Režisérů, kteří by si užívali zaslouženého důchodu, není mnoho. Většina točí, dokud jim stačí síly. Třeba Woody Allen, který prý točí filmy, protože se bojí smrti a neustálá práce mu na ni pomáhá zapomenout. Jedno pokolení autorských tvůrců se teď dostává do velmi zralého věku – po sedmdesátce je kromě Allena i Terry Gilliam, Ridley Scott, Bernardo Bertolucci, blíží se k ní Pedro Almodóvar, Wim Wenders. Jejich poslední filmy jsou však spíše zklamáním. Z jedné strany se není čemu divit. Zrod filmu je náročný proces, který stojí spoustu sil. Z druhé strany vzniká otázka, jestli nepodařená poslední díla nevrhají špatné světlo i na celou dosavadní tvorbu.
Polsko-francouzský režisér, letos 80letý Roman Polanski, si vybral cestu produkčně nenáročných projektů, „malých“ intimních filmů. A znovu adaptuje divadelní hru. Po čtyřech postavách uzavřených v jednom bytě v Bohu masakru teď režíruje postavy jen dvě, režiséra a herečku na divadelní scéně. Jeho recept se ukazuje býti úspěšný a inspirativní i pro ostatní tvůrce, kteří naříkají, jak těžké je v současnosti sehnat peníze. Polanski poprvé četl divadelní hru Davida Ivse loni v Cannes – a přesně za rok měl film Venuše v kožichu na tomtéž festivalu premiéru v hlavní soutěži. Polanski dává přednost takovým projektům, které nejsou závislé na velkých studiích. Získává tím tvůrčí svobodu a také možnost začít pracovat ihned.
Proměny
Z tvůrčího hlediska je zfilmování divadelní hry v jednom uzavřeném prostoru o dvou hercích výzvou. Statická nuda to ale v Polanského případě není. Hru točí jako akční film, s dlouhými záběry bez střihu a s kamerou v pohybu. Soustředí se přitom na text, hru herců a scénografické detaily. Dosahuje tak čistého, precizního stylu, který dokonale slouží příběhu, který je založen na zrcadlení a proměnách rolí a významů. Děj je divadelní hrou v divadelní hře – režisér tu adoptuje knihu z roku 1870 o prvním sadomasochistickém vztahu v literatuře a hledá herečku. Ta přichází, vulgární a zdánlivě nepřipravená, ale na jevišti dokonale splyne s hranou postavu. Na několika úrovních se začne odvíjet hra mezi režisérem a herečkou. Film plynule přechází mezi realismem současnosti a symbolismem hry. Tekutá dynamika odpovídá tématu – sadomasochistickému vztahu mezi mužem a ženou, kde se stále mění to, kdo zrovna dominuje a kdo podléhá, ale také, kdo režíruje a kdo hraje. Nicméně, převládá perspektiva muže/režiséra a herečka – i přes skvělý výkon Polanského ženy, Emmanuelle Seigner – není rovnocenným partnerem.
Film je prošpikovaný autoreferencemi, jež jsou ale přesně ohraničené – Polanski tu žádné sebeobhalení neprovádí, spíš se baví, a když chce, tak i na vlastní účet. Snímek nesoucí se v humorném, sarkastickém duchu, neříká na téma vztahů nic převratného, avšak jde o mistrnou režii s rošťáckým úsměškem. Neustálým překrýváním autentické touhy a touhy postavy, přepínáním mezi rolemi, přivádí své postavy až na úroveň grotesky. Nechává trčet mýtus ženy kontrolované mužem, ve vztazích i v uměleckém průmyslu, jíž nezbývá nic jiného než msta. Na tiskové konferenci v Cannes se Polanski párkrát strefoval do své ženy slovy, „řekni něco, ať si nemyslí, že jsi hloupá blondýna“. Jeho vlastní sklony tak zřejmě dobře odhaluje ve filmu ironizovaný sexismus.
