organizované evakuaci

dochází k tomu, že lidé z ohrožených oblastí či z oblasti bojů prchají postupně, na základě vlastního rozhodnutí. Nejprve ti, kteří mají kam – k příbuzným, na místa, která znají. Pak ti, které v ohrožené oblasti nic nedrží, většinou lidé mladí, schopní se o sebe postarat. Až pak, když se boje stanou horší alternativou než uprchlický tábor, utíkají ostatní.

„Města se nejlépe dobývají oslem,“ říkalo se v Asii. Je to narážka na osla naloženého zlatem pro vedení nepřátelského města, které mělo být uplaceno. Ve většině případů je v zájmu obou bojujících stran minimalizovat počet civilních obětí. Nejtypičtější a nejjednodušší je prosté varování, které se používá odedávna. „Místo se stane bojištěm. Pokud můžete, odejděte.“ A pokud zůstanete, tak se nedivte, rozumí se. Bojující strany rozhazují letáky, vysílají varování rádiem, dnes i telefonují. Obvyklou praxí je i ponechání únikových koridorů, kterými teoreticky mohou civilisté uprchnout. Zdaleka ne vždy je to možné. Evakuaci také nemusí umožnit či podpořit obránci. Buď proto, že na to nemají prostředky, nebo proto, že jim situace, kdy obyvatelstvo na bojišti zůstává, poskytuje vojenskou a psychologickou výhodu. Civilních obětí lze využít jako prostředku psychologického i politického nátlaku. Civilisté jsou dalším druhem krytí. Ostatně – to se zdá být pochopitelné. Pokud útočník zasáhne nemocnici, ve které je umístěn štáb nebo sklad zbraní, je možné poukázat na jeho brutalitu. Pokud nezasáhne, štáb či skladiště budou fungovat o něco déle. Další příčinou toho, že obyvatelstvo v bojové zóně zůstane, může být prostě fakt, že obránce podporuje. S tím není jednoduché se vyrovnat. Něco jiného je osvobozovat okupované město, kde obyvatelstvo příchozí bojovníky vítá a snaží se jim vyjít vstříc, pomoci, poskytnout informace a nabídnout spolupráci. Něco jiného je útočit na město nepřátelské.

Tím se znovu vracíme k tomu, co zbývá civilnímu obyvatelstvu, které vidí, jak se k jeho městu blíží mašinérie války. Může uprchnout. Může se skrýt a doufat, že boje rychle odezní. Pokud se tak nestane, je nejrozumnější volbou podpořit umírněné síly, které se pokusí nalézt kompromis. Tak by tomu mohlo být v Gaze. Mohlo by tomu tak být i na Ukrajině, pokud by obě strany byly ochotny uzavřít příměří a vyjednávat o federalizaci či autonomii. Ale obyvatelstvo se také může aktivně zapojit do bojů a podpořit úsilí vlastních bojovníků. K tomu dochází, když je nenávist příliš silná nebo cíle znepřátelených stran naprosto neslučitelné a kompromis nemožný. Pak z městské pasti není úniku, protože se válka stane válkou totální. V takové válce je možné být uprchlíkem, bojovníkem, zrádcem i obětí. Jen nezúčastněným pozorovatelem v ní možné být není.

Autor je politolog, působí na Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.

 

 

 

 

 

 


autor / Martin Bastl VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv