NP č.428 > Kultura | FilmPolanského VenušeDominika Prejdová

Pozdní díla velkých režisérů. Zřídkakdy někdo ukončí kariéru tak rezolutně, jako maďarský režisér Béla Tarr, který před dvěma lety ohlásil, že Turínský kůň je jeho posledním filmem.

 

Režisérů, kteří by si užívali zaslouženého důchodu, není mnoho. Většina točí, dokud jim stačí síly. Třeba Woody Allen, který prý točí filmy, protože se bojí smrti a neustálá práce mu na ni pomáhá zapomenout. Jedno pokolení autorských tvůrců se teď dostává do velmi zralého věku – po sedmdesátce je kromě Allena i Terry Gilliam, Ridley Scott, Bernardo Bertolucci, blíží se k ní Pedro Almodóvar, Wim Wenders. Jejich poslední filmy jsou však spíše zklamáním. Z jedné strany se není čemu divit. Zrod filmu je náročný proces, který stojí spoustu sil. Z druhé strany vzniká otázka, jestli nepodařená poslední díla nevrhají špatné světlo i na celou dosavadní tvorbu.

Polsko-francouzský režisér, letos 80letý Roman Polanski, si vybral cestu produkčně nenáročných projektů, „malých“ intimních filmů. A znovu adaptuje divadelní hru. Po čtyřech postavách uzavřených v jednom bytě v Bohu masakru teď režíruje postavy jen dvě, režiséra a herečku na divadelní scéně. Jeho recept se ukazuje býti úspěšný a inspirativní i pro ostatní tvůrce, kteří naříkají, jak těžké je v současnosti sehnat peníze. Polanski poprvé četl divadelní hru Davida Ivse loni v Cannes – a přesně za rok měl film Venuše v kožichu na tomtéž festivalu premiéru v hlavní soutěži. Polanski dává přednost takovým projektům, které nejsou závislé na velkých studiích. Získává tím tvůrčí svobodu a také možnost začít pracovat ihned.

Proměny

Z tvůrčího hlediska je zfilmování divadelní hry v jednom uzavřeném prostoru o dvou hercích výzvou. Statická nuda to ale v Polanského případě není. Hru točí jako akční film, s dlouhými záběry bez střihu a s kamerou v pohybu. Soustředí se přitom na text, hru herců a scénografické detaily. Dosahuje tak čistého, precizního stylu, který dokonale slouží příběhu, který je založen na zrcadlení a proměnách rolí a významů. Děj je divadelní hrou v divadelní hře – režisér tu adoptuje knihu z roku 1870 o prvním sadomasochistickém vztahu v literatuře a hledá herečku. Ta přichází, vulgární a zdánlivě nepřipravená, ale na jevišti dokonale splyne s hranou postavu. Na několika úrovních se začne odvíjet hra mezi režisérem a herečkou. Film plynule přechází mezi realismem současnosti a symbolismem hry. Tekutá dynamika odpovídá tématu – sadomasochistickému vztahu mezi mužem a ženou, kde se stále mění to, kdo zrovna dominuje a kdo podléhá, ale také, kdo režíruje a kdo hraje. Nicméně, převládá perspektiva muže/režiséra a herečka – i přes skvělý výkon Polanského ženy, Emmanuelle Seigner – není rovnocenným partnerem.

Film je prošpikovaný autoreferencemi, jež jsou ale přesně ohraničené – Polanski tu žádné sebeobhalení neprovádí, spíš se baví, a když chce, tak i na vlastní účet. Snímek nesoucí se v humorném, sarkastickém duchu, neříká na téma vztahů nic převratného, avšak jde o mistrnou režii s rošťáckým úsměškem. Neustálým překrýváním autentické touhy a touhy postavy, přepínáním mezi rolemi, přivádí své postavy až na úroveň grotesky. Nechává trčet mýtus ženy kontrolované mužem, ve vztazích i v uměleckém průmyslu, jíž nezbývá nic jiného než msta. Na tiskové konferenci v Cannes se Polanski párkrát strefoval do své ženy slovy, „řekni něco, ať si nemyslí, že jsi hloupá blondýna“. Jeho vlastní sklony tak zřejmě dobře odhaluje ve filmu ironizovaný sexismus.


 


 


autor / Dominika Prejdová VŠECHNY ČLÁNKY AUTORA
celý archiv